VE STÍNU LŽÍ

(PSYCHOLOGICKÝ THRILLER S CHLOE FINEOVOU – KNIHA 2.)

BLAKE PIERCE

Blake Pierce

Blake Pierce je autorem RILEY PAGE mysteriózní série bestsellerů, která zahrnuje dvanáct knih (a přibývají další). Blake Pierce je taky autorem mysteriózní série MACKENZIE WHITE, která pozůstává z osmi knih; mysteriózní série AVERY BLACK, pozůstávající ze šesti knih; mysteriózní série KERI LOCKE, pozůstávající z pěti knih; mysteriózní série STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ, pozůstávající z dvou knih (a přibývají další); a mysteriózní série KATE WISE, pozůstávající ze dvou knih (a přibývají další).

Zanícený čtenář a celoživotní fanoušek mysteriózního žánru a thrillerů, Blake ocení zpětnou vazbu, a tak neváhejte, navštivte www.blakepierceauthor.com, zjistěte více a zůstaňte v kontaktu.

Copyright © 2018 by Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. Pokud tak není uvedeno v Americkém Zákoně o ochraně autorských práv z roku 1976, žádná část této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo předávána v jakékoliv formě nebo jakýmkoliv způsobem, nebo uchovávána v databázi či vyhledávacím systému bez předchozího souhlasu autora. Tato e-kniha je koncesovaná pouze pro vaše osobní užití. Tuto e-knihu je zakázáno dále prodávat nebo předávat dalším osobám. Pokud chcete tuto knihu sdílet s druhou osobou, zakupte si, prosím, dodatečnou kopii pro každého jednotlivce zvlášť. Pokud tuto e-knihu čtete, aniž byste si ji zakoupili, nebo nejste prvním čtenářem této kopie, v takovém případě ji, prosím, vraťte majiteli a zakupte si vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete tvrdou práci tohoto autora. Příběh v této knize je fiktivní. Jména, postavy, podniky, organizace, místa, události a příhody jsou buď výsledkem představivosti autora nebo jsou použity fiktivně. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať už živými či zesnulými, je pouze náhodná. Jacket image Copyright emin kuliyev, použito na základě licence ze Shutterstock.com

KNIHY OD BLAKA PIERCE

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ JESSIE HUNT

DOKONALÁ MANŽELKA (kniha č. 1)

DOKONALÝ BLOK (kniha č. 2)

DOKONALÝ DŮM (kniha č. 3)

DOKONALÝ ÚSMĚV (kniha č. 4)

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ CHLOE FINE

STÍNY MINULOSTI (kniha č. 1)

VE STÍNU LŽÍ (kniha č. 2)

MYSTERIÓZNÍ SÉRIE KATE WISE

KDYBY TO VĚDĚLA (kniha č.1)

KDYBY TO VIDĚLA (kniha č.2)

SÉRIE STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ

SLEDOVANÁ (kniha č. 1)

ČEKÁNÍ (kniha č. 2)

VÁBENÍ (kniha č. 3)

SVEZENÍ (kniha č. 4)

MYSTERY SÉRIE RILEY PAIGEOVÁ

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

VÁBENÍ (kniha č. 4)

PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)

SOUŽENÍ (kniha č. 6)

OPUŠTĚNÁ (kniha č. 7)

CHLADNÁ (kniha č. 8)

SLEDOVANÁ (kniha č. 9)

ZTRACENÁ (kniha č. 10)

POHŘBENÁ (kniha č. 11)

MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)

JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)

JEŠTĚ NEŽ MUSÍ (kniha č. 5)

JEŠTĚ NEŽ POCÍTÍ (kniha č. 6)

PROLOG

Živit se jako chůva nebylo zrovna to, co si Kim Wieldingová představovala, ale ve skutečnosti byl takový život celkem fajn. Ačkoliv to bylo trochu překvapivé vzhledem k tomu, že ve svých dvaceti letech rozjížděla slibnou kariéru ve Washingtonu, D.C., kde psala proslovy pro ne už tak slibné kandidáty. A skoro to vyšlo.

Skoro.

Život se však čas od času choval docela legračně.

