KAPITOLA ČTVRTÁ
„Tohle nemůžete,“ řekl Bryers, když nasedli zpátky do auta. Tentokrát to byl on, kdo usedl za volant.
„Co nemůžu?“
Bryers si povzdechl a pokusil se vypadat spíše upřímně než káravě. „Já vím, že jste pravděpodobně v podobné situaci ještě nikdy nebyla, ale jednoduše nemůžete říct členům rodiny oběti, že vrah rozhodně neunikne. Nemůžete jim dát naději, když ani nevíte, odkud do případu píchnout. Sakra, i kdybychom mu byli na stopě, tak nám vždycky může nějak pláchnout.“
„Já vím,“ odpověděla schlíple. „Došlo mi to hned, jakmile jsem to řekla. Omlouvám se.“
„Není třeba, jen se pokuste příště lépe soustředit. Rozumíme si?“
„Zcela jasně.“
Bryers znal město lépe než ona, a tak je zavezl na Oddělení veřejné dopravy. Řídil docela netrpělivě a během jízdy požádal Mackenzie, aby tam zavolala a ujistila se, že je bude očekávat někdo, kdo ví, o čem mluví a zajistí jim potřebné informace v co nejkratším čase. Byl to jednoduchý trik, ale Mackenzie by to přesto ani nenapadlo. V Nebrasce nikdy nic podobného nedělali.
Cesta trvala zhruba půl hodiny a Bryers byl po celou dobu poměrně komunikativní. Ptal se na detaily z její služby v Nebrasce a především o případu Strašákového vraha. Ptal se však i na její univerzitní studia a osobní zájmy. Mackenzie mu ráda odpovídala na základní informace, ale pokoušela se nezacházet příliš do detailů – především proto, že ani on sám nezacházel moc pod povrch věcí.
Ve skutečnosti, a přes všechnu snahu, působil Bryers stále rezervovaně. Když se jej Mackenzie zeptala na rodinu, odpověděl jenom tak, aby neurazil, ale zároveň ani nic moc neprozradil. „Manželka, dva chlapci, kteří půjdou na vysokou a pes, který už mele z posledního.“
Inu, pomyslela si Mackenzie. Pracujeme spolu teprve jeden jediný den a on mě vůbec nezná – jenom to, co se o mě mohl dočíst v mém spisu, kde je toho většina stará už šest měsíců. Nemůžu ho moc obviňovat z toho, že se sám nechce příliš otevírat.
Když dorazili na Oddělení veřejné dopravy, Mackenzie stále zastávala názor, že je ten agent hoden úcty, ale zároveň už si byla vědoma určitého napětí, jež mezi nimi panovalo. Možná, že on to necítil. Třeba to byl jenom její pocit, ale fakt, že odbyl v podstatě všechny otázky, které se týkaly jeho života, se jí nijak nezamlouval. Také jí to připomínalo, že tuhle práci ještě nedostala. Zatím se jenom přidala, aby vyhověla Ellingtonovi a mohla si vyzkoušet vlastní šance v terénu.
Vlastně se do toho přimotala jenom díky nějakým zákulisním hrám, při kterých někdo na vyšších postech nejspíše riskoval křeslo. To vrhalo spoustu rizika nejenom na ni samotnou, ale právě i na Bryerse s Ellingtonem.
Oddělení veřejné dopravy sídlilo v mnohem větším vládním komplexu, jenž sdílelo s několika dalšími institucemi. Mackenzie následovala Bryerse bludištěm chodeb a pokoušela se jej neztratit. Šel velmi rychle, tu a tam zdravil lidi pokývnutím hlavy a očividně to tam znal. Pár lidí jej poznávalo. Zdravili jej rychlými úsměvy a tu a tam mávnutím rukou. Pracovní den končil, a tak spousta lidí v podstatě už jenom čekala na sedmnáctou hodinu.
Když se konečně dobrali na úřad, který potřebovali, Mackenzie si dopřála trochu uvolnění a radosti nad tím, jak se její den vyvíjel. Před čtyřmi hodinami ještě vycházela z McClarrenovy přednášky, a teď byla najednou až po kolena namočená ve vyšetřování vraždy a pracovala po boku skutečného agenta, který každým pohybem působil dojmem, že je ve své práci skutečnou elitou.
Došli k okénku, do kterého se Bryers sebevědomě naklonil a oslovil mladou ženu sedící na druhé straně. „Volali jsme sem, že potřebujeme mluvit s někým o jízdních řádech autobusů. Jsme agenti Bryers a Whiteová.“
„Ano,” odpověděla. „Paní Percellová si s vámi promluví. Je vzadu v garážích autobusů. Musíte projít až na konec chodby, potom po schodech dolů a nakonec zadním vchodem za budovu.”
