Kapitola šestá

V klubu bylo hlučno a tma a Jessie cítila, jak na ni přichází bolest hlavy.

Před hodinou, když se s Lacy chystaly, vypadalo to všechno mnohem slibněji. Nadšení její spolubydlící bylo nakažlivé a Jessie najednou mezi oblékáním a česáním zjistila, že se na nadcházející večer skoro těší.

Když vycházely z bytu, nedokázala ani úplně nesouhlasit s Lacyiným prohlášením, že vypadá „rajcovně“. Měla na sobě červenou sukni s rozparkem ke stehnu, tu, kterou během svého krátkého, avšak bouřlivého působení na předměstí Orange County nikdy nedostala šanci vytáhnout ze skříně. K tomu si oblékla černé tričko bez rukávů, jež zdůrazňovalo její nově nabyté svaly, vyrýsované během fyzioterapie.

Dokonce se uvolila postavit se na sedmicentrimentové podpatky, což ji oficiálně přehouplo přes metr osmdesát, takže se nyní mohla řadit do stejné skupiny Amazonek jako Lacy. Hnědé vlasy chtěla mít původně vyčesané do culíku, její spolubydlící a módní poradkyně ji však přesvědčila, aby si je rozpustila a nechala je přes ramena splývat po zádech. Při pohledu do zrcadla musela připustit, že Lacy nebyla úplně mimo, když tvrdila, že vypadají jako dvě modelky, co si na večer vyrazily mezi normální lidi.

O hodinu později ovšem byla její nálada tatam. Lacy se skvěle bavila, bezstarostně flirtovala s chlápky, o které neměla zájem, a zapáleně flirtovala se slečnami, o které zájem měla. Jessie skončila u baru, kde se zapředla do hovoru s barmanem, jenž měl zjevně spoustu zkušeností s bavením holek, co na téhle scéně nebyly úplně doma.

Nemohla se vzpomenout, kdy se z ní stala taková puťka. Je pravda, že už nebyla nezadaná skoro deset let. Než se ale s Kylem přestěhovali do Westport Beach, dokud ještě žili v téhle části města, chodívali spolu přesně do takovýchto klubů. A nikdy si tam nepřipadala tak nesvá.

Vlastně přímo zbožňovala chodit se dívat do nových klubů, barů a restaurací v centru L.A. – anebo DTLA, jak tomu říkali místní—kterých jako by tu každý týden otevíralo hned několik. Společně taková místa brali útokem a okamžitě si je podrobili; buď si objednali to nejpodivnější, co našli na jídelním nebo nápojovém lístku, nebo uprostřed klubu potřeštěně skotačili a nevšímali si podezřívavých pohledů, jež po nich ostatní lidé vrhali. Po Kylovi se jí nestýskalo, musela si však přiznat, že toužila po životě, který spolu vedli, než se to všechno zvrtlo.

K baru se přišoural mladý kluk, nemohlo mu být víc než pětadvacet, a posadil se na prázdnou stoličku po její levici. Změřila si ho pohledem v zrcadle za barem a tiše ho odhadovala.

Patřilo to k její soukromé hře, kterou sama se sebou někdy ráda hrála. Nazývala to pracovně „Předpověď lidí“. Principem bylo uhodnout o životě pozorované osoby co nejvíce pouze na základě toho, jak vypadá, jak vystupuje a jak mluví. Jak tak po nově příchozím koutkem oka tajně pokukovala, s nadšením si uvědomila, že má její hra nyní i profesionální výhody. Koneckonců teď byla pomocná, prozatímní policejní profilistka. Šlo v podstatě o práci v terénu.

Dotyčný byl relativně přitažlivý. Rozcuchané, špinavě blonďaté vlasy měl sčesané k pravé straně čela. Byl opálený, ale ne z pláže. Na to bylo jeho opálení příliš rovnoměrné a dokonalé. Hádala, že pravidelně navštěvuje solárium. Byl v dobré formě, vypadal však až nepřirozeně hubený, jako vlk, který se už hodnou chvíli nenajedl.

Zjevně došel rovnou z práce, protože na sobě měl stále „uniformu“—oblek, naleštěné boty, lehce povolenou kravatu, aby dal najevo, že je teď v oddechovém režimu. Bylo už skoro deset večer, takže jestli teprve skončil, značilo to, že jeho práce vyžaduje, aby trávil dlouhé hodiny v kanceláři. Mohlo by to být finančnictví, tam jsou ale většinou zapotřebí spíš brzká rána než pozdní večery.

S největší pravděpodobností to byl advokát. Nepracoval ale pro vládu; možná byl prvním rokem společníkem v nějaké nóbl kanceláři na vzestupu, kde se ho pokoušeli do smrti sedřít. Platili mu dobře, o tom svědčil jeho oblek. Neměl ovšem moc času si plody své práce užívat.

