Kapitola pátá

„Takže na tu FBI věc kašleš?“ zeptala se Lacy ohromeně a znovu ze své skleničky upila vína.

Seděly na pohovce, za sebou měly půl láhve červeného a nacpávaly se čínským jídlem, které si právě nechaly doručit. Bylo krátce po osmé večer a Jessie byla zničená. Měla za sebou ten nejdelší den, na jaký si za posledních pár měsíců dokázala vzpomenout.

„Pořád tam půjdu, jen ne teď. Dovolili mi výjimečný odklad. Můžu se zapsat na jiný kurz Akademie, jen se ho musím zúčastnit někdy během příštích šesti měsíců. Jinak se budu muset hlásit znova. Jelikož jsem měla štěstí a dostala se tam už tentokrát, je víceméně jasné, že půjdu co nevidět.“

„A ty to zahodíš, abys otročila pro LAPD?“ zírala na ni Lacy nevěřícně.

„Vždyť říkám, že nic nezahazuju,“ poznamenala Jessie a také si ze své skleničky dopřála slušný hlt, „jen to odkládám. Už tak jsem byla na vážkách kvůli prodávání domu a svému tělesnému zotavování. Tohle to prostě jen rozhodlo. Kromě toho to zní zajímavě!“

„To tedy nezní,“ protestovala Lacy. „Zní to jako hrozná nuda. I tvůj detektivní kamarád ti přece říkal, že budeš plnit jen rutinní úkoly a dostávat nezáživné případy, které nikdo jiný nechce.“

„Na začátek. Jakmile ale nasbírám trochu zkušeností, určitě mi přistane i něco zajímavějšího. Tohle je Los Angeles, Lace. Není možné zabránit, aby se ke mně dostala nějaká šílenost.“

* * *

O dva týdny později Jessie poděkovala policistům, kteří ji v jednom z hlídkových vozů vysadili blok od místa činu, a vydala se směrem k uličce, kde už viděla nataženou policejní pásku. Když přecházela ulici a snažila se vyhnout řidičům, co jako by ji chtěli spíš srazit, než minout, prolétlo jí hlavou, že tohle je její první případ vraždy.

S ohlédnutím na své krátké působení v centrální stanici si Jessie musela přiznat, že se mýlila, když měla za to, že jí nemůžou zabránit, aby se k ní dostala nějaká šílenost. Přesně to, totiž, alespoň prozatím, nějakým způsobem dělali. Popravdě řečeno teď většinu času trávila na stanici procházením otevřených případů a kontrolováním, že Josh Caster zanechal veškeré papírování aktuální a v pořádku, než odešel. Byla to úmorná práce.

Nepomáhalo ani to, že centrální stanice působila dojmem rušného autobusového nádraží. Hlavní místnost byla obrovská. Neustále se to kolem ní hemžilo lidmi, o nichž si nikdy nebyla úplně jistá, zda jsou to zaměstnanci, civilisté anebo podezřelí. Několikrát se také musela přestěhovat k jinému stolu, neboť profilisté, jejichž titul neobsahoval slovíčko „prozatímní“ využívali svého postavení k tomu, aby si zabrali pracoviště, která se jim více zamlouvala. A ať skončila kdekoli, vždycky se nějakým způsobem ocitla přímo pod blikající zářivkou.

Dnes tomu však bylo jinak. Dnes vstupovala do uličky vybočující z Východní 4. ulice, na jejímž konci viděla detektiva Hernandeze, a doufala, že tento případ bude jiný než ty, které jí zatím byly přiděleny. U těch všech sice stála po boku detektivů, nikdo se jí však nikdy nezeptal na její názor. Nikdy to taky nebylo moc zapotřebí.

Ze tří případů, kterých se zúčastnila, se dvakrát jednalo o loupež a jednou o žhářství. Ve všech z nich se podezřelý přiznal během několika minut od svého zadržení, jednou dokonce, aniž by byl vyslýchán. Detektiv ho musel poučit o jeho právech a potom ho přimět, aby své přiznání zopakoval.

Dnes by se to však konečně mohlo změnit. Bylo pondělí před Vánocemi a Jessie doufala, že by Hernandez mohl být pod vlivem sváteční atmosféry velkorysejší, než někteří jeho kolegové. Tento den měla strávit s ním a jeho partnerem, brýlatým chlápkem jménem Callum Reid, kterému bylo něco přes čtyřicet, u vyšetřování smrti nějakého feťáka, co našli na konci uličky.

