KAPITOLA ŠESTÁ

Následující den, v pondělí ráno, si byla Riley dost nejistá, když si sedala na své místo před hodinou psychologie pro pokročilé.

Koneckonců to byla první přednáška, které se zúčastnila, od Rheiny vraždy před čtyřmi dny.

Byla to také ona přednáška, na kterou se snažila připravit předtím, než s přítelkyněmi odešla do Kentaurova doupěte.

Účast byla dnes nevalná – mnoho lantonských studentů ještě nebylo připraveno vrátit se zpět ke studiu. Trudy tu byla také, ale Riley věděla, že její spolubydlící se také cítí nepříjemně v tomto shonu rychle se vrátit do "normálu." Všichni ostatní studenti byli nezvykle klidní, když zaujali jejich místa.

Pohled na profesora Branta Haymana, vcházejícího do místnosti, dal Riley trochu víc do pohody. Oděný v manšestru na akademický způsob působil mladě a pohledně. Vzpomněla si jak Trudy vyprávěla Rhee ...

"Riley ráda zapůsobí na profesora Haymana. Má pro něj slabost."

Riley se při té vzpomínce otřásla.

Rozhodně si nemyslela, že pro něj má "slabost".

Bylo to jen tím, že s ním poprvé studovala, když byla ještě v prváku. Ještě nebyl profesorem, ale čerstvým aspirantem. Už tenkrát si o něm myslela, že je to skvělý učitel – informativní, nadšený a někdy zábavný.

Dnes byl výraz doktora Haymana vážný, když si svou aktovku položil na stůl a podíval se na studenty. Riley si uvědomila, že se chystá jít přímo k věci.

Řekl, "Podívejte se, v místnosti máme růžového slona. Všichni víme, co to je. Potřebujeme vyčistit vzduch. Musíme o tom mluvit otevřeně."

Riley zadržela dech. Měla pocit, že se jí nebude líbit, co se bude dít dál.

Pak Hayman řekl ...

"Znal někdo z vás Rheu Thorsonovou? Nejen jako známého nebo někoho, na koho občas narazíte na na akademické půdě. Myslím, opravdu dobře. Jako přítelkyni."

Riley opatrně zdvihla ruku a Trudy taky. Nikdo jiný v učebně neudělal totéž.

Hayman se pak zeptal, "Jaké pocity vy dvě prožíváte od okamžiku, kdy byla zavražděna?"

Riley se trochu vyděsila.

Koneckonců to byla ta samá otázka, kterou už zaslechla od reportérů, kteří se v pátek ptali Cassie a Giny. Riley se podařilo vyhnout se těm reportérům, ale bude teď muset na tuto otázku odpovědět?

Připomněla si, že je na přednášce psychologie. Jsou tu od toho, aby takové otázky řešili.

I tak se ale Riley zamýšlela ...

Kde mám jen začít?

Ulevilo se jí, když Trudy promluvila.

"Vinna. Mohla jsem tomu zabránit. Byla jsem s ní v Kentaurově doupěti předtím, než se to stalo. Ani jsem si nevšimla, když odešla. Kdybych ji jen doprovodila domů ..."

Trudyn hlas utichl. Riley posbírala odvahu promluvit.

"Cítím se stejně," řekla. "Šla jsem se sama posadit stranou, když jsme se všichni dostaly do doupěte a Rhee jsem nevěnovala žádnou pozornost. Možná, kdybych ..."

Riley se odmlčela a potom dodala, "Mám také pocit viny. A ještě něco jiného. Myslím, že se cítím jako sobec. Protože jsem chtěla být sama."

Doktor Hayman přikývl. Se soucitným úsměvem řekl, "Takže ani jedna z vás nedoprovodila Rheu domů."

Po pauze dodal, "Hřích opomenutí."

Ten výraz Riley trochu překvapil.

Zdálo se, že se to zcela nehodí k tomu, co Riley a Trudy neudělaly. Znělo to příliš příznivě, ani zdaleka ne dost hrozně, sotva jako otázka života a smrti.

Ale samozřejmě, že to byla pravda.

Hayman se rozhlédl po zbytku třídy.