Teď jí bylo třicet šest a sny o práci ve Washingtonu dávno odnesl čas. Nahradila je však jiným snem: napsat úspěšný americký román, zatímco bude pracovat jako chůva. K téhle práci se dostala více méně náhodou, když byl jeden slibný kandidát, pro kterého pracovala, ve volbách tvrdě poražen. To stačilo k tomu, aby byla na nějakou dobu mimo hru. A během téhle doby jí přímo do klína spadl snadný způsob, jak si vydělat peníze. Předtím nikdy ani neuvažovala, že by mohla hlídat děti, ale zdálo se to jako trefa do černého.

Kim seděla u kuchyňského ostrůvku u Billa a Sandry Carverových a vzpomínala na svou první práci v podobě chůvy. Jen těžko se jí věřilo, že to bylo už víc jak deset let zpátky. Zub času způsobil, že se jí vzpomínky na práci v D.C., kdy psala nadějné a jen trochu nepravdivé proslovy, spojily v jednu rozmazanou šmouhu.

Před sebou měla položený notebook. S psaním své knihy značně pokročila a podařilo se jí dosáhnout milníku čtyřiceti tisíc slov, takže byla zhruba v polovině. Možná, že se jí během následujících šesti měsíců podaří knihu dokončit. Všechno se to odvíjelo od toho, jakým směrem se budou ubírat životy tří Carverovic dětí. Nejstarší z nich, Zack, byl tento rok v prváku na střední a vážně uvažoval o tom, že se přidá do ragbyového týmu. Prostřední z nich, Declan, hrál fotbal. A pokud nejmladší z nich, Madeline, vydrží u gymnastiky, Kim bude mít v následujících týdnech plné ruce práce.

Kim zavřela notebook a rozhlédla se po kuchyni. Na večeři se chystala připravit kuře, které předtím vytáhla z mrazáku. Kuchyňská linka byla utřená, nádobí umyté a v pračce se točila už čtvrtá várka prádla. Dokud nebudou doma děti, měla pro dnešek hotovo. Tímhle způsobem mohla posledních pětačtyřicet minut bez vyrušení pracovat na své knize.

Podívala se na hodiny a došlo jí, jak rychle celý den utekl – pomalu začínala chápat, že je to něco, s čím se chůvy potýkají neustále. Za patnáct minut bude muset vyrazit, aby stihla vyzvednout děti ze školy, což nebyl zrovna jednoduchý úkol vzhledem k tomu, že byly Carverovic děti všechny jinak staré, se zhruba stejným věkovým rozestupem – nejmladší z nich bylo na prvním stupni, prostřední na druhém a nejstarší na střední škole. Jednoduše to znamenalo, že Kim strávila zhruba hodinu v autě za nejhustšího provozu, než je všechny vyzvedla a přivezla domů. Znělo to hůř, než jaké to ve skutečnosti bylo, protože Kim nedávno objevila kouzlo audioknih, které jí čas v autě značně zpříjemňovaly.

Vstala a zkontrolovala kuře, které pomalu rozmrzalo ve dřezu. Pak vzala vyprané prádlo a přendala ho do sušičky. Následně vytáhla všechno koření, které potřebovala k přípravě večeře. Zrovna když na linku pokládala sladkou papriku, někdo zaklepal.

V Carverovic domácnosti to nebylo nic neobvyklého. Sandra Carverová byla závislá na internetových nákupech a Bill Carver si nechával často doručovat různá schémata a nákresy. Kim popadla kabelku s tím, že jen venku převezme balíček a hned na to se vydá pro děti do škol.

Otevřela dveře a oči jí automaticky sklouzly na rohožku před nimi, kde měla ležet zásilka z Amazonu. Proto jí trvalo celou vteřinu, než její mozek zaregistroval postavu, která před ní stála. Než stihla vzhlédnout a podívat se nově příchozímu do obličeje, zorné pole jí něco zablokovalo.

Ať už to bylo cokoliv, rozbilo jí to obličej přímo mezi očima, podél kořene nosu. Prasknutí, které se jí při tom ozvalo v hlavě, bylo ohlušující, ale neměla čas ho zaregistrovat. Její mysl převládl pocit, který jí napověděl, že padá.

Když dopadla na dřevěnou podlahu Carverovic předsíně, tvrdě se udeřila do hlavy. Cítila, jak se jí z nosu valí krev a pokoušela se pozpátku odplazit dál od svého útočníka.

