Všechno se tu dělalo rychle a precizně. Teď udělala padesát kliků tak rychle, že její svaly ani neměly šanci podat zprávu o bolesti. Teprve, když zamířila k opičí dráze, pod níž se rozkládalo bahnité jezírko, pocítila příval energie v tricepsech. S každodenním tréninkem tohoto typu si Mackenzie brzy navykla mít pocit, že na sobě opravdu pracuje teprve ve chvíli, kdy se její ruce i nohy třásly námahou a před očima se jí dělaly mžitky.

V její jednotce bylo celkem šedesát rekrutů, z toho pouhých devět žen. To však Mackenzie nijak neobtěžovalo. Nejspíše i proto, že měla z předchozího působiště v Nebrasce zkušenosti s velmi podobným složením kolektivu. Jednoduše sklonila hlavu a pracovala na svých schopnostech nejlépe, jak mohla. Nemusela přitom být ani příliš namyšlená, když sama sobě přiznávala, že ty schopnosti jsou opravdu výjimečné.

Když instruktor oznámil časy na posledním okruhu - byla to dvě míle dlouhá štreka lesem plná bahna - rozešla se třída každý po svém. Mackenzie si, na rozdíl o nich sedla na jednu z laviček opodál a začala si protahovat nohy. Toho dne už na ni nečekalo nic důležitého a ona byla stále ještě plná energie z podařené honičky v Hogan Alley, a tak se rozhodla, že si dá ještě jedno kolečko.

I když bylo těžké si to přiznat, stala se jednou z těch lidí, kteří rádi běhali. I když se nedalo říci, že by se chystala na nějaký maraton nebo jiný závod, naučila se jednoduše oceňovat běžecký proces jako takový. Často si nacházela čas na běhání i mimo běžecké tréninky. Běhala po lesních cestách kolem kampusu akademie, který ležel zhruba šest mil od velitelství FBI a asi tak osm dalších od jejího nového bytu v Quanticu.

V cvičebním tílku promočeném potem a tváří rudou od námahy zakončila svůj den finálním sprintem kolem překážkové pasáže, nechávajíc všechno bahno, klády a sítě zase odpočinout na zítra. Za běhu si však povšimla dvou mužů, kteří si ji nezávisle na sobě prohlíželi. Jejich pohledy nebyly ani tak vilné, jako spíše obdivné. Jí to ještě pomohlo přidat do kroku.

Popravdě řečeno, pár vilných pohledů tu a tam jí nijak nevadilo. Nové tělo, které si vypracovala do pružnosti a síly zároveň, si obdiv zasluhovalo. Bylo vlastně docela zvláštní cítit se tak silně, ale bylo to něco, na co si člověk velice snadno zvyknul. Věděla, že Harry Dougan ji v tomto ohledu dokáže ocenit také. Zatím nikdy nic neřekl, ale i kdyby to udělal, Mackenzie si nebyla vůbec jistá, jak by mu odpověděla.

Když zakončila svůj závěrečný běh, nemohlo to být více než dvě míle, dala si v nedaleké budově s šatnami a tělocvičnami sprchu a v automatu si koupila pytlík sušenek. Zbytek dne měla volný. Celé čtyři hodiny času, než se vrátí do tělocvičny na běžecký pás - další malý osobní zvyk, který si osvojila, jen aby se udržovala o krok před ostatními.

Co si ale počít se zbytkem dne? Možná, že by mohla konečně dovybalit svoje věci. V jejím bytě stále ještě čekalo šest krabic, ze kterých zatím ani nestrhala lepící pásku. To bylo ono. To je rozumně strávený čas. Přemýšlela také, co Harry asi tak chystá a jestli jeho pozvání na drink vydrží. Mluvil vůbec o dnešku?

Kromě toho navíc myslela i na to, co asi právě dělá agent Ellington.

Několikrát se s ním už měla setkat, ale nikdy k tomu nakonec nedošlo - nejspíš pro dobro všech a její obzvláště. Vůbec by jí nevadilo, kdyby měla prožít zbytek života bez připomínky toho trapasu, kterého se před Ellingtonem v Nebrasce dopustila.