"A co vy ostatní? Už jste někdy udělali – anebo jste selhali a neudělali – podobnou věc v podobné situaci? Už jste někdy, jak se říká, nechali v noci jít přítelkyni někam o samotě, když jste ji opravdu měli doprovodit domů? Nebo jste možná jen zapomněli udělat něco, co by mohlo být důležité pro bezpečnost někoho jiného? Nezabavili jste něčí klíče od auta, když toho příliš vypili? Ignorovali jste situaci, která mohla mít za následek zranění či dokonce smrt?"

Mezi studenty se rozhostilo zmatené štěbetání.

Riley si uvědomila – že to je opravdu těžká otázka.

Koneckonců, kdyby nebyla Rhea zabita, ani Riley ani Trudy jejich "hříchu opomenutí" nevěnovali ani myšlenku.

Úplně by na to zapomněly.

Tudíž nebylo žádným překvapením, že pro některé studenty bylo těžké na něco si vzpomenout. A pravda byla, že ani sama Riley si nemohla nic vybavit. Zanedbala někdy předtím něčí bezpečnost?

Mohla být zodpovědná za smrt druhých – kdyby neměli štěstí?

Po několika okamžicích se zvedlo několik neochotných rukou.

Pak Hayman řekl, "A co vy ostatní? Kolik z vás si nemůže s jistotou vzpomenout?"

Téměř všichni ostatní studenti zvedli ruce.

Hayman přikývl a řekl, "Tak dobře. Většina z vás mohla jednou udělat stejnou chybu. Tak kolik lidí zde se cítí provinile za to, co provedli, nebo za to, co měli udělat, ale neudělali?"

Rozhostilo se další zmatené mumlání a bylo slyšet dokonce i několik povzdechů.

"Cože?" Zeptal se Hayman. "Nikdo z vás? Proč ne?"

Jedna dívka zvedla ruku a zakoktala, "No ... bylo to jiné, protože ... myslím, že proto, že ... nikdo nebyl zabit, myslím."

Zašuměl obecný souhlas.

Riley si všimla, že do učebny vstoupil jiný muž. Byl to doktor Dexter Zimmerman, předseda katedry psychologie. Zdálo se, že Zimmerman stál hned za dveřmi a poslouchal diskusi.

V minulém semestru k němu chodila na přednášky – sociální psychologii. Byl to starší, rozcuchaný, vlídně vyhlížející muž. Riley věděla, že doktor Hayman k němu vzhlíží jako k mentorovi – vidí jej téměř jako idola. Mnoho dalších studentů to mělo stejně.

Rileyny vlastní pocity ohledně profesora Zimmermana byly různorodější. Byl to inspirující učitel, ale nějak se na něj nedokázala naladit jako většina ostatních. Nebyla si jistá proč.

Hayman vysvětlil třídě, "Požádal jsem doktora Zimmermana, aby se zastavil a účastnil se dnešní diskuse. Měl by nám být schopen pomoci. Je to ten nejbystřejší chlapík, jakého jsem kdy v životě poznal."

Zimmerman se začervenal a trochu se zasmál.

Hayman se ho zeptal, "Tak co říkáte tomu, co jste právě slyšel od svých studentů?"

Zimmerman zaklonil hlavu a chvíli přemýšlel.

Pak řekl, "No, alespoň část studentů si podle všeho myslí, že je tu nějaký morální rozdíl. Pokud opomenete někomu pomoci a ten člověk je zraněn nebo zabit, je to špatně, ale je v pořádku, pokud nevyvstanou špatné následky. Ale já nevidím rozdíl. Ono chování je shodné. Odlišné důsledky nemění nic na tom, zda jsou správné nebo špatné."

V učebně to začalo šumět, jak začínala být Zimmermanova myšlenka vstřebávána.

Hayman se zeptal Zimmermana, "Znamená to, že všichni přítomní by měli pociťovat vinu spolu s Riley a Trudy?"

Zimmerman pokrčil rameny.

"Možná právě naopak. Přinese pocit viny někomu něco dobrého? Přivede to onu mladou ženu zpět? Možná bychom měli nyní cítit vhodnější pocity. "

Zimmerman se postavil před stůl a podíval se studentům do očí.