Postava vstoupila dovnitř a nenuceně zavřela dveře. Kim se pokoušela vykřiknout, ale měla plný nos krve, která jí stékala do krku a do úst. Zakašlala a málem se začala dávit. Postava mezitím udělala další krok vpřed.

Znovu zvedla ten tupý předmět – Kim si přes poryvy bolesti, ve kterých se její hlava zmítala, jenom matně všimla, že je to kus nějaké trubky – a to byla poslední věc, kterou viděla.

Než poslední ráda našla svůj cíl, pomyslela na něco hodně zvláštního. Kim Wieldingová zemřela s myšlenkou, co se stane s tím kuřetem, které mezitím rozmrzalo ve dřezu.

PRVNÍ KAPITOLA

Vzhledem k tomu, jak její život začal – mrtvá matka, táta ve vězení a prarodiče, kteří ji nenechali v klidu ani nadechnout – Chloe Fine preferovala dělat si věci po svém a sama. Lidé o ní většinou říkali, že je silný introvert a co se jí týkalo, byla s takovým označením spokojená. Právě tomuhle osobnostnímu rysu vděčila za to, že měla ve škole nadprůměrné výsledky a studium a trénink na akademii FBI pro ni byly jedna velká jízda.

Tenhle rys byl však také důvodem, proč se teď stěhovala do nového bytu, aniž by po svém boku měla někoho, kdo by jí pomohl. Jistě, mohla si najmout stěhováky, ale prarodiče ji naučili vážit si každé koruny. A vzhledem k tomu, že měla silné ruce, zdravá záda a beraní hlavu, rozhodla se, že se přestěhuje sama. Konec konců měla jenom dva těžké kusy nábytku. Zbytek by měl jít jako po másle.

Když se jí s pomocí vozíku, několika ráčen a (díkybohu) širokého schodiště konečně podařilo vytáhnout svou šatní skříň do druhého patra, kde se její byt nacházel, ukázalo se, že se pletla. Jistě, nakonec se jí to podařilo, ale byla si celkem jistá, že si při tom pěkně hnula se zády.

Tuhle skříň si nechala až na konec, protože věděla, že to bude na celém stěhování ta nejtěžší věc. Záměrně si všechny krabice zabalila tak, aby byly lehké, vzhledem k tomu, že na to všechno měla být sama. Věděla, že mohla zavolat Danielle, která by jí s tím vším ráda pomohla, ale Chloe nebyla ten typ člověka, který chtěl po své rodině laskavosti.

Obešla pár krabic s knihami a různými sešity a svalila se do polohovacího křesla, které vlastnila už od druháku na vysoké. Představa, že by tady s ní byla Danielle a pomohla jí probrat se všemi věcmi, aby to tu konečně začalo vypadat jako byt, jí přišla rozhodně lákavá. Od té doby, co Chloe odhalila pravdu o tom, co se událo mezi jejich rodiči, když byly s Danielle ještě malé, mezi nimi panovalo jisté napětí, nic určitého, ale přesto jejich vztah teď působil v něčem jinak. Obě si dobře uvědomovaly stín, který na ně vrhal jejich otec – stín toho, co udělal, a všech těch tajemství, která skrýval. Chloe cítila, že se s tím vším obě vypořádávají po svém a obě věděly, že se jejich názory v jistých bodech až paranormálně lišily – něco, čeho mohou být schopná jedině dvojčata.

Co se však Danielle nikdy neodvážila říct, bylo, jak moc jí jejich otec chyběl. Od chvíle, co ho odvedli do vězení, Danielle jejich otce vyloženě nesnášela. Chloe však ta otcovská figura v životě chyběla. To ona byla tou, která vždycky tajně doufala, že se třeba policie spletla – že není možné, aby jejich vlastní otec zabil jejich matku.

A byla to právě tahle naděje a víra, které vedly k jejich malému dobrodružství, na které se společně vydaly, a které vyústilo v zatčení Ruthanne Carwilové a následnému přesouzení případu Aidena Finea. Pro Chloe však byla rána pod pás, že poté, co tahle malá tajemství odhalila, jí začal chybět ještě víc. A byla si dobře vědoma toho, že Danielle by to připadalo příšerné a jistým způsobem hraničící s masochismem.

