Kapitola osmá

Než dorazili na stanici, Missinger tam už deset minut čekal. Hernandez ještě po cestě volal a přikázal seržantovi na příjmu, aby ho zavedli do místnosti pro rodiny, jež byla určena pro oběti trestných činů a rodiny zesnulých. Oproti zbytku budovy působila trochu míň sterilně—stálo tam pár starých gaučů, na oknech byly závěsy a na konferenčním stolku se válely několik měsíců staré časopisy.

Jessie, Hernandez a Trembley spěšně zamířili ke dveřím místnosti pro rodiny, kde stál na stráži vysoký policista.

„Jak se mu tam daří?“ vyptával se Hernandez.

„Dobře. Bohužel se ovšem, jen co překročil práh, začal dožadovat právníka.“

„No výborně,“ odsekl Hernandez. „Jak dlouho čeká, aby mu mohl zavolat?“

„Už mu volal, pane,“ odpověděl policista a nervózně se přitom ošíval.

„Cože! Kdo mu to dovolil?“

„To já, pane. Neměl jsem to dělat?“

„Jak dlouho jste u policie, strážníku… Beatty?“ chtěl vědět Hernandez, který se musel podívat na jmenovku na policistově košili.

„Skoro měsíc, pane.“

„No dobře, Beatty,“ povzdechl si Hernandez a zjevně se snažil udržet pod kontrolou svou frustraci. „Teď už se s tím nedá nic dělat. V budoucnu ale potenciálnímu podezřelému nemusíte podávat telefon jen, co si o něj řekne. Klidně ho můžete zavést do místnosti a říct mu, že se o to hned postaráte. ‚Hned‘ může trvat několik minut, možná i hodinu nebo dvě. Je to taková naše taktika, jak si získat čas na vymyšlení strategie a taky jak udržet podezřelého v nejistotě. Zkusíte si to prosím pro příště zapamatovat?“

„Ano, pane,“ odpověděl Beatty rozpačitě.

„Dobře. Prozatím ho odveďte do otevřené výslechové místnosti. S největší pravděpodobností nemáme moc času, než se tu objeví jeho právník. Rád bych ale využil i tu chvilku, aspoň abychom si toho chlapa mohli proklepnout. A Beatty, až ho tam povedete, neodpovídejte mu na žádné otázky. Prostě ho do té místnosti jen strčte a odejděte, jasné?“

„Ano, pane.“

Zatímco Beatty zmizel v místnosti pro rodiny, aby tam vyzvedl Missingera, Hernandez nasměroval Jessie a Trembleyho do přestávkové místnosti.

„Dáme mu minutku, aby si udělal pohodlí,“ oznámil Hernandez. „Dovnitř půjdeme já a Trembley. Jessie, vy byste měla sledovat zpoza zrcadla. Je příliš pozdě ptát se ho na zásadní otázky, ale přinejmenším se můžeme pokusit s ním navázat nějaký vztah. On nám nic říkat nemusí. Ale my mu toho můžeme říct hodně. A to na něj může zapůsobit. Než se tu zjeví jeho právník a začne ho uklidňovat, potřebujeme ho co nejvíce znejistit. Musíme mu do hlavy nasadit neodbytné pochyby, aby ho to přimělo uvažovat, zda pro něj nebudeme lepšími spojenci my, než jeho štědře placený advokát. Nemáme na to moc času, takže vzhůru do práce.“

Jessie přešla do pozorovací místnosti a posadila se. Michael Missinger nervózně postával v rohu. Bylo to poprvé, co měla šanci si ho prohlédnout. Pokud to bylo vůbec možné, byl ještě krásnější, než jeho žena. I ve tři hodiny ráno, v riflích a mikině, kterou na sebe musel hodit na poslední chvíli, vypadal, jako by si jen odskočil z focení.

Krátké, sluncem prosvětlené blonďaté vlasy měl rozcuchané tak akorát, aby to působilo nedbale, ovšem ne tak moc, aby se to dalo považovat za neupravenost. Jeho kůže byla na některých místech opálená, na jiných bílá, tak jak to bývá u pravidelných surfařů.

Byl vytáhlý a hubený a měl vzezření muže, který nemusí vynakládat příliš úsilí, aby si takové tělo udržel. Jeho modrým očím nedokázaly ubrat na kráse ani červené podlití a opuchnutí—zřejmě vyvolané pláčem. Jessie si musela neochotně přiznat, že kdyby si k ní včera v baru přisedl tenhle muž, neodbyla by ho tak přezíravě. I to, jak nervózně přešlapoval z jedné nohy na druhou působilo zoufale roztomile.

Po pár vteřinách vešli do místnosti Hernandez a Trembley. Tvářili se podstatně méně unešeně.

„Posaďte se, pane Missingre,“ vyzval ho Hernandez a zněl přitom téměř přívětivě. „Víme, že jste požádal o svého právníka, což je v pořádku. Pokud vím, je právě na cestě. Mezitím jsme vás jen chtěli seznámit s tím, jak je na tom v této chvíli naše vyšetřování. Dovolte mi, abych vám nejdříve vyjádřil svou upřímnou soustrast.“

„Děkuji,“ řekl Missinger lehce chraplavým hlasem, o němž si Jessie nebyla jistá, jestli tak zní vždycky nebo jen následkem stresujících událostí dnešní noci.

„Zatím tedy nevíme, jestli se jednalo o nekalý čin,“ pokračoval Hernandez a posadil se naproti Missingerovi. „Doneslo se mi ale, že jste jednomu z policistů řekl, že Victoria dokázala svůj stav velmi dobře kontrolovat a nepamatujete si, že by se jí někdy nějaká taková nehoda v minulosti stala.“

„Já…“ začal Missinger.

„Nemusíte odpovídat, pane Missingre,“ přerušil ho Hernandez. „Nerad bych, aby mě někdo obvinil z porušování vašeho práva nevypovídat. Předpokládám, že vaše práva vám někdo přečetl, je to tak?“

„Ano.“

„Samozřejmě se jedná o standardní postup. A i když na vás ve skutečnosti nepohlížíme jako na podezřelého, máte víc než plné právo požadovat přítomnost svého advokáta. Z naší strany se ale snažíme postupovat co nejrychleji, abychom celé věci přišli na kloub. Čas tu hraje zásadní roli. Takže čím více podrobností si vyjasníme hned, jako například to, co jste nám řekl o Victoriině šikovnosti při aplikování vlastních léků, tím menší je pravděpodobnost, že skončíme ve slepé uličce. Dává vám to smysl?“

Missinger přikývl. Trembley stál v tichosti stranou, jako by si nebyl jistý, zda nebo kdy se do toho má vložit.

„Tak tedy,“ Hernandez pokračoval, „znovu si jen potvrzuji, že jste uvedl, že vaše hospodyně, Marisol, je tento týden na dovolené v Palm Springs. Jednomu z našich policistů jste dal její telefonní číslo a oni se jí nyní, pokud vím, snaží dovolat. Mimochodem, aniž byste musel formálně odpovídat, v případě, že si všimnete, že něco říkám nepřesně, možná byste mě na to mohl upozornit. Samozřejmě není třeba odpovídat na žádné otázky. Stačí, když mě postrčíte správným směrem, pokud z něj odbočím. Může být?“

„Může být,“ svolil Missinger.

„Výborně. Děláme pokroky. Víme, že jste se během odpoledne pokusil Victorii několikrát dovolat a ona ani jednou neodpověděla. Rozumím-li tomu správně, zavolal jste policii včera pozdě odpoledne, když jste se vrátil domů, abyste ji vyzvedl na večeři. Před domem jste totiž našel její auto, ovšem vaši ženu jste nikde neviděl. To vás vystrašilo. Jakmile uslyšíte, že něco říkám špatně, poklepejte prstem na stůl nebo tak něco, jen abych věděl.“

Hernandez postupně prošel celý zbytek časové posloupnosti, Jessie se však přistihla, že poslouchá jen napůl. Během poslední části hovoru si něčeho všimla a teď přemítala, jestli to tam opravdu bylo, nebo se jí to jen zdálo. Zhruba kolem okamžiku, kdy Hernandez pronesl slova „během odpoledne“, sebou Michael Missinger lehce škubl. Ne, když Hernandez řekl „pokusil Victorii několikrát dovolat“. Ne, když řekl „ani jednou neodpověděla“. Jen při slovech „během odpoledne“.

Na co myslel, když se zmínilo odpoledne? Bylo to tak nepostřehnutelné škubnutí, že si ho možná ani Missinger neuvědomil. To by ovšem bylo nepravděpodobné, kdyby vzpomínal na to, že odpoledne zavraždil svou ženu. V tom případě by očekávala buď větší reakci, anebo naopak soustředěnou snahu nedát na sobě nic znát. Něco ho však při zmínce o „odpoledni“ rozhodilo, byť jen malinko.

