KAPITOLA PRVNÍ
Dešťové kapky bubnovaly na okolní svět s takovou razancí, že Mackenzie Whiteová ani neslyšela zvuk vlastních kroků. To bylo dobře. Znamenalo to, že muž, jehož pronásledovala, ji také nemůže slyšet.
Přesto však musela postupovat opatrně.
Nejenom, že lilo jako z konve, ale navíc ještě byla hluboká noc. Podezřelý mohl využít tmy ve svůj prospěch úplně stejně, jako to dělala ona. Slabé poblikávající pouliční osvětlení jí přitom v pronásledování nijak nepomáhalo.
S téměř promáčenými vlasy a v pršipláši, který se jí lepil na tělo, Mackenzie proběhla opuštěnou ulicí. Mířila k budově, ke které už mezitím stačil dorazit její parťák. Zahlédla jeho stín, schovávající se poblíž vchodu do staré betonové stavby. Když se k němu přibližovala, ozářená v tu chvíli jenom srpkem měsíce a jedinou pouliční lampou, sevřela bezděky v ruce Glock, který vyfasovala na akademii.
Ta zbraň se jí už začínala zamlouvat. Už to nebyl jenom pocit většího bezpečí, formoval se mezi nimi vztah. Když člověk svíral v ruce zbraň a připravoval se z ní střílet, aby bránil sebe nebo ostatní, vznikalo tak mezi zbraní a střelcem spojení. Mackenzie tenhle pocit ale během své práce detektiva v Nebrasce, kde se netěšila přílišné úctě kolegů, nikdy pořádně nezažila. Poznala to až tady na akademii FBI.
Doběhla k budově a skrčila se u zdi vedle svého parťáka. Alespoň, že tu byly trochu kryti před tím deštěm.
Její partner se jmenoval Harry Dougan. Bylo mu dvaadvacet let, byl dobře stavěný, trochu namyšlený, ale svými schopnostmi dokázal vzbudit v ostatních respekt. Mackenzie se ulevilo, když si všimla, že i on je trochu nervózní.
„Viděl jsi ho?” zeptala se jej.
„Ne, ale jsem si jistý, že první místnost je čistá. Je tam vidět oknem,” odpověděl a ukázal patřičným směrem. Bylo tam jediné okno, rozbité a plné střepů.
„Kolik místností?” zeptala se.
„Vím jistě o třech.”
„Nech mě jít první,” řekla Mackenzie. Ujistila se přitom, aby to neznělo jako otázka. I tady v Quanticu musely být ženy velice asertivní, aby byly brány vážně.
Pokynul hlavou na souhlas. Mackenzie vyrazila před něj a tiše vplula před budovu. Rychle se rozhlédla a shledala, že vstupní místnost je bezpečná. Tahle část města byla tak stará a opuštěná, že i uvnitř domu vše vypadalo jaksi mrtvě.
Rychle kývla na Harryho na znamení, že může vyrazit a on tak bez váhání učinil. Svůj Glock přitom držel pevně oběma rukama a mířil jím k zemi. Přesně tak, jak k tomu byli vycvičeni. Společně se přiblížili ke vstupu do budovy. Bylo to staré opuštěné betonové místo - možná, že jej v minulosti někdo používal jako skladiště. Dveře samy o sobě vypovídaly dost o stáří objektu. Velká díra v místě, kde dříve býval zámkový mechanismus, odpovídala na otázku, zda jsou dveře zamčené nebo ne. Mackenzie tím otvorem dokonce viděla dovnitř.
Podívala se na Harryho a začala počítat na prstech. Tři, dva…jedna!
Přitiskla se zády k betonové zdi, zatímco Harry se sehnul a vrazil do dveří. Mackenzie se vrhla hned za ním. Oba dva si počínali jako dobře seřízený a pečlivě promazaný stroj. Jenže jakmile se ocitli uvnitř, zjistili, že tam není skoro žádné světlo. Mackenzie rychle sáhla po baterce, kterou měla připravenou u pasu. Než ji však rozsvítila, zarazila se. Kužel světla by okamžitě prozradil jejich pozici, podezřelý by je zmerčil a možná, že by se mu díky tomu podařilo znovu uniknout.