Zdálo se, že se nemůže rozhodnout, jakou frázi na ni vybalit. K pití jí nic nabídnout nemohl, protože před sebou měla ještě poloplnou skleničku. Jessie se rozhodla, že mu pomůže.

„Pro jakou kancelář?“ zeptala se a otočila se k němu čelem.

„Cože?“

„Pro jakou advokátní kancelář pracuješ?“ zopakovala, přičemž skoro křičela, aby ji přes dunící hudbu vůbec slyšel.

„Benson & Aguirre,“ odpověděl s přízvukem typickým pro východní pobřeží, který si nedokázala blíže zařadit. „Jak jsi věděla, že jsem advokát?“

„Jen hádám; vypadá to, že se z tebe opravdu snaží sedřít kůži. Teprve jsi skončil?“

„Asi před půl hodinou,“ přisvědčil a v hlase mu zazněl podtón, který se více blížil střednímu Atlantiku než New Yorku. „Těším se na drink už dobré tři hodiny. Nejvíc by mi teď bodla vodní tříšť, ale tohle holt bude muset stačit.“

Dopřál si ze své láhve pořádný hlt piva.

„Jak se ti v porovnání s Filadelfií líbí L.A.?“ zajímala se Jessie. „Já vím, že to ještě není ani šest měsíců, ale řekl bys, že si tady zvykáš dobře?“

„Ježíš, cože? To seš sakra nějaká soukromá detektivka či co? Jak víš, že jsem z Filadelfie a že jsem se sem přistěhoval teprve v srpnu?“

„Mám na to takový talent. Mimochodem, já jsem Jessie,“ řekla a podala mu ruku.

„Doyle,“ představil se a nabízenou ruku přijal. „Prozradíš mi, jak ten svůj fígl provádíš? Protože mě to teď trochu děsí.“

„Přece si tak nepokazím svou tajemnost. Tajemnost je velice důležitá. Můžu se tě ještě zeptat na jednu otázku, jen abych si v hlavě dokreslila obrázek? Studoval jsi právo na Temple nebo Villanově?“

Doyle na ni zíral s ústy dokořán. Několikrát zamrkal, než se konečně zase sebral.

„Jak víš, že jsem nechodil na Penn?“ zeptal se a hrál uraženého.

„Kdepak, na Penn by sis žádnou vodní tříšť neobjednal. Tak která to byla?“

„Jedině ’Nova, kotě!“ zakřičel. „Wildcats, do toho!“

Jessie uznale přikývla.

„To já jsem Trojanka,“ prohlásila.

„No, Ježíš. Tys chodila na USC? A slyšelas o tom klukovi, Lionelu Littlovi—dřív tu hrával basket? Někdo ho dneska zabil.“

„Slyšela jsem,“ přisvědčila Jessie. „Smutný příběh.“

„Prý ho zabili kvůli jeho botám,“ informoval ji a kroutil přitom hlavou. „Věřila bys tomu?“

„Měl by sis dávat pozor na ty své, Doyle. Taky nevypadají nejlevněji.“

Doyle zalétl pohledem dolů, pak se k ní naklonil a zašeptal jí do ucha, „Osm set babek.“

Jessie s předstíreným ohromením hvízdla. Rychle o Doyla ztrácela zájem, teď když mladistvé nadšení začínalo ustupovat mladistvé samolibosti.

„A jaký je tvůj příběh?“ vyptával se.

„Nechceš to zkusit uhodnout?“

„Ty jo, já v tom nejsem tak dobrý.“

„Jen to zkus, Doyle,“ pobízela ho. „Třeba sám sebe překvapíš. Kromě toho, advokát musí být vnímavý, nebo ne?“

„To je pravda. Fajn, tak já to zkusím. Řekl bych, že seš herečka. Pěkná seš na to dost. DTLA ale není vyloženě herecké teritorium. To by byl spíš Holywood a tam směrem na západ. Možná modelka? Mohla bys být. Jenže vypadáš moc chytrá na to, aby to byla tvoje hlavní práce, jako kariéra. Je možné, že ses modelingu věnovala v pubertě, ale teď děláš něco profesionálnějšího. Už to mám, děláš něco kolem vztahů s veřejností. Proto umíš tak dobře číst lidi. Mám pravdu? Určitě jo.“

„Velice blízko, Doyle. Ale těsně vedle.“

„Tak co teda děláš?“ chtěl vědět.

„Jsem policejní profilistka u LAPD.“

Byl to skvělý pocit říct to nahlas, zvlášť když viděla, jak se mu překvapením rozšířily oči.

„Jako v tom seriálu Mindhunter?“

„Jo, něco takového. Pomáhám policii nahlédnout do hlav zločinců, aby měli lepší šanci je chytit.“

„Páni. Tak ty honíš sériové vrahy a tak?“

„Už nějakou dobu,“ odpověděla a rozhodla se nezmiňovat, že její honba se soustředila na jednoho sériového vraha konkrétně a že to s prací nemělo nic společného.

„To je paráda. Taková báječná práce.“

„Díky,“ řekla Jessie, která vycítila, že Doyle v sobě konečně sebral odvahu k tomu, aby se zeptal na to, co mu už hodnou chvíli leželo v hlavě.

„Jak to s tebou teda je? Jsi nezadaná?“

„Popravdě řečeno rozvedená.“

„Vážně?“ podivil se. „Vypadáš moc mladá na to, abys byla rozvedená.“

„Že? Já vím. Neobvyklé okolnosti. Nevyšlo to.“

„Nechci být nezdvořilý, ale můžu se zeptat—co na nich bylo tak neobvyklého? Působíš jako skvělá partie. Jsi na hlavu nebo tak něco?“

Jessie věděla, že svou otázku nemyslel nijak špatně. Upřímně ho zajímala jak odpověď, tak ona sama, jen to dával najevo strašně nemotorně. I tak však cítila, jak z ní v ten okamžik veškerý zbývající zájem o Doyla vyprchal. Ve stejné chvíli na ni dopadla váha celého uplynulého dne a nepohodlí způsobené jejími vysokými podpatky. Rozhodla se zakončit večer ve velkém.

„Neřekla bych, že jsem na hlavu, Doyle. Rozhodně jsem pošramocená, aspoň do té míry, kdy se většinu nocí budím s křikem. Ale na hlavu? Tak bych to nenazvala. Rozvedli jsme se hlavně proto, že můj manžel byl psychopat, který zavraždil ženskou, s kterou měl poměr, snažil se to hodit na mě a završil to tím, že se pokusil zabít i mě a dva naše sousedy. Opravdu si vzal k srdci tu pasáž o tom ‚dokud nás smrt nerozdělí‘.“

Doyle na ni zíral s pusou otevřenou tak dokořán, že by v ní mohl chytat mouchy. Čekala, až se vzpamatuje a byla zvědavá, jak elegantně se dá na ústup. Ukázalo se, že nijak zvlášť.

„Aha, to je fakt na houby. Rád bych se o tom dozvěděl víc, ale teď jsem si vzpomněl, že mám zítra brzo ráno brát výpověď. Asi bych už měl jít domů. Snad se ještě někdy uvidíme.“

Svezl se ze stoličky a než ze sebe stihla vypravit aspoň „Čau, Doyle,“ byl už na půl cesty ke dveřím.

* * *

Jessica Thurmanová si k sobě přitáhla přikrývku, aby zakryla své malinké napůl zmrzlé tělo. Byla v chatě se svou mrtvou matkou sama už tři dny. Z nedostatku vody, tepla a lidské komunikace začínala natolik blouznit, že měla občas dojem, jako by na ni matka mluvila, i když před sebou viděla její shrbenou nehybnou mrtvolu s rukama stále uvězněnýma v okovech visících ze stropních nosníků.

Náhle se ozvalo bušení na dveře. Někdo byl před chatou. Její otec to být nemohl. Ten neměl důvod klepat. Chodil si kam chtěl a kdy chtěl.

Od dveří přišlo další zabušení, tentokrát však znělo trochu jinak. Byl v něm slyšet jakýsi zvonivý zvuk. To ale nedávalo smysl. Chata zvonek neměla. Znovu uslyšela zazvonění, teď už ovšem samotné, bez bušení.

Jessie najednou prudce otevřela oči. Ležela v posteli a jejímu mozku chvíli trvalo, než mu došlo, že zvonění vychází z jejího mobilního telefonu. Natáhla se, aby ho vzala, a všimla si přitom, že i když jí srdce bije jako o závod a má mělký dech, není tak zpocená, jak obvykle po takové noční můře bývala.

Volal detektiv Ryan Hernandez. Zatímco zvedala telefon, letmo pohlédla na hodiny: 2:13 v noci.

„Haló,“ ohlásila se. V jejím hlase nebyla znát skoro žádná rozespalost.

„Jessie. Tady Ryan Hernandez. Omlouvám se, že volám v tuhle hodinu, ale zavolali mě k vyšetřování podezřelého úmrtí v Hancock Parku. Garland Moses už půlnoční případy nebere a všichni ostatní mají jinou práci. Vezmete to?“

„Jasně,“ odpověděla Jessie.

„Když vám zprávou pošlu adresu, stihnete to sem za třicet minut?“ zeptal se.

„Klidně za patnáct.“