Jessiiny myšlenky přerušila nová osoba, která vstoupila do výslechové místnosti.

„Dobrý den, detektivové,“ pozdravil je povzneseně malý čtyřicátník se začínající pleší. „Jmenuji se Brett Kolson, jsem právník pana Missingera. Doufám, že jste se tu všichni bavili. A samozřejmě nepochybuji, že jste mého klienta nevyslýchali poté, co mi zavolal.“

Prolétl místností a vytáhl si kovovou židli vedle Missingera. Jessie naťukala Kolsonovo jméno do databáze právníků, aby zjistila, jaké informace o něm dokáže posbírat.

„Těší mě, pane advokáte,“ odpověděl Hernandez tónem, který naznačoval, že to nemyslí úplně upřímně. „Jsem si jistý, že váš klient vám potvrdí, že jsme do vašeho příchodu byli jedině galantní.“

Missinger přikývl.

„Jen si potvrzovali různé věci,“ hlesl tiše.

„Přesně tak,“ přitakal Hernandez. „Ovšem teď, když jste tady, pane Kolsone, moc rád bych si ujasnil několik záležitostí, co se časové posloupnosti týče.“

„Nic vám nebrání se o to pokusit. Vyhrazuji si však právo panu Missingerovi poradit, aby odmítl odpovědět na cokoli, o čem usoudím, že to překračuje hranice. A pokud uznám za vhodné, odvedu ho odsud. Pan Missinger chce policii pomoci tuhle příšernou záležitost vyřešit. Spoléhám na vás, že z toho neuděláte hon na čarodějnice.“

„Samozřejmě, že ne,“ ujistil ho Hernandez a předstíral, že ho nový vývoj událostí, který se odehrával přesně tak, jak to předpověděl, nijak netrápí.

„Mohli byste nám dát chviličku, abychom si promluvili v soukromí?“ požádal Kolson.

„Jistě,“ řekl Hernandez. „Za moment budeme zpátky.“

O pár vteřin později vkročil i s Trembleym do pozorovací místnosti a sledoval, jak Missinger tiše dává hlavu dohromady se svým právníkem.

„Nic z toho chlapa nedostaneme,“ poznamenal Hernandez deprimovaně. „Jeho právník mu poradí, aby neodpovídal na nic důležitého. Až se tam vrátíme, bude nám do cesty stavět překážky, ať se vydáme kudy chceme.“

„Možná ne,“ pronesla Jessie s pohledem stále upřeným na obrazovku.

„Co tím myslíte?“ chtěl vědět Hernandez.

„Tenhleten Kolson není žádný trestní právník. Hraje sice pěkné divadlo, ale ve skutečnosti je to firemní právník Ecofund Investment Partners, Missingerova hedgového fondu.“

„Co na tom záleží?“ namítl Trembley. „Tak či tak nás nenechá zasypat jeho klienta zkoumavými otázkami.“

„To ne,“ souhlasila Jessie. „Ale Kolsonova právní povinnost je přísně vzato vůči fondu, ne Missingerovi osobně. Pokud se nám podaří Missingera přesvědčit, že zájmy jeho právníka nejsou totožné s jeho vlastními zájmy, možná nám prozradí něco užitečného.“

„Nějaké návrhy?“ tázal se Hernandez. „Já totiž nemůžu přijít na žádný způsob, jak na něj, který mi nebude okamžitě zaražen.“

„Rozhodně je tam něco na tom, co dělal včera odpoledne. Když jste to období zmínil, trhl sebou. Možná byste se k tomu mohl vrátit. Zkuste, jestli by vás mohl provést svým pracovním harmonogramem pro úterní odpoledne. Třeba se Kolson nebude vzpírat, pokud bude mít za to, že si jeho klient svou odpovědí nijak neuškodí. Chci vidět, jak zareaguje, až se ho na tu konkrétní dobu zeptáte.“

„Co tam hledáte?“ vyzvídal Hernandez.

„Nemám tušení,“ přiznala Jessie.

Oba detektivové se vrátili do výslechové místnosti. Missinger a Kolson si přestali šeptat. Jessie se pokusila vyčíst něco z jejich obličejů. Kromě obecné úzkosti na tváři klienta na nich však nespatřila nic neobvyklého.