Vrátila tedy baterku zpátky za opasek a znovu se ujala vedení. S Glockem namířeným do tmy se protáhla kolem Harryho a zamířila k dalším dveřím. Její oči si rychle přivykaly temnotě, ze které díky tomu začala vystupovat celá spousta detailů. Ne tedy, že by toho v té místnosti bylo nějak hodně. Pár pokroucených kartonových krabic bylo poházeno u vzdálenější zdi, opodál potom stála dřevěná koza na řezání dřeva a za ní pár starých kabelů. Mimo těchto věcí už byla místnost v podstatě prázdná.
Mackenzie opatrně došla ke dveřím po pravé straně. Byl to vlastně jenom rám. Skutečné dveře zmizely pravděpodobně už před lety. Všechno za nimi se topilo ve stínu. Nespatřila tam nic, než jednu rozbitou láhev a pár hromádek nejspíše myšího trusu. Jinak byla místnost prázdná.
Zastavila se a chtěla se otočit, když tu si uvědomila, že je Harry až příliš blízko za ní. Když nakročila zpět, skoro mu přitom šlápla na špičky.
„Pardon,“ zašeptal do tmy. „Myslel jsem—“
Nedořekl. Jeho větu v polovině přerušil výstřel z pistole. Ten zvuk na okamžik naplnil celý prostor a rychle přešel do heknutí, jež vyšlo z Harryho úst. Mackenziin parťák se poroučel k zemi.
Mackenzie se přitiskla zády ke zdi právě v okamžiku, kdy se ozvala další rána. Kulka ze zavrtala do zdi z druhé strany tak silně, že cítila, jak se beton otřásl.
Věděla, že musí jednat rychle a sundat ho, a ne se nechat zatáhnout do přestřelky ve tmě a se spoustou zdí kolem. Podívala se na Harryho a viděla, že se hýbe. Sáhla po něm, pevně jej uchopila za vestu a potom jej táhla chodbou o kus dál, aby jej dostala z bezprostředního dosahu další střelby. Ozval se další výstřel. Mackenzie zcela zřetelně cítila, jak kulka proletěla kousek na jejím ramenem a kolem levého spánku. Jen to zahvízdlo.
Jakmile si byla jistá, že je Harry v bezpečí, vyrazila znovu do akce. Popadla baterku, rozsvítila ji a mrštila jí do dveří. Nástroj několikrát zarachotil na betonové podlaze, jeho světelný kužel poskakoval divoce sem a tam a nakonec se usadil na protilehlé zdi.
Baterka pořád ještě poskakovala po zemi, když ji Mackenzie mrštným pohybem následovala. Skrčila se, opřela rukama o zem a rychle se překulila doleva. V jednom okamžiku při tom pohybu zahlédla toho muže napravo od sebe. Zrovna se díval na její baterku.
Mackenzie dokončila obrátku na zemi, využila energii, kterou tím její tělo získalo, a vší silou vykopla kolmo vzhůru. Trefila ho holení zezadu do kolene. Muž se zapotácel, což bylo všechno, co Mackenzie potřebovala. Vyskočila zpátky na nohy, chytila jej paží do kravaty a v momentě, kdy poklesl pod její vahou, s ním mrštila o zem. Muž se rychle ocitl na lopatkách a s Mackenziiným kolenem zabořeným do solar plexu. O pistoli přišel ještě dříve, než si vůbec stačil uvědomit, co se to s ním děje.
Tu se odněkud z další části té staré budovy ozvalo, „Stop!“
Místnost zaplavily kužely několika dalších baterek a najednou bylo všude kolem plno světla.
Mackenzie se postavila a podívala se na zadrženého. Usmíval se na ni. Jeho tvář jí nebyla neznámá. Vídala jej během podobných cvičení téměř pravidelně. A když už ne jako zločince, tak pokřikujícího rozkazy a povely na další cvičence.
Natáhl k ní ruku, aby mu pomohla vstát. „Dobrá práce, Whiteová.“
„Díky,“ odvětila.
Odněkud zpoza ní se přišoural Harry a držel se přitom za břicho. „Je absolutně jistý, že to ládují jenom kulkama z gumy?“ zeptal se.
„Nejenom to, tohle je navíc jenom ta nejnižší kvalita,“ odpověděl instruktor. „Příště to zkusíme s projektilama proti demonstracím.“
„Skvělý,“ zavrčel Harry.
Do místnosti vešlo pár dalších lidí. Útěk v Hogan Alley byl u konce. Mackenzie v této ošumělé uličce, kterou FBI často používala pro výcvik budoucích agentů, cvičila už potřetí. Trénovaly se tu tak zvané reálné situace.
Zatímco se dva instruktoři ujali Harryho a začali mu vysvětlovat, co udělal špatně a jak mohl zabránit tomu být postřelen, třetí došel k Mackenzie. Jmenoval se Simon Lee a byl to starší muž, který působil dojmem člověka, jemuž život nenabídl žádnou bavlnku a on na to reagoval tím, že z toho vymačkal to nejlepší, co mohl.
„Skvělá práce, agentko Whiteová,“ řekl. „Ten kotrmelec byl tak rychlý, že jsem to skoro ani nezahlédl. Přesto…bylo to dost troufalé. Pokud by tam byl další podezřelý, všechno by dopadlo úplně jinak.“
„Ano, pane. Rozumím.“
Usmál se na ni. „Já vím, že ano,“ pokračoval. „Musím vám povědět, že i když jste teprve v půlce výcviku, já jsem už teď vašimi výsledky nadšený. Budete skvělou agentkou. Dobrá práce.“
Díky, pane,“ odpověděla.
Lee pokýval hlavou a odebral se promluvit si s jedním z dalších instruktorů. Když potom všichni opouštěli dům, Harry přišel k Mackenzie. Jeho obličej byl stále ještě trochu pokřivený bolestí.
„Výborně,“ řekl. „Bolí o to o mnoho méně, když si člověk pomyslí, že osoba, kvůli které to schytal, je tak výjimečně pěkná.“
Mackenzie po něm loupla očima a zastrčila pistoli k pasu. „Lichotky jsou k ničemu,“ odpověděla. „Řekněme, že tě nikam nedostanou.“
„Já vím,“ reagoval Harry. „Ale třeba mi vykoledují aspoň skleničku?“
Usmála se. „Když to zaplatíš.“
„No jo, zaplatím,“ souhlasil. „Nechci, abys mi zase nakopala zadek.“
Opustili budovu a znovu se ocitli na dešti. Teď, když už cvičení skončilo, byl téměř osvěžující. Kolem postávalo několik vyhlášených agentů-instruktorů, všechno bylo pro dnešek skončeno a Mackenzie si konečně dopřála ten luxus, být na sebe za odvedený výkon pyšná.
Během jedenácti týdnů úspěšně prošla většinou výcviku, který se odehrával v učebnách. Zbývalo dalších devět do dokončení kurzu a konečně získání vytouženého titulu agent FBI.
Poslední dobou často přemýšlela, proč tehdy v Nebrasce váhala tak dlouho. Když ji Ellington doporučil na akademii, získala tím divokou kartu, zlatou vstupenku. Jediné, co musela udělat, bylo překonat se a vykročit za hranice vlastního pohodlí. Nakonec se zbavila staré práce, přítele, domova…a začala zcela nový život.
Pomyslela na nekonečné roviny, poseté kukuřičnými poli a neskutečně modré nebe, rozkládající se od obzoru k obzoru. Pomyslela na všechno, co nechala za sebou. Ta krajina měla svůj specifický půvab, ale pro ni zároveň byla i vězením.
Už to bylo pryč.
Teď byla volná a nezbylo už nic, co by jí házelo klacky pod nohy.
*
Zbytek jejího výcvikového dne pokračoval fyzickým cvičením: kliky, sprinty, shyby, další sprinty a nakonec vzpírání činek. Během prvních dní na akademii tuhle část tréninku nenáviděla. Jenže po čase si její tělo přivyklo a nakonec si o fyzickou námahu začalo samo říkat.
О проекте
О подписке