"Povězte mi, ti z vás, kteří jste nebyli velmi blízko k Rhee. Jaké právě teď chováte pocity k jejím dvěma přítelkyním – Riley a Trudy? "

V učebně bylo chvíli ticho.

Pak Riley zaskočilo pár vzlyků, které se v učebně ozvaly.

Jedna dívka řekla přidušeným hlasem, "Ach, já s nimi tolik cítím."

Jiná řekla, "Riley a Trudy, kéž byste se necítily provinile. To byste neměly. Co se stalo s Rheou bylo už tak dost hrozné. Vůbec si neumím představit tu bolest, kterou právě teď cítíte."

Ostatní studenti s ní souhlasili.

Zimmerman se na třídu chápavě usmál.

Řekl, "Myslím, že většina z vás ví, že mojí specialitou je kriminální patologie. Moje životní dílo je snaha porozumět mysli kriminálníků. A za poslední tři dny jsem se marně snažil najít smysl tohoto zločinu. Zatím jsem si jist opravdu jen jednou věcí. Že to bylo osobní. Vrah Rheu znal a chtěl, aby byla mrtvá."

Riley se opět snažila pochopit nepochopitelné ...

Někdo nenáviděl Rheu natolik, že se rozhodl ji zabít?

Pak Zimmerman dodal, "Přestože to zní strašně, mohu vás ujistit o jedné věci. Znovu už nezabije. Rhea byla jeho cíl, nikdo jiný. A já jsem přesvědčen, že policie ho brzy najde."

Opřel se o okraj stolu a řekl, "Mohu vám říci ještě jednu věc – ať je vrah právě teď kdekoli, ať dělá cokoli, necítí to, co všichni co jste tu cítíte. Není schopen pociťovat soucit k utrpení jiné osoby – ne tu skutečnou empatii, kterou v této místnosti cítím."

Na velkou bílou tabuli napsal slova "soucit" a "empatie".

Zeptal se, "Nechtěl by mi někdo z vás připomenout rozdíl mezi těmito dvěma slovy?"

Riley byla trochu překvapena, že Trudy zvedla ruku.

Trudy řekla, "Soucit je pocit, který cítíte ve vztahu k pocitům někoho jiného. Empatie je, když ve skutečnosti něčí pocity sdílíte."

Zimmerman přikývl a poznačil si Trudyny definice.

"Přesně tak," řekl. "Takže navrhuji, abychom všichni odložili naše pocity viny. Raději se zaměřme na naši schopnost empatie. To nás odděluje od nejstrašnějších monster světa. Je vzácná – především v době, jako je tato."

Zdálo se, že Hayman je spokojen s Zimmermanovými poznatky.

Řekl, "Pokud všichni souhlasíte, myslím, že bychom měli dnešní přednášku zkrátit. Bylo to dost intenzivní - ale doufám, že to bylo užitečné. Jen si pamatujte, že všichni právě teď zpracováváte docela silné pocity – a to i ti z vás, kteří nebyli velmi blízko Rhee. Nečekejte, že smutek, šok a hrůza brzy vymizí. Nechte je jejich osudu. Je to součást procesu hojení. A nebojte se požádat školního poradce o pomoc. Nebo sebe navzájem. Nebo mě a doktora Zimmermana."

Jak se studenti zvedli od stolů a měli se k odchodu, Zimmerman zavolal ...

"Na své cestě ven obejměte Riley a Trudy. Potřebují to."

Poprvé během výuky se Riley cítila nepříjemně.

Proč si myslí, že potřebuji obejmout?

Pravda byla, že objetí bylo to poslední, co by si právě teď přála.

Najednou si vzpomněla – to byla věc, která ji na doktoru Zimmermanovi vadila, když k němu chodívala na přednášky. Byl na její vkus příliš mazlivý a o spoustě věcí vedl řečičky a měl rád, když se studenti navzájem objímali.

To se zdálo trochu podivné na psychologa, který se specializoval na trestní patologii.

Také se to zdálo trochu divné na člověka, který si tak zakládal na empatii.

Koneckonců, jak mohl vědět, zda ona a Trudy chtějí být objímány? Ani se neobtěžoval zeptat.