Navzdory tomu všemu však chtěla Danielle zavolat a pozvat ji na menší oslavu jejího malého ale čestného vítezství. Byt, do kterého se právě přestěhovala, byl útulný, sestával ze dvou pokojů a nacházel se vedle Mount Pleasant ve Washingtonu, D.C. Prostory byly malé a nájemné si mohla sotva dovolit, ale byt přesně odpovídal jejím představám a tomu, co hledala. Od doby, co se s Danielle naposledy viděla, uplynuly skoro dva měsíce – což působilo zvláštně vzhledem k tomu, čím vším si společně prošly, když spolu byly naposledy. Párkrát se spolu bavily přes telefon, a přestože to byly příjemné chvilky, většinou mluvily jenom o obecných a povrchních věcech. A Chloe byla na takové věci mizerná.

No a co, pomyslela si a sáhla po telefonu. Ničemu to snad neublíží, ne?

Jakmile však v adresáři našla Daniellino číslo, začalo jí to konečně docházet. Jistě, byly to teprve dva měsíce od toho, co se to všechno stalo, ale obě se za tu dobu úplně změnily. Danielle si začala dávat život zpátky dohromady. Našla si práci, která jí mohla v budoucnu potenciálně dost dobře vynášet – barmanka a asistentka manažera v luxusním baru ve virginském Restonu. Co se Chloe týkalo, stále se snažila zvyknout si na to, že ačkoliv byla ještě nedávno zasnoubená, teď byla opět sama a nedařilo se jí najít nikoho, kdo by stál za rande.

Takové věci si nemůžeš vynutit, pomyslela si. Obzvlášť s Danielle.

Zatímco nad tím Chloe stále rozvažovala, stiskla zelené tlačítko. Čekala, že jí to zvedne záznamník, takže když jí po druhém zazvonění odpověděl živý Daniellin hlas, Chloe chvíli trvalo, než našla odpověď.

„Ahoj, Danielle.“

„Chloe! Jak se máš?“ zeptala se. Bylo opravdu zvláštní slyšet Danielle s takovou jiskrou v hlase.

„Docela dobře. Dneska jsem se nastěhovala do toho bytu a říkala jsem si, že by bylo fajn to trochu oslavit. Mohla bys přijít, otevřely bychom si lahev vína a nacpaly se něčím fakt nezdravým. Pak mi ale došlo, že máš práci.“

„Jo,  je to jízda jak na horské dráze,“ řekla Danielle a zasmála se.

„Líbí se ti tam?“

„Chloe, já to tam miluju. Jako jo, jsou to jenom tři týdny, ale mám pocit, jako bych se pro tuhle práci narodila. Vím, že je to jenom běhání kolem baru, ale…“

„No ale jsi taky asistentka manažera, ne?“

„Jo. A ten titul mě pořád trochu děsí.“

„Jsem ráda, že se ti tam líbí.“

„No a co ty? Jak je v novém bytě? Jak šlo stěhování?“

Nechtěla, aby Danielle zjistila, že si všechny věci přestěhovala sama, takže odpověděla co nejvíc obecně – což ji taky štvalo. „Nebylo to špatný. Pořád mám co dělat, vybalování a tak, ale jsem ráda, že už jsem tady.“

„Určitě se zastavím na to víno a fastfood, brzo. A jak to jde celkově?“

„Upřímně?“

Danielle chvíli nic neříkala, ale nakonec odpověděla prostým: „Mm-hm.“

„Přemýšlím o tátovi. Říkám si, že bych ho mohla navštívit.“

„A proč bys to proboha dělala?“

„Kéž bych ti na tohle mohla nějak normálně odpovědět,“ řekla Chloe. „Po tom všem, co se stalo, mám takový pocit, že to musím udělat. Musím to celé pochopit.“

„Proboha, Chloe. Vykašli se na to. Neměla by tě ta tvoje nová práce zaměstnat řešením jiných zločinů? Bože… A to jsem si myslela, že já jsem ten, kdo žije minulostí.“

„Proč tě to tak moc štve?“ zeptala se Chloe. „To, že ho chci vidět…“

„Protože si myslím, že jsme mu už obětovaly dostatečně velkou část našich životů. A je mi jasný, že pokud za ním pojedeš, jeden z vás zmíní i mě, a to vážně nemám zapotřebí. Já jsem s ním skončila, Chloe. A přeju si, abys na tom byla stejně.“

Jo, to by bylo fajn, pomyslela si Chloe, ale nahlas to neřekla.

