KAPITOLA TŘETÍ

Důstojnice Frisbieová držela pevně Rileynu ruku celou cestu chodbou. Prošly párem dvojitých dveří a skončily na úpatí schodiště. Konečně ji žena pustila.

Riley si třela ruku na místě, na kterém pociťovala bolest.

Důstojnice Frisbieová řekla: "Promiňte, že jsem tam byla hrubá. Máme poněkud naspěch. Za prvé, jak se jmenujete?"

"Riley Sweeneyová."

"Viděla jsem vás ve městě. Ve kterém jste ročníku?"

"Ve vyšším."

Ženin přísný výraz trochu zjihl.

"No, za prvé se chci omluvit za to, jak s vámi důstojník Steele právě teď jednal. Chudák, on si opravdu nemůže pomoci. On je prostě ... jaké slovo by použila moje dcera? Už vím. Čurák."

Riley byla příliš zaskočená, než aby se začal smát. Mimochodem, důstojnice Frisbieová se neusmívala.

Řekla, "jsem hrdá na svou docela spolehlivou intuici – je stejně lepší než intuice ´starých chlapců´, se kterými musím pracovat. A právě teď mi můj instinkt říká, že jste jediná, kdo tu je schopen říci přesně to, co potřebuji vědět."

Riley pocítila další vlnu paniky, když vážná žena vytáhla poznámkový blok a chystala se zapisovat si.

Řekla, "důstojnice Frisbieová, opravdu nemám tušení –"

Žena ji přerušila.

"Možná budete překvapena. Jen do toho – řekněte mi, jaký jste měla večer."

Riley byla zmatená.

Jaký jsem měla večer?

Co to má s tím vším společného?

"Od začátku," řekla Frisbieová.

Riley pomalu odvětila, "No, seděla jsem v mém pokoji, snažila jsem se studovat, protože mám zítra přednášku, ale moje spolubydlící, Trudy a moje kamarádka Rhea ..."

Riley náhle zmlkla.

Moje kamarádka Rhea.

Vzpomněla si jak seděla na její posteli, zatímco Trudy a Rhea byly na druhé straně místnosti a malovaly si nehty, pouštěly nahlas Glorii Estefanovou a celkově si ze sebe utahovaly, snažily se přinutit Riley, aby s nimi šla ven. Rhea byla tak živá – veselá a rozpustilá.

Už není.

Už nikdy neuslyší Rhein smích, už nikdy nespatří její úsměv.

Od prvního okamžiku, co se stala tato hrozná věc, měla Riley blízko k slzám. Opřela se o zeď.

Teď ne, řekla si přísně.

Narovnala se a zhluboka se nadechla a pokračovala.

"Trudy a Rhea mě přemluvily, aby s nimi šla do Kentaurova doupěte."

Důstojnice Frisbieová na Riley povzbudivě kývla a řekla, "V kolik hodin to asi bylo?"

"Myslím, že kolem desáté."

"A šly jste ven jenom vy tři?"

"Ne," řekla Riley. "Trudy a Rhea se domluvily s dalšími dívkami, že se připojí. Bylo nás dohromady šest."

Důstojnice Frisbieová si teď rychle dělala poznámky.

"Povězte mi jejich jména," řekla.

Riley se nemusela zamýšlet.

"Já – a Trudy Lanierová a Rhea, samozřejmě. A Cassie DeBordová a Gina Formarová a Rheina spolubydlící, Heather Gloverová."

Chvíli tam tiše stála.

Musí jich být více, pomyslela si. Jistě ji vzpomene na něco dalšího, co by mohla říct policii. Ale zdálo se, že její mysl se upřela na onu bezprostřední skupinu – a na výjev její kamarádky, ležící v pokoji.

Riley se chystala vysvětlit, že s ostatními v Kentaurově doupěti mnoho času nestrávila. Ale než stačila říct něco dalšího, důstojnice Frisbieová náhle uložila svou tužku a zápisník do kapsy.

"Dobrá práce," řekla a zněla velmi věcně. "To je přesně to, co jsem potřebovala vědět. Tak pojďte."

Když ji důstojnice Frisbieová vedla zpět do chodby, Riley se podivovala ...

"Dobrá práce"?

Co jsem vůbec udělala?

Situace v chodbě byla stejná jako předtím, s malým davem omráčených a zděšených studentů stojících kolem, zatímco tomu strážník White přihlížel. Ale byli zde dva noví příchozí.

Jedním byl Dean Angus Trusler, titěrný muž, který se nechal snadno rozrušit, a který se mísil mezi studenty. Některé z nich donutil, aby mu řekli co se děje, navzdory jejich příkazu o tom nemluvit.

Další nově příchozí byl vysoký, energicky vyhlížející starší muž v uniformě. Riley ho okamžitě poznala. Byl to velitel policie v Lantonu, Allan Hintz. Riley si všimla, že důstojnice Frisbieová nevypadá překvapeně, že ho vidí, ale ani nevyhlíží radostně.

Stojící a s pažemi v bok promluvil na Frisbieovou, "Mohla byste nám říct, proč nás necháváte čekat, Frisbieová?"