Zamířila k autu a nadále si lámala hlavu tím, jak nejlépe využít volné odpoledne. Když o chvíli později vložila klíček do zapalování, tu ve zpětném zrcátku spatřila tvář známé, která zrovna probíhala kolem. Byla to také agentka ve výcviku, její jméno bylo Colby Stinsonová a když Mackenzie zahlédla, usmála se na ni. Doběhla k autu s takovou energií, až Mackenzie usoudila, že Colby svůj trénink právě začíná a ne končí.

„Ahojky,” řekla Colby. „Utekli ti?”

„Ne, už mám odběháno, ale dala jsem si ještě extra kolečko.”

„No jistě.”

„Co to má znamenat?” zeptala se Mackenzie. S Colby se znaly už docela dobře, ale bylo by přehnané říci, že jsou kamarádkami. Mackenzie si nikdy nebyla jistá, kdy si Colby dělá legraci a kdy se do ní naváží.

„To znamená, že jsi super snaživá a pořád chceš být lepší,” odpověděla Colby.

„Vinna.”

„Takže, co to tady děláš?” pokračovala Colby a prstem přitom ukázala na pytlík keksů v Mackenziině ruce. „Tohle je oběd?”

„Přesně tak,” odpověděla. „Smutné, že?”

„Tak trochu. Co takhle dát si něco společně? Já bych si dala pizzu.”

Mackenzie to slovo znělo rovněž lákavě. Jenže opravdu se jí nechtělo nutit se kvůli tomu do řečí o ničem, obzvláště s dívkou, která měla tendenci v jednom kuse sklouzávat k drbům. Na druhou stranu si ale také uvědomovala, že by měla v životě mít víc, než jenom trénink, další trénink a zašívání se na bytě.

„Dobrá, pojďme na to,” odpověděla nahlas.

Bylo to vlastně takové malé vítězství - vystoupení z vlastní komfortní zóny a pokus udělat si na tom novém místě, v té nové kapitole jejího života, pár přátel. S každým podobným krokem se před ní otevíraly nové prázdné listy možností a ona se nemohla dočkat, až bude moci začít doopravdy psát.

*

Donnieho pizzérie byla jenom zpola zaplněná, protože nejhorší návaly z doby přes oběd už stačily opadnout. Mackenzie s Colby si zabraly jeden ze zadních stolů a objednaly pizzu. Mackenzie se posadila a natáhla své bolavé nohy, ale přesto nedokázala být uvolněná dlouho.

Colby se k ní naklonila blíže a povzdechla si. „Dobrá, takže, můžeme si nalít čistého vína?”

„Oni tu mají víno?” zeptala se Mackenzie.

„Mají,” odpověděla Colby. „Ale je úplně černé a většinu času se tváří tajemně.”

„Fajn,” řekla Mackenzie. „Mohla bys mi vysvětlit, o čem to mluvíš? A proč teď a ne nikdy předtím?”

„Nikdy jsem ti nepověděla, že hned od prvního dne, kdy ses objevila na akademii, všichni věděli, kdo jsi. Všichni. Hodně se o tom mluvilo, a proto jsem ti to nechtěla říkat hned. Nevěděla jsem, jak o tom vlastně začít.”

„O čem se mluvilo?” zeptala se Mackenzie, ale ve skutečnosti už tušila, o co půjde.

„Důležité části jsou o Strašákovém zabijákovi a vzrůstem malé dámě, která ho zašila. Ta dáma byla tak dobrá, že si jí FBI přetáhla až z Nebrasky.”

„To je dost přehnaná verze toho, co se stalo, ale ano…je to tak. Řekla jsi ale důležité části. Co je tedy ten zbytek?”

Colby se nepokojně ošila. Nervózně si vrátila pramen hnědých vlasů za ucho a pokračovala. „No, říkalo se, že ve skutečnosti jeden z agentů zařídil, aby ses sem dostala. A…inu, tohle prostředí je spíš mužského ražení, takže si určitě dovedeš představit, jak se ty zvěsti vyvíjely dál.”