„Chloe, mám tě fakt ráda, ale pokud se chceš celou dobu bavit jenom o něm, tak se s tebou rozloučím.“

„Kdy že máš směny?“ zeptala se Chloe.

„Tenhle týden každou noc kromě soboty.“

„Mohla bych se za tebou stavit v pátek odpoledne. A budu čekat, že mi namícháš svou specialitu.“

„V tom případě radši přijeď taxíkem,“ řekla Danielle.

„Beru na vědomí.“

„A co ty? Kdy začínáš v práci?“

„Vlastně už zítra ráno.“

„Uprostřed týdne?“ zeptala se Danielle.

„Je to jen taková instruktážní věc, zácvik. První den budou jen mítinky a podobně.“

„Moc ti to přeju,“ řekla Danielle. „Vím, jak strašně jsi tohle chtěla.“

Bylo fajn slyšet, že Danielle o její práci mluví s úctou. A nejen to, dokonce předstírala, že ji to zajímá.

Nastala dlouhá a těžká pauza, kterou naštěstí Danielle ukončila něčím, co se k jejímu obvyklému chování vůbec nehodilo: „Dávej na sebe pozor, Chloe. V práci… S tátou… však víš, s tím vším.“

„Budu,“ řekla Chloe, kterou její komentář mírně zaskočil.

Danielle zavěsila a nechala tak Chloe v tichu jejího nového bytu o samotě. Rozhlédla se kolem a jen stěží si uvědomovala definitivnost toho místa. Přes všechen ten nepořádek byl teď tohle její domov.

Stačí jedna trapná konverzace s Danielle a člověk se hned cítí jako doma, pomyslela si sardonicky.

Chloe si protáhla záda, pomalu vstala ze svého pohodlného polohovacího křesla a vydala se k nejbližší krabici. Začala ji rozbalovat a přitom přemýšlela, jak asi bude její život vypadat, pokud se nenaučí urovnávat vztahy. Ať už se jednalo o její sestru, otce nebo ex-snoubence, nedalo se říct, že by vynikala v tom, udržovat si lidi nablízku.

Při vzpomínce na jejího ex-snoubence narazila na dně první krabice na několik zarámovaných fotek. Byly celkem tři – obrázky, na kterých byla ona se Stevenem ještě v době, kdy bylo randění jedinou věcí, kterou oba dva chtěli. Ale na třetí fotce byli oni dva poté, co ji požádal o ruku… poté, co řekla ano a málem se rozplakala.

Vzala fotky z krabice a položila je na kuchyňskou linku. Chvíli se přehrabovala ve věcech, dokud na druhé straně pokoje nenašla odpadkový koš. Zvuk roztříštěného skla z foto rámečků se jí zdál možná až příliš uspokojivý.

To bylo snadné, pomyslela si. Nemůžeš se dočkat, až na tenhle propadák zapomeneš. Tak proč tak snadno nemůžeš zapomenout i na ten nesmysl se svým otcem?

Na tuhle otázku neznala odpověď. A nejvíc ji děsil fakt, že tahle odpověď se může skrývat v jejich společném rozhovoru.

Při takových myšlenkách její byt působil ještě prázdněji než předtím a Chloe se cítila opravdu sama. Při pouhém pomyšlení na to všechno se vydala k ledničce a vytáhla z ní balení piv, které v ten samý den koupila. Otevřela lahev a trochu se zděsila z toho, jak dobře první doušek chutnal.

Dělala, co bylo v jejích silách, aby se celé odpoledne a pak dlouho do noci zabavila. Ne však tím, že by vybalovala, ale tím, že se postupně probírala jednotlivými krabicemi a rozhodovala, jestli každou ze zabalených věcí opravdu potřebuje. Pohár, který vyhrála na střední pro diskusní tým letěl rovnou do koše. Cédéčko od Fiony Apple, které poslouchala, když ve druháku na vysoké přišla o panenství, si nechala.

Všechny fotky s otcem šly do koše. Ze začátku ji to bolelo, ale když došla ke čtvrté lahvi piva, všechno se zdálo jednodušší.

Probrala tak dvě krabice a nejspíš by se pustila do další, kdyby při další návštěvě ledničky nezjistila, že se jí podařilo vypít celých šest lahví. Podívala se na hodiny na sporáku a překvapeně zalapala po dechu.

Bylo tři čtvrtě na jednu ