DRUHÁ KAPITOLA

Když Chloe druhého rána vstoupila do velitelství FBI, nebyla si tak docela jistá, co má čekat. Už vůbec však nečekala, že ji ve vstupní hale přivítá nějaký starší agent. Viděla, že si jí všiml, a když se vydal přímo jejím směrem, nebyla si úplně jistá, co dělat. Na chvíli si myslela, že je to agent Greene, člověk, který jí byl instruktorem a partnerem při řešení „případu“, který vedl k odkrytí pravdy o jejím otci.

Když se mu však lépe podívala do obličeje, viděla, že tenhle agent byl úplně jiný. Vypadal zoceleně a jako by byl vytesaný z kamene, rty pevně semknuté.

„Chloe Fineová?“ zeptal se.

„Ano?“

„Ředitel Johnson by s vámi před zaškolením rád mluvil.“

Na jednu stranu cítila vzrušení, na stranu druhou strach. Ředitel Johnson jí udělil několik výjimek, když jí jako partnera přidělil agenta Greena. Že by si to rozmyslel? Dostaly ho snad její činy na posledním případu do potíží? Došla tak daleko jen proto, aby se její sny rozpadly hned první den?

„Proč?“ zeptala se Chloe.

Agent pokrčil rameny, jako by ho to ani nezajímalo. „Tudy, prosím,“ řekl.

Zavedl ji k výtahům a Chloe chvíli připadalo, jako by se vrátila zpět v čase. Viděla sebe samu, jak nastupuje do toho samého výtahu něco přes dva měsíce zpátky, se stejným pocitem strachu v břiše a vědomím toho, že se má setkat s ředitelem Johnsonem. A stejně jako minule se jí tenhle nepříjemný pocit s každým metrem, o který ji výtah vyvezl výš, plazil dál a dál celým tělem.

Jakmile se výtah zastavil na druhém patře, agent s kamenným výrazem ji vyvedl ven. Prošli kolem několika kanceláří a místností, až se agent nakonec zastavil před křídlem, které patřilo řediteli Johnsonovi. Sekretářka usazená za stolem na ni zdvořile kývla a pronesla: „Můžete dovnitř. Čeká na vás.“

Agent s kamenným výrazem na ni už ne tak zdvořile také kývl a pokynul směrem ke dveřím. Bylo jasné, že dovnitř s ní nepůjde.

Když Chloe mířila ke dveřím do kanceláře ředitele Johnsona, snažila se zachovat klid a rezervovanost. Z čeho mám takový strach? ptala se sama sebe. Když jsem v téhle kanceláři byla naposled, dostalo se mi odpovědností a povinností, kterých se většině novým agentům nedostane. Tohle byla pravda, ale k uklidnění nervů jí to nestačilo.

Když Chloe vešla dovnitř, ředitel Johnson seděl za stolem a soustředěně zíral do notebooku. Jakmile vzhlédl, veškerou svou pozornost přesunul k ní – dokonce svůj notebook zavřel.

„Agentko Fineová,“ řekl, „děkuji, že jste přišla. Bude to jen chvilka. Nerad bych, abyste zmeškala zácvik, o kterém vám rovnou mohu říct, že bude relativně rychlý a bezbolestný.“

Slyšet, jak ji někdo oslovuje agentko Fineová, bylo stále něco, co v ní vyvolávalo pocity vzrušení, ale snažila se to ze všech sil skrýt. Sedla si na židli u ředitelova stolu a vyrovnaně se usmála. „Bez problému,“ řekla. „Takže… stalo se něco?“

„Ne, ne, ani v nejmenším,“ řekl, „chtěl jsem vám jen navrhnout jistou možnost v rámci vašich povinností. Pokud vím, chystáte se zařadit k Týmu pro zajišťování důkazů. Chtěla jste se k nim připojit vždycky?“

„Ano, pane. Máme silný cit pro detail.“

„Ano, o tom jsem slyšel. Agent Greene o vás mluvil s velkou úctou. A navzdory několika málo škobrtnutím, ke kterým před dvěma měsíci došlo, musím přiznat, že jsem byl také ohromen. Postupujete se sebevědomím a neochvějnou jistotou, což jsou vlastnosti, které se mezi novými agenty vidí jen zřídka. A právě kvůli tomu a zpětné vazbě agenta Greena a několika dalších instruktorů z akademie jsem se rozhodl vám navrhnout, abyste zvážila, zda nechcete změnit své oddělení.“

„Máte na mysli nějaké konkrétní?“ zeptala se Chloe.

„Říká vám něco program ViCAP?“

„Program pro zadržování násilných osob? O tom už jsem něco slyšela.“

„Název je sám o sobě dost jasný, ale myslím si, že váš cit pro detail by se v tomto oboru také hodil. Navíc, abych k vám byl upřímný, Tým pro zajišťování důkazů momentálně sestává z velkého množství novopečených agentů. Řekl bych, že než abyste se ztratila v davu, bude lepší, když své schopnosti prokážete ve ViCAPu. Připadá vám to zajímavé?“

„Upřímně, nejsem si jistá. Musela bych o tom popřemýšlet.“

Johnson přikývl, ale Chloe si byla celkem jistá, že už se sám rozhodl. „Pokud by vás tahle možnost zajímala, rád bych, abyste to aspoň zkusila. Když po pár dnech zjistíte, že to není nic pro vás, osobně dohlédnu na to, aby vás bez okolků převedli zpět na vaše současné místo, k zajišťování důkazů.“

Upřímně si nebyla vůbec jistá, jak na to odpovědět nebo zareagovat. Byla si však jistá tím, že ji zaplavil mírný pocit pýchy při pomyšlení na fakt, že jí sám ředitel věří na tolik, aby ji přidělil do zvláštního oddělení jen na základě jejích schopností a pozitivní zpětné vazby od jejích kolegů.

„Ano, můžu to zkusit,“ odpověděla nakonec.

„Skvěle. Vyskytl se případ, na který bych vás hned rád přidělil. Začnete na něm pracovat zítra ráno. Zatím se ho ujala marylandská policie, ale dnes ráno nám volali, že by potřebovali pomoc. Budete spolupracovat ještě s jednou agentkou, která je momentálně bez partnera. Ten, který jí byl přidělen, nevydržel tlak daného případu a včera na svou funkci rezignoval.“

„Mohu se zeptat, proč?“

„V Programu pro zadržování násilných osob mají některé trestné činy tendenci být, řekněme mírně znepokojivé. Některým novým agentům se to stává… zvládnou projít tréninkem, vidí ukázkové případy, a dokonce i skutečné scénáře. Nakonec jim však dojde, že když tím musí skutečně žít… tak to prostě nezvládnou.“

Chloe na to nic neřekla. Snažila si to představit, tu situaci, kdy by musela učinit takové rozhodnutí, ale bylo to nad její síly. Tuhle práci chtěla dělat odjakživa – snad už od chvíle, kdy se naučila rozeznávat, kde je vlevo a kde vpravo.

„Budu potřebovat dodatečný trénink?“

„Doporučil bych vám palné zbraně,“ řekl Johnson. „Zajistím, aby pro vás bylo vše připraveno. Vaše střelby při přijímacích testech k oddělení zajišťování důkazů dopadly docela dobře, ale možná se vám v této oblasti bude hodit pár dalších schopností, jakmile ve ViCAPu půjde do tuhého. Samozřejmě jen za předpokladu, že se rozhodnete zůstat.“

„Rozumím.“

„No, pokud nemáte žádné další otázky, můžete jít dolů a připojit se k ostatním, než začne zácvik. Do začátku zbývají ještě tři minuty.“

„Žádné další otázky zatím nemám. Děkuji za vaši nabídku. A za důvěru.“

„Za málo. O papírování se postarám a pověřím někoho, ať vám do večera zavolá a sdělí vám bližší informace o vašem zítřejším úkolu. A agentko Fineová… Mám takovou předtuchu. Myslím si, že budete pro ViCAP velkým přínosem.“

Když vstala a zamířila ven z kanceláře, právě tehdy si uvědomila, jak mizerná je v přijímání komplimentů. Možná to bylo kvůli tomu, že jich v průběhu dospívání zrovna moc neslýchala. Teď se jen mírně rozpačitě usmála a odešla. Ten nepříjemný pocit nervozity, který se jí předtím usadil v žaludku, byl teď pryč a nahradil ho jiný pocit. Při cestě k výtahům jí připadalo, jako by se vznášela, jako by se její chodidla ani nedotýkala země.

***

Zácvik vypadal zhruba tak, jak si ho představovala. Sestával převážně z toho, že jim ostřílení agenti říkali, co mají a nemají dělat. Uvedli jim případy, které se ošklivě zvrtly, nebo takové, kvůli kterým bývalí agenti skončili nebo dokonce spáchali sebevraždu. Instruktoři jim vyprávěli příšerné příběhy o vraždách dětí a pachatelích, kteří se dopouštěli sériových znásilnění, a které se dodnes nepodařilo zadržet.

Během jejich vyprávění se z různých stran ozýval tichý šepot a znepokojené výměny o několika slovech. O dvě místa od ní seděla žena, která něco šeptala muži vedle sebe.

„Můj partner musel tyhle povídačky slyšet před náma. Možná proto se zdejchnul.“ Podle jejího tónu šlo o takovou tu uštěpačnou ženskou, která byla Chloe okamžitě nesympatická.

S mým štěstím je to ta agentka bez partnera, ke které mě chtěl Johnson přidělit, pomyslela si Chloe.

Schůze nakonec skončila přestávkou na oběd. Instruktoři, kteří stáli na vyvýšené plošině, rozdělili přihlížející dav podle jednotlivých oddělení. Když Chloe slyšela, jak vyvolávají agenty Týmu pro zajišťování důkazů, ucítila slabé bodnutí lítosti. Sledovala, jak zhruba dvacet rekrutů zamířilo k pódiu a seskupili se na pravé straně. Při pomyšlení na to, že ještě tři hodiny zpátky měla být mezi nimi, se Chloe cítila izolovaně, obzvlášť když viděla, že někteří agenti už se očividně stihli spřátelit.

Když volali agenty z Programu pro zadržování násilných osob, vstala a zamířila k pódiu. Skupinka, ke které se připojila, byla podstatně menší než Tým pro zajišťování důkazů. Včetně sebe napočítala jen deset lidí. A jednou z nich opravdu byla žena, která utrousila tu poznámku o svém bývalém partnerovi.

Chloe byla tak soustředěná na tu ženu, že si ani nevšimla muže, který šel k pódiu přímo vedle ní.

„Nevím jak ty,“ řekl, „ale mám pocit, jako bych si musel zakrývat obličej. Když je člověk součástí programu, který má v názvu slovo násilný… mám pocit, jako by mě lidi odsuzovali.“

„Takhle jsem se nad tím asi nikdy nezamýšlela,“ řekla Chloe.

„A co ty, máš sklony k násilí?“

Tuhle otázku položil s křivým úsměvem, při kterém si Chloe uvědomila, jak zatraceně dobře tenhle chlap vypadá. Ta poznámka o sklonech k násilí její dojem samozřejmě trochu kazila.

„O žádných nevím,“ odpověděla rozpačitě, když se spolu se zbytkem skupiny zastavila u pódia.

„Dobře,“ řekl starší instruktor v džínách a černém tričku. „Nejdřív oběd, pak se setkáme v Zasedací místnosti číslo tři, kde si projdeme některé detaily a dám vám prostor pro otázky a odpovědi. Ale nejdřív…“ odmlčel se a podíval se do papíru. Začal po něm přejíždět prstem, dokud nenašel, co hledal. „Je tady nějaká Chloe Fineová?“

„To jsem já,“ řekla Chloe a málem ji polil pot z toho, že ji někdo takhle vyvolal před skupinou lidí, které ani neznala.

„Potřeboval bych s vámi na chvíli mluvit.“

Chloe se vydala směrem k instruktorovi a všimla si, že pokynul ještě jednomu člověku, aby ho následoval.

„Agentko Fineová, vidím, že vás k ViCAPu přidělili přímo na doporučení ředitele Johnsona.“

„Přesně tak.“

„Jsme rádi, že jste s námi. Teď bych vás rád představil vašemu partnerovi, agentce Nikki Rhodesové.“

Pokynul k agentce, které předtím signalizoval, ať ho následuje. A jak jinak, byla to ta otravná ženská, kterou Chloe předtím slyšela mluvit. Nikky Rhodesová se na Chloe usmála způsobem, ze kterého bylo naprosto jasné, že si je vědoma své krásy. A dokonce i Chloe jí to musela uznat. Byla vysoká, měla dokonale opálenou kůži, zářivě modré oči a až nechutně rovné blond vlasy.

„Ráda tě poznávám,“ řekla Rhodesová.

„Nápodobně,“ řekla Chloe.

„Teď se běžte s ostatními najíst,“ řekl instruktor. „Z toho, co jsem pochopil, máte vy dvě zítra začít dělat na případu. Obě jste byly nejlepší ze třídy, takže očekávám, že o vás ještě hodně uslyším.“

Rhodesová se na ni usmála a Chloe cítila, jak falešný ten úsměv byl. Nesnášela, když někoho hned zaškatulkovala a automaticky předpokládala, že k ní někdo není upřímný, ale intuice jí v těchto věcech nikdy nelhala. Instruktor se otočil, vydal se za zbytkem skupiny a nechal tak obě ženy o samotě. Jakmile Rhodesová zaregistrovala, že se na ně instruktor už nedívá, otočila se na patě a bez dalšího slova odešla.

Chloe se od zbytku skupiny chvíli držela zpátky a snažila se utřídit myšlenky. Ráno se vzbudila do nového dne se vzrušením, že započne svou kariéru jako členka Týmu pro zajišťování důkazů. Blízká budoucnost byla v základu naplánovaná. A nakonec dopadla tak, že ji přidělili k oddělení, o kterém nevěděla zhola nic a dali ji dohromady s agentkou, která měla očividně v zadku zaraženou násadu od smetáku.

„Ta nepůsobí moc jako lidumil, co?“ pronesl někdo za ní.

Otočila se a uviděla toho muže, který šel vedle ní k pódiu – toho pohledného chlapa, který se jí ptal, jestli nemá sklony k násilí.

„Ne, to nepůsobí.“

„A teď si představ, jaké to je, mít s ní většinu přednášek,“ řekl. „To byla hrůza. Když už je o tom řeč… nepamatuju se, že bychom spolu chodili na nějaké kurzy nebo hodiny.“

„Jo… Jsem tak trochu nová. Do tohohle oddělení mě přidělili ráno.“

Tváří se mu mihl náznak údivu. „Aha, dobře. No, v tom případě vítej u ViCAPu. Jsem Kyle Moulton a jestli s tebou tvoje nová parťačka nebude chtít poobědvat, rád zaujmu její místo.

„Posluž si,“ řekla Chloe, když konečně dohnala zbytek skupiny. „S tím, jak dnešek zatím probíhá, by to celkem sedělo.“

„Jak to?“

„Protože zatím nic jiného nešlo podle plánu.“

Moulton jen kývl. Celá skupina vyšla ze sálu a zamířila k jídelně, která se nacházela na druhém konci budovy. Přestože pro ni byl Moulton cizinec (ačkoliv, musela přiznat, dost pohledný cizinec), bylo fajn mít ho po svém boku. Měla strach, že pokud by do téhle nejisté budoucnosti musela vykročit sama, mohla by si to celé rozmyslet.

„Lidi plány stejně přeceňují,“ řekl Moulton.

„Já ne. Plán znamená strukturu. Plán znamená předvídatelnost.“

„Neřekl bych, že předvídatelnost byla v popisu téhle pozice,“ zavtipkoval Moulton.

Chloe se usmála a souhlasně přikývla, ačkoliv se na to takhle nikdy nedívala. Aby k sobě byla upřímná trochu ji to děsilo. Což vlastně nedávalo žádný smysl. Její život nikdy nebyl nic víc než nepředvídatelná jízda odpadovou rourou, takže proč by to teď mělo být jinak?

Naštěstí už díky tomu byla celkem ostřílená. A jestli se jí měla pod nohy začít motat nějaká nafoukaná mrcha jako Nikky Rhodesová, tak se bude muset buď přizpůsobit nebo se Chloe rychle klidit z cesty.