Následovali jejích pokynů, procházeli hlouběji a hlouběji do budovy, až už po chvíli mohli i slyšet hučení motorů. Budova byla postavena tak, že hluk nepronikal do kanceláří a reprezentativnejších částí, ale tady vzadu to byla úplně jiná pohádka. Znělo to tu stejně, jako v každé jiné velké garáži.
„Až se setkáme s tou paní Percellovou,” řekl Bryers, „chci, abyste se ujala vedení.”
„Dobrá,” souhlasila Mackenzie a nadále se nemohla zbavit dojmu, že skládá jakousi podivnou zkoušku.
Sešli dolů ze schodů a zamířili k ceduli, na které bylo napsáno GARÁŽ/PARKOVIŠTĚ AUTOBUSŮ. Na konci další krátké chodby se nacházela otevřená kancelář. Za prastarým počítačem tam stál muž oděný do montérek a něco ťukal na klávesnici. Hned za kanceláří se otevíral výhled do rozlehlé garáže. Bylo tam zaparkováno několik autobusů městské hromadné dopravy, a zrovna procházelo údržbou. Tu se otevřely dveře ve zdi opodál a vystoupila z ní silnější, avšak velice energicky působící dáma.
„Vy jste ti z FBI?”
„To jsme my,” odpověděla Mackenzie. Bryers sáhl do kapsy a ukázal svůj odznak, nejspíše i proto, že ona žádný neměla. Paní Percellové to stačilo a ihned začala hovořit k věci.
„Pochopila jsem, že máte otázky ohledně jízdních řádů a směn řidičů,” řekla.
„Správně,” odpověděla Mackenzie. „Doufali jsme, že nám pomůžete zjistit, který autobus zastavil na jedné zastávce před třemi dny a pokud se to podaří, rádi bychom si promluvili s jeho řidičem.”
„Jistě,” odpověděla, došla k malému stolku, kde pracoval onen mechanik a přátelsky jej odstrčila. „Dougu, pustil bys mě sem na chvilku?”
„S radostí,” řekl s úsměvem. Ustoupil od počítače a vydal se zpátky do garáže, zatímco Percellová se usadila na židli. Rychle něco napsala na klávesnici a pyšně vzhlédla. Očividně byla ráda, že může být nápomocna v něčem důležitém.
„Která zastávka to je?”
„Na rohu Carlton a Queen Street,” řekla Mackenzie.
„A kdy ta osoba nastoupila?”
„V osm dvacet ráno.”
Paní Percellová rychle vyklepala všechny informace do klávesnice, dvakrát klikla myší a potom se na chvilku zadívala na obrazovku. „To byl autobus číslo 2021. Řidič je Michael Garmond. Ten autobus jede na tři další zastávky, otáčí se a vrací se na tu stejnou zastávku v devět třicet pět.”
„Potřebovali bychom mluvit s panem Garmondem,” řekla Mackenzie. „Mohla byste nám na něj dát kontakt?”
„Můžu udělat ještě více,” odpověděla paní Percellová. „Michael je teď tady a brzy bude odcházet domů. Dejte mi vteřinku a já se ho ještě pokusím odchytit.”
„Díky,” řekla Mackenzie.
Percellová vyrazila do garáže rychlostí, která zcela odporovala velikosti jejího těla. Mackenzie s Bryersem se jenom dívali, jak se zkušeně proplétá mezi vozidly, a hledá jejich řidiče.
„Kéž by všichni byli tak nadšení, když federálové něco potřebují,” ušklíbl se Bryers. „Věřte mi, není radno si na tohle zvykat.”
Paní Percellová byla zpátky v kanceláři za méně než minutu a přivedla s sebou postaršího afroameričana. Působil unaveně, ale i na něm bylo znát, že je nadšený možností s nimi spolupracovat.
„Dobrý den, lidi,” pozdravil je s unaveným úsměvem. „Jak vám mohu pomoci?”
„Hledáme informace o jedné ženě a jsme si docela jistí, že jste ji před třemi dny vezl z rohu Carlton a Queen,” řekla Mackenzie. „Myslíte si, že byste nám s tím mohl trochu pomoci?”
„Pravděpodobně ano,” odpověděl Michael. „Na té zastávce nebývá ráno moc lidí. Nikdy nenastoupí víc než čtyři nebo pět.”
Bryers vytáhnul svůj telefon, chvilku v něm hledal a nakonec řidiči ukázal fotografii Susan Kellermanové. „Tohle je ona,” řekl. „Přijde vám povědomá?”
„Hej, to teda přijde,” odpověděl Michael, na Mackenziin vkus, trochu až příliš nadšeně. „Milá holka. Vždycky slušná a usměvavá.”