Mackenzie obrátila oči v sloup, aby tím zakryla vlastní ponížení. Nikdy nepřestala dumat nad tím jaké pomluvy mohly o ní a Ellingtonovi asi kolovat, protože on skutečně byl agentem, díky kterému dostala u FBI svou šanci.

„Promiň,” řekla Colby. „Neměla jsem o tom vůbec začínat, co?”

Mackenzie pokrčila rameny. „To je v pohodě. Každý máme nějaký příběh.”

Colby si asi uvědomila, že toho řekla až příliš, a tak se nervózně zadívala na stůl a začala usrkovat ze své koly. „Promiň,” řekla jemně. „Jen jsem myslela, že bys to měla vědět. Jsi první opravdová kamarádka, kterou tu mám, a tak jsem chtěla být jenom upřímná.”

„Nic se neděje,” řekla Mackenzie.

„Ale my jsme v pohodě, ne?” zeptala se Colby.

„Jo. Co kdybysme ale nahodili nějaké jiné téma hovoru?”

„No to je snadný,” řekla Colby. „Pověz mi o tobě a Harrym.”

„Harrym Douganovi?” zeptala se Mackenzie.

„Přesně tak. Ten budoucí agent, který tě svlíká očima pokaždý, když se ocitnete v jedné místnosti.”

„Není o čem mluvit.”

Colby se usmála a zakoulela očima. „Když to říkáš.”

„Ne, vážně. Není můj typ.”

„Možná, že taky nejsi jeho typ,” upozornila ji Colby. „Možná, že tě prostě jenom chce vidět nahou. Tak mě napadá…na jaký typ ty vlastně jsi? Hluboký a psychologický, řekla bych.”

„Proč myslíš?” zeptala se Mackenzie.

„Kvůli tvým zájmům a tendenci excelovat v profilovacích kurzech a scénářích.”

„Myslím, že to je běžný předsudek o lidech, kteří se zajímají o profilování,” odpověděla Mackenzie. „Pokud potřebuješ důkaz, můžu jmenovat minimálně tři stárnoucí muže sloužící u státní policie v Nebrasce.”

Další konverzace se týkala běžných témat - školy, instruktorů a tak podobně. Mackenzie však celou dobu uvnitř zuřila. Ty řeči, které Colby zmínila, byly přesně tím důvodem, proč se Mackenzie s nikým moc nestýkala. Nesnažila se dělat si přátele - což jí mělo poskytnout spoustu času zařídit si nový byt.

A potom tu byl ještě Ellington sám…muž, který jednou přišel do Nebrasky a změnil jí život. Znělo to sice trochu jako klišé, ale bylo to přesně to, co se stalo. A fakt, že jej ani teď ještě nedokázala úplně pustit z hlavy, na tom nic moc neměnil.

I teď, když si s Colby povídaly poté, co dokončily oběd, přemýšlela, co asi Ellington asi dělá. Napadlo ji také, co by nejspíše teď dělala ona sama, kdyby tehdy nepřiletěl do Nebrasky pomoci s jejím případem Strašákového vraha. Nebyla to nijak vábná představa: nejspíše by pořád ještě jezdila po těch nekonečně rovných silnicích, ohraničených nebem a kukuřičnými poli. Nejspíše by byla v týmu s nějakým dalším šovinistickým blbcem, který by byl mladší a ještě tvrdohlavější, než její předchozí parťák Porter.

Ne, Nebraska jí nechyběla. Nestýskalo se jí po denních povinnostech ve službě a už vůbec jí nechyběla tamní myšlenková atmosféra. Co jí naopak scházelo, byl fakt, že někam patřila. Ba co více, mezi svými kolegy patřila mezi elitu. O Quanticu se to říci nedalo. Byla tu obrovská konkurence a ona bude muset ještě hodně bojovat, aby se udržela na předních příčkách.

Naštěstí byla připravená na všechny výzvy a Strašákového vraha, stejně jako život spojený s místem, kde případ tehdy vyšetřovala, si opravdu přála nechat za sebou.

Jen kdyby ji ještě přestaly sužovat ty noční můry.