Důstojnice Frisbieová na ně vrhla pohled sotva skrývající opovržení. Riley bylo jasné, že jejich pracovní vztah byl přinejlepším napjatý.

"Jsem rád, že vás někdo vytáhl z postele, pane," řekla důstojnice Frisbieová.

Velitel Hintz se zamračil.

Snažil se vypadat tak autoritativně jako policejní velitel. Dean Trusler vykročil kupředu a ostře promluvil s Hintzem.

"Allane, nelíbí se mi způsob, jak vy a vaši lidé pracují. Tyto ubohé děti jsou už tak dost terorizované bez toho, aby jim tu někdo poroučel. Co to má být - říkat jim, aby zůstali na místě a byli zticha, bez vysvětlení? Někteří z nich se chtějí vrátit do svých pokojů a pokusit se trochu prospat. Někteří chtějí odjet z Lantonu a jet na chvíli domů ke svým rodinám – a kdo jim to může mít za zlé? Některé by dokonce zajímalo, jestli bude nutné najmout si právníky. Je na čase, abyste jim řekli, co po nich chcete. Nikdo z našich studentů jistě není podezřelý."

Zatímco děkan stále vykřikoval, Riley se podivoval, jak si může být tak jistý, že vrah není přímo tady na chodbě. Bylo těžké si představit, že by některá z dívek spáchal atak hrozný čin. Ale co kluci? Co třeba velký tvrďas jako Harry Rampling? Ani on, ani nikdo z ostatních kluků nevypadal, jako by právě prořízl dívčí hrdlo. Ale možná po sprše a rychlé změně oblečení ...?

Jen klid, řekla si Riley. Nenech se unést svou představivostí.

Ale pokud to nebyl student, pak kdo mohl být v Rheině pokoji?

Znovu se snažila vzpomenout si, zda s Rheou v Kentaurově doupěti neviděla někoho jiného. Tančila Rhea s nějakým klukem? Dala si s někým drink? Ale Riley stále na nic nepřicházela.

A stejně, na otázkách tohoto typu nezáleželo. Velitel Hintz neposlouchal ani jediné slovo, které řekl Dean Trusler. Důstojnice Frisbieová mu něco šeptala a ukazovala mu poznámky, které si během hovoru s Riley udělala.

Když skončila, Hintz řekl skupině, "OK, poslouchejte. Chci, aby pět z vás odešlo do společenské místnosti."

Odříkal jména, která Riley dala důstojnici Frisbieové, včetně jejího vlastního.

Pak řekl, "Vy ostatní odejděte do svých pokojů. Mládeži, to znamená, že odejdete zpět na své patro. Všichni tu zůstanete přes noc. Neopouštějte tuto budovu, dokud nedostanete jinou informaci. A neplánuj si v brzké době opuštění kampusu. Pravděpodobně budeme mít pro mnohé z vás otázky."

Obrátil se k děkanovi a řekl, "Ujistěte se, že všichni studenti v budově dostanou stejnou informaci."

Děkanova ústa nyní zůstala otevřená hrůzou, ale se podařilo se mu přikývnout na souhlas. Sál byl plný šelestu zmatené nespokojenosti, jak se děvčata poslušně navrátila do svých pokojů a kluci zamířili nahoru.

Velitel Hintz a důstojníci Frisbieová a White vedli Riley a její čtyři přátele chodbou. Riley si cestou nemohla pomoc a musela pohlédnout do Rheina pokoje. Zahlédla důstojníka Steelea, jak pokoj uvnitř prozkoumává. Neviděla postel, na které našla Rheu, ale byla si jistá, že tělo tam stále je.

Nepřišlo jí to správné.

Jak dlouho bude trvat, než ji odvezou? říkala si. Doufala, že ji alespoň přikryli, skryli hrůzně podříznutý krk a otevřené oči. Ale předpokládala, že vyšetřovatelé mají důležitější věci na práci. A možná byli všichni na takový pohled zvyklí.

Byla si jistá, že nikdy nezapomene na pohled na mrtvou Rheu a tu kaluž krve na podlaze.

Riley a ostatní šli poslušně do dobře vybavené společenské místnosti a posadili se na různé židle a pohovky.

Velitel Hintz řekl, "Důstojnice Frisbieová a já se chystáme promluvit s každým z vás individuálně. Zatímco to budeme dělat, nechci aby nikdo z vás mluvil s ostatními. Ani jedno slovo. Slyšíte mě?"

Aniž by na sebe pohlédly, dívky nervózně přikývly.

"A pro tuto chvíli nepoužívejte ani vaše telefony," dodal Hintz.

Všechny znovu přikývly, pak tam jen seděly a zíraly na své ruce, na podlahu, nebo do prostoru.

Hintz a Frisbieová vedli Heather do sousední kuchyně, zatímco strážník White stál schlíple a ostražitě u Riley, Trudy, Cassie a Giny.

Po několika okamžicích Trudy přerušila mlčení. "Riley, co to k čertu –?"

White je přerušil, "Buďte zticha. Velitelův rozkaz."

Opět se rozhostilo ticho, ale Riley viděla, že Trudy, Cassie a Gina na ni všechny zírají. Odvrátila svůj pohled.

Myslí si, že je to moje chyba, že jsou tady, uvědomila si.

Pak si pomyslela – možná to byla pravda, možná neměla vyklopit jejich jména. Ale co měla dělat, lhát policistce? Riley nenáviděla nedůvěřivé reakce jejích přátel. Ale nemohla je vinit za to, co k ní cítí.

Mimochodem, do čeho jsme se to namočily? říkala si. Jen kvůli tomu, že jsme šly ven?

Obzvlášť měla starost o Heather, který byla ještě v kuchyni a odpovídala na otázky. Chudák holka měla k její spolubydlící, Rhee, obzvlášť blízko. Samozřejmě to byla noční můra pro všechny, ale Riley si nemohla ani představit, jak těžké to muselo být pro Heather.

Brzy uslyšely děkanův hlas nejistě koktat do rozhlasu na koleji.

"Tady je Dean Trusler. Já – jsem si jistý, že jste už všichni slyšeli o tom, že se na dívčím patře stalo něco strašného. Máte rozkazy od velitele policie, Hintze, zůstat ve svých pokojích a neopouštět koleje. Policejní úředník nebo úředník areálu možná přijde do vašeho pokoje, aby s vámi promluvil. Ujistěte se, že odpovíte na všechny otázky. Prozatím si neplánujte opuštění kampusu ani na zítra. Brzy dostanete všichni další oznámení."

Riley si vzpomněla na něco, co velitel řekl ...

"Pravděpodobně budeme mít pro mnohé z vás otázky."

Právě teď začínal s Riley a dalšími čtyřmi dívkami.

Začínalo jí to dávat smysl. Konec konců byly s Rheou spolu krátce předtím, než byla zabita. Ale co si Hintz myslel, že by dívky mohly vědět?

Co si myslí, že bych mohla vědět? říkala si.

Riley si to neuměla představit.

Konečně Heather vyšla z kuchyně, spolu s důstojnicí Frisbieovou. Heather byla bledá a vypadala nemocně, jako by jí bylo znovu na zvracení. Riley se zamýšlela – kde stráví Heather noc? Nemohla jít zpět do pokoje, který sdílela s Rheou.

Jakoby zaslechla Rileyny myšlenky, důstojnice Frisbieová řekla, "Heather stráví zbytek noci v pokoji asistentky kolejí."

Heather vratkým krokem odešla ze společenské místnosti. Riley byla ráda, když viděla, jak se s ní asistentka setkala mezi dveřmi.

Důstojnice Frisbieová vyzvala Ginu, aby přišla do kuchyně, kde stále čekal Hintz. Gina toporně vstala a následovala ženu létacími dveřmi, přičemž Riley, Trudy a Cassie zůstaly sedět v nepříjemném tichu. Riley se zdálo, že se během jejich čekání zpomalil čas.

Konečně se znovu objevila Gina. Beze slova na ostatní prošla přes společenskou místnost a vyšla ven druhými dveřmi. Důstojnice Frisbieová pak vyzvala Cassie, která šla do kuchyně jako další.

Teď tam v křeslech naproti sobě seděly jen Riley a Trudy. Zatímco čekaly, Trudy na Riley vrhala vzteklé a vyčítavé pohledy. Riley si přála, aby mohla vysvětlit, co řekla během své krátké konverzace s důstojnicí Frisbieovou. Jediné, co udělala bylo, že odpověděla na jednoduchou otázku. Nikoho z ničeho špatného neobvinila.

Ale strážník White se nad nimi stále vznášel a Riley nemohla říct jediné slovo.

Konečně Cassie vyšla z kuchyně a vrátila se do jejího pokoje a Trudy byla vyzvána do kuchyně jako další.

Riley byla teď se strážníkem Whitem sama a cítila se izolovaně a vystrašeně.

S ničím, co by ji mohlo rozptýlit, se v myšlenkách vracela k Rheině tělo, jejím otevřeným očím a kaluži krve. Nyní byly tyto obrazy smíchány se vzpomínkami na její vlastní matku, ležící na zemi a umírající – bylo to už tak dávno, ale stále tak strašně živé v její mysli.

Jak by se mohlo něco takového dít tady a teď, na vysokoškolské koleji?

To nemůže být pravda, pomyslela si.

Určitě tady nesedí a nepřipravuje se odpovědět na otázky, na které netuší, jak má odpovědět.

Jedna z jejích nejlepších kamarádek jistě nebyla právě hrůzně zavražděna.

Sama sebe se již téměř přesvědčila a neskutečnosti onoho okamžiku, když důstojnice Frisbieová vyvedla Trudy z kuchyně. Se zasmušilým výrazem Trudy opustila společenskou místnost, aniž by se na Riley jen podívala.

Důstojnice Frisbieová kývla na Riley, která vstala a poslušně ji následovala do kuchyně.

To nemůže být pravda, utěšovala se.