„Nevzpomněl byste si, kde před třemi dny vystoupila?”
„Vzpomněl,” řekl řidič. „A říkal jsem si, že je to nějaký divný, protože každé ráno vystupovala poslední dva týdny jinde. Jednou jsem s ní mluvil a ona mi pověděla, že z té obvyklé zastávky potom ještě chodila dva bloky pěšky do nějaké kanceláře do práce. Před třemi dny ale vystoupila na autobusáku namísto té zastávky. Viděl jsem, jak potom přestoupila na další autobus. Tak trochu jsem doufal, že si třeba našla nějaké lepší místo a tak teď jezdí trochu jinudy.”
„Kde to bylo?” zeptala se Mackenzie.
„Dupont Circle.”
„Kolik bylo zhruba hodin, když vystoupila?”
„Mohlo být kolem tři čtvrtě na devět, nebo tak nějak,” odpověděl Michael. „Určitě to bylo před devátou.”
„To se dá ověřit ve tvém záznamu,” přidala se paní Percellová.
„To by bylo skvělé,” reagoval na to Bryers.
Paní Percellová se znovu nahrbila u maličkého počítače, zatímco se Michael zachmuřeně díval na oba agenty. Jeho oči chvilku těkaly mezi displejem Bryersova telefonu a Percellovou. Zamračil se. „Stalo se jí snad něco?”
„Popravdě řečeno ano,” odpověděla Mackenzie. „Takže pokud byste si vzpomněl ještě na cokoliv dalšího, co se kolem ní toho rána dělo, bylo by to skvělé.”
„No, měla s sebou takovou tu tašku, co nosí podomní prodavači. Ne jako aktovku, ale takovou baňatou kabelu, víte? Živila se prodejem věcí, jako doplňky výživy a podobně. Nejspíš asi jela za nějakým klientem.”
„Víte do jakého autobusu nastoupila po tom vašem? zeptala se Mackenzie.
„No, nepamatuju si zrovna, který číslo to bylo, ale vím, že jako cílovou stanici měl napsáno Black Mill Street. Pomyslel jsem si, že je to nějaký divný…nebyl žádný důvod, proč by se tak roztomilá holka měla vydávat do téhle části města.”
„Můžete to vysvětlit?”
„No, ta čtvrť je sama o sobě v pořádku, řekl bych. Domy nejsou nijak špatné a myslím, že většina obyvatel jsou celkem slušní lidé. Ale je to jedno z těch míst, kde se zdržují i ne až tak slušní lidi a provozují svoje zájmy. Když jsem se před šesti rokama zaučoval na tuhle práci, cpali nám do hlavy seznam míst, kde řidič může očekávat nebezpečí a Black Mill Street bylo jedno z nich.”
Mackenzie si všechno sesumírovala a došla k závěru, že z Michaela Garmonda dostali veškeré důležité informace. Chtěla být před Bryersem efektivní, ale to se týkalo i času, a ten nechtěla ztrácet šťouráním se v nepodstatných detailech.
„Velice vám děkujeme, pane Garmonde,” řekla tedy.
Paní Percellová zpoza stolního počítače dodala: „To zastavení na Dupont Circle bylo v osm čtyřicet osm, agenti.”
Když se otočili k odchodu, nikdo z nich nepromluvil až do chvíle, kdy se dostali zpátky ke schodišti. Teprve, když po něm začali stoupat vzhůru, Bryers prolomil mlčení.
„Jak dlouho už jste v Quanticu?” zeptal se.
„Jedenáct týdnů.”
„Takže předměstí DC asi ještě moc neznáte, že?”
„Ne.”
„Nikdy jste nebyla na Black Mill Street?”
„Zatím nebyla,” řekla Mackenzie.
„Ne, že byste o hodně přišla. Ale možná, že ani nebudeme muset jít tak daleko. Začneme na Dupont Circle. Porozhlédneme se tam. Třeba najdeme něco na bezpečnostních kamerách.”
„Teď?”
„Ano, teď,” odpověděl Bryers. Jeho hlas zazněl trochu otráveně. První náznak toho, že mu už leze na nervy tahat s sebou úplného nováčka, nehledě na to, jak slibná se Mackenzie zdála být. „Když nám tu pobíhá vrah, tak slovo padla moc nepoužíváme.”
Na Mackenziiném jazyce se ve stejný okamžik sešlo hned několik odpovědí, ale ona je všechny udusila. Bryers měl stejně pravdu. Pokud se z té hrůzy se Strašákovým vrahem něčemu naučila, bylo to, že pokud člověk hledal vraha, který zdánlivě nemá žádný vzorec předpokládaného jednání, je každá minuta vyvažována zlatem.
О проекте
О подписке