Z jeho levé paže pořád čouhala stříkačka a uniformovaný policista zavolal detektivy čistě proto, aby se dodržely všechny formality. Zatímco s ním Hernandez a Reid hovořili, Jessie se protáhla pod policejní páskou a přistoupila k tělu, přičemž si dávala pozor, aby nešlápla do žádných citlivých míst.

Shlížela na mladého muže, jenž nevypadal o nic starší než ona. Byl to Afroameričan s kratšími vlasy po stranách vyholenými. I když ležel na zemi a bez bot, šlo vidět, že byl vysoký. Připadal jí něčím povědomý.

„Měla bych vědět, o koho se jedná?“ zavolala na Hernandeze. „Mám dojem, že už jsem ho někde viděla.“

„Pravděpodobně,“ zakřičel na ni zpátky Hernandez. „Chodila jste na USC, je to tak?“

„Jo,“ přisvědčila.

„Nejspíš jste tam rok nebo dva chodili zároveň. Jmenoval se Lionel Little. Pár let tam hrával basketbal, než se z něj stál profík.“

„Jasně, myslím, že si ho pamatuju,“ řekla Jessie.

„Měl krásnou levou spodní jednoruč,“ vzpomínal detektiv Reid. „Trošku mi připomínal George Gervina. Jako nováčka ho všichni opěvovali, ale po pár letech se ztratil. Neuměl hrát v obraně a nevěděl, co si počít se všemi těmi penězi nebo životním stylem NBA vůbec. Vydržel jen tři sezóny, než z ligy zcela vypadl. Tou dobou víceméně propadl drogám. A postupem času nějak skončil na ulici.“

„Občas jsem ho tu vídával,“ přidal se Hernandez. „Byl to hodný kluk—nikdy jsem ho nesebral za nic horšího než za povalování a močení na veřejných místech.“

Jessie se naklonila a zadívala se na Lionela pozorněji. Snažila se představit si na jeho místě sama sebe. Ztracený mladý člověk, závislý, ale přitom žádný velký potížista, co se několik posledních let potuluje po zadních uličkách centra Los Angeles. Nějak se mu dařilo živit svou závislost, aniž by se předávkoval nebo skončil v lapáku. Jenže nakonec se stejně ocitl tady, na zádech v uličce, se stříkačkou zapíchlou v ruce, bez bot. Něco tu nesedělo.

Přidřepla si, aby si mohla lépe prohlédnout místo, kde z jeho kůže vystupovala jehla. Byla zaražená hluboko do jeho jinak hladké pokožky.

Jeho hladké pokožky…

„Detektive Reide, říkal jste, že Lionel měl výbornou levou spodní jednoruč, je to tak?“

„Byla to hotová nádhera,“ přitakal uznale.

„Takže můžu usuzovat, že to byl levák?“

„To jistě, levou ruku měl rozhodně dominantní. S pohybem napravo měl hrozné problémy. Obránci ho na tu stranu přehrávali a úplně ho převálcovali. To byl další důvod, proč se jako profesionál nikdy neuchytil.“

„To je zvláštní,“ zamumlala.

„Copak?“ chtěl vědět Hernandez.

„Já jen, že… mohli byste sem na chvilku přijít? Něco mi na tomhle místě činu nedává smysl.“

Oba detektivové přešli tam, kde klečela, a zastavili se přímo za ní. Jessie ukázala na Lionelovu levou paži.

„Ta jehla vypadá, jako by prošla půlkou jeho paže a přitom se ani nepřiblížila k žádné žíle.“

„Možná se nedokázal trefit?“ nadhodil Reid.

„Možná,“ připustila Jessie. „Ale podívejte se na jeho pravou paži. Uvidíte úhlednou řadu vpichů, které se všechny táhnout podél jeho žil. Na drogového závisláka je to velice pečlivé. A dává to smysl, protože byl levák. Samo sebou si píchal do pravé ruky pomocí své dominantní ruky.“

„To dává smysl,“ souhlasil Hernandez.

„Proto jsem si říkala, že byl možná jen nešikovný, když používal pravou,“ pokračovala Jessie. „Jak jste sám navrhoval, detektive Reide, možná se jen nemohl trefit.“

„Přesně tak,“ přizvukoval Reid.

„Ale podívejte,“ ukázala Jessie na Lionelovu levou paži. „Kromě toho místa, kde má zabodnutou tuhle jehlu, je jeho levá paže úplně hladká—ani jeden jediný vpich.“

„A to vám říká co?“ zeptal se Hernandez, který začínal chápat, kam tím míří.

„To mi říká, že si prakticky nikdy nepíchal do levé ruky. Z toho, co vím, se ani nejedná o typ kluka, co by si nechal něco píchnout od někoho jiného. Měl v tom systém. Postupoval velice metodicky. Podívejte se na zadní stranu jeho pravé ruky. I tam má vpichy. Radši si napíchal ruku, než aby věřil někomu jinému. Vsadím se, že kdybychom mu vyzuli ponožky, najdeme vpichy i mezi prsty na jeho pravém chodidle.“

„Chcete říct, že se nepředávkoval?“ zeptal se Reid skepticky.

„Chci říct, že někdo chce, aby to vypadalo, že se předávkoval, ale pěkně to zmatlal a jen tak vrazil jehlu někam do jeho levé ruky, jak by to zpravidla udělal pravoruký člověk.“

„Proč?“ chtěl vědět Reid.

„No,“ začala Jessie opatrně, „začala jsem uvažovat o tom, proč mu chybí boty. Žádné jiné oblečení mu nechybí. Napadlo mě, jestli jeho boty, vzhledem k tomu, že býval profesionálním hráčem, nebyly drahé. Neprodávají se některé z nich i za stovky dolarů?“

„Prodávají,“ odpověděl Hernandez a v hlase mu zaznívalo vzrušení. „Popravdě řečeno, když se poprvé dostal do ligy a všichni si mysleli, že z něj bude velká hvězda, podepsal smlouvu na boty se společností Hardwood, která v té době zažívala náhlý vzestup. Většina hráčů podepisovala smlouvy s velkými firmami na tenisky—Nike, Adidas, Reebok. Lionel se ale rozhodl pro tyhle. Považovali se tehdy za převratné. Možná až moc, protože o pár let později zkrachovali.“

„Takže jeho tenisky by až takovou cenu neměly,“ poznamenal Reid.

„Ve skutečnosti je to přesně naopak,“ opravil ho Hernandez. „Protože zkrachovali, stali se jejich boty horkým zbožím. V oběhu jich je jen omezený počet, tím pádem mají pro sběratele docela velkou cenu. Lionel jich, jako tvář společnosti, určitě dostal hromadu, když s nimi tehdy podepisoval smlouvu. A klidně bych se vsadil, že je na sobě měl i dnes v noci.“

„Tak tedy,“ navázala Jessie, „ho někdo viděl, jak má ty boty na sobě. Možná zoufale potřebovali peníze. Lionel není známý jako drsňák. Je to snadná oběť. Takže tenhle člověk Lionela sejme, ukradne mu boty a do paže mu vrazí jehlu s nadějí, že se to bude brát jen jako další z tuctu předávkování.“

„Není to úplně šílená teorie,“ prohlásil Hernandez. „Podíváme se, jestli se nám podaří dát hledat někoho, kdo v téhle oblasti nosí pár Hardwoodek.“

„Pokud se Lionel nepředávkoval, jak ho v tom případě pachatel zabil?“ přemítal Reid nahlas. „Nevidím žádnou krev.“

„Myslím, že to je skvělá otázka… pro soudního lékaře,“ opáčil Hernandez a s úšklebkem překračoval policejní pásku, aby se dostal na její vnější stranu. „Co kdybychom ho zavolali a zašli si mezitím někam na oběd?“

„Já musím zaběhnout do banky,“ odmítl Reid. „Potkám se s vámi asi zpátky na stanici.“

„Tak jo. Vypadá to, že jsme zůstali jen vy a já, Jessie,“ prohlásil Hernandez. „Co říkáte na na hot dog od pouličního prodavače? Jednoho jsem si předtím všiml naproti přes ulici.“

„Řekla bych, že toho budu litovat, ale stejně do toho půjdu, protože nechci vypadat jako srab.“