Je tohle empatické?

Riley se neubránila myšlence, že ten chlap je hluboko uvnitř falešný.

Nicméně tam nehnutě stála, zatímco ji jeden student po druhém objímali soucitným objetím. Někteří z nich plakali. A všimla si, že Trudy tato pozornost vůbec nevadí. Trudy se s každým objetím dál usmívala.

Možná to jsem jen já, pomyslela si Riley.

Bylo s ní něco v nepořádku?

Možná neměla stejné pocity jako ostatní lidé.

Zanedlouho objímání skončilo a většina studentů brzy odešla z místnosti, včetně Trudy. Stejně tak i doktor Zimmerman.

Riley byla ráda, že byla na chvíli o samotě s doktorem Haymanem. Přišla k němu a řekla, "Díky za přednášku o pocitu viny a zodpovědnosti. To jsem opravdu potřebovala slyšet."

On se na ni usmál a řekl, "Jsem rád, že jsem mohl pomoci. Já vím, že to musí pro vás musí být velmi těžké."

Riley na chvíli sklonila hlavu, sebrala odvahu říct něco, co opravdu chtěla vyslovit.

Konečně řekla, "Doktore Haymane, asi si nepamatujete, ale v prváku jsem chodila na vaše základy psychologie."

"Vzpomínám si," řekl.

Riley potlačila nervozitu a řekla, "No, vždycky jsem vám chtěla říct ... opravdu jste mě inspiroval k tomu, abych se specializovala na psychologii."

Hayman teď vypadal trochu překvapeně.

"Páni," řekl. "To opravdu rád slyším. Děkuji."

Stáli a chvíli se na sebe nepříjemně dívali. Riley doufala, že ze sebe neudělala hlupáka.

Nakonec Hayman řekl, "Podívejte se, ve třídě jsem si vás všiml – vašich písemných prací, otázek, na které se zeptáte, myšlenek, které s ostatními sdílíte. Máte dobrou mysl. A já mám pocit ... že máte otázky, ohledně toho co se stalo vaší přítelkyni, které většinu ostatních ani nenapadne – možná nad nimi ani nechtějí přemýšlet."

Riley znovu polkla. Měl samozřejmě pravdu – téměř neomylnou.

To je teprv empatie, pomyslela si.

Zavzpomínala na noc vraždy, když stála před Rheiným pokojem a přála si, aby mohla jít dovnitř, měla pocit, že by se mohla dozvědět něco důležitého, kdyby jen v danou chvíli mohla projít dveřmi.

Ale ten okamžik byl pryč. Když nakonec Riley mohla jít dovnitř, místnost byla uklizená a vypadala, jako by se uvnitř nikdy nic nestalo.

Pomalu pronesla ...

"Opravdu chci pochopit ... proč. Opravdu chci vědět ..."

Její hlas utichl. Troufala si říci Haymanovi – nebo komukoli jinému – pravdu?

Že chce pochopit mysl muže, který zavraždil její přítelkyni?

Že s ním chce téměř soucítit?

Ulevilo se jí, když Hayman přikývl a zdálo se, že to pochopil.

"Já vím, jak vám je," řekl. "Kdysi jsem se cítil stejně."

Otevřel zásuvku, vyndal knihu a podal ji Riley.

"Můžete si to půjčit," řekl. "Skvělá do začátků."

Název knihy byl Temná mysl: Vraždící osobnost odhalena.

Riley byla překvapena, když si všimla, že autorem je sám doktor Dexter Zimmerman.

Hayman řekl, "Ten muž je génius. Neumíte si představit postřehy, které v této knize odhaluje. Musíte ji prostě přečíst. Možná vám změní život. Rozhodně změnila můj."

Riley se cítila ohromena Haymanovým gestem.

"Děkuji," řekla pokorně.

"To nestojí za řeč," řekl Hayman s úsměvem.

Riley odešla z učebny a dala se do klusu, zatímco si to namířila ven z budovy směrem ke knihovně, toužila se posadit se s novou knihou.

Zároveň pociťovala obavy.

"Mohla by vám změnit život," řekl jí Hayman.

A to k lepšímu nebo k horšímu?