„Víte,“ podotkl, „když řeknete, že to děláte jen, abyste nevypadala jako srab, všichni ví, že ho jíte jen kvůli uznání. A to trochu zavání srabinou. To jen taková rada od profíka.“

„Díky, Hernandezi,“ opáčila Jessie. „Učím se dneska spoustu nových věcí.“

„Říká se tomu školení na pracovišti,“ poučil ji a zatímco kráčeli uličkou zpátky k hlavní ulici, dál si ji dobíral. „A pokud si na svůj hot dog necháte dát jak cibuli, tak papričky, možná si vysloužíte uznání i na ulici.“

„Páni,“ zašklebila se Jessie. „Jak se vedle vás musí v noci ležet vaší ženě, jestli z vás táhne taková vůně?“

„To není žádný velký problém,“ poznamenal Hernandez a obrátil se k prodavači, aby si objednal.

Na Hernandezově odpovědi bylo něco podivného. Možná, že jeho ženu zápach cibule a papriček v posteli prostě netrápil. Jeho tón však spíše naznačoval, že to možná není žádný velký problém, protože on a jeho žena poslední dobou nespí ve stejné posteli.

Jessie se navzdory své zvědavosti rozhodla nechat to být. Sotva toho muže znala. Nehodlala ho začít podrobovat výslechu o stavu jeho manželství. Přála si však, aby mohla nějak zjistit, zda je její intuice úplně mimo mísu anebo zda je její podezření podložené.

Když už byla řeč o mísách, prodavač se na ni vyčkávavě díval a čekal na její objednávku. Zalétla pohledem k Hernandezovu hot dogu, přeplněnému cibulí, papričkami a něčím, co vypadalo jako salsa. Detektiv ji upřeně pozoroval, zjevně připravený si z ní utahovat.

„Dám si to, co on,“ prohlásila. „Přesně to, co má on.“

* * *

Když o pár hodin později zpátky na stanici už potřetí vycházela z dámských záchodů, uviděla, jak se k ní s širokým úsměvem na tváři blíží Hernandez. Donutila se vypadat jakoby nic a ignorovala nepříjemné kručení v podbříšku.

„Dobré zprávy,“ oznámil a díkybohu si nevšiml jejích potíží. „Doneslo se nám, že před pár minutami sebrali někoho, kdo měl na sobě Hardwoodky, které odpovídají Lionelově velikosti bot, což je padesát. Osoba, co je má na sobě má velikost nohy čtyřicet. Takže je to—však víte—trochu podezřelé. Dobrá práce.“

„Díky,“ řekla Jessie a snažila se předstírat, že to nic neznamená. „Ozval se už soudní lékař s možnou příčinou smrti?“

„Zatím nic oficiálního. Když ale Lionela převrátili, našli na zadní straně jeho hlavy obrovskou podlitinu. Nebylo by tedy nemožné, že jde o subdurální hematom. To by také vysvětlovalo, proč jsme nenašli krev.“

„Výborně,“ prohlásila Jessie, spokojená, že se její teorie podle všeho potvrdila.

„Jo, pro jeho rodinu to ovšem tak výborné není. Jeho matka tam teď je, aby identifikovala tělo a údajně je úplně hotová. Je to svobodná máma. Pamatuju si jeden článek, co jsem o něm četl—psalo se tam, že když byl Lionel ještě malý kluk, měla tři práce. Určitě si myslela, že až se prosadí, bude moct ubrat. Ale asi ne.“

Jessie nevěděla, co na to říct, a tak jen přikývla a zůstala zticha.

„Já pro dnešek končím,“ prohlásil najednou Hernandez. „Jdeme s pár dalšími na drink, kdybyste se chtěla přidat. Ode mě si jeden určitě zasloužíte.“

„Ráda bych, ale mám jít dneska do klubu se svou spolubydlící. Je přesvědčená, že je nejvyšší čas, abych se vrátila k randění.“

„A vy si taky myslíte, že je čas?“ zeptal se Hernandez se zvednutým obočím.

„Já si myslím, že je neodbytná a že mi nedá pokoj, dokud s ní alespoň jednou někam nezajdu, i kdyby to mělo být v pondělí večer. Tím bych si měla na pár týdnů získat milost, než s tím zase začne.“

„Tak se dobře bavte,“ popřál jí a snažil se, aby to vyznělo optimisticky.

„Díky. Jsem si jistá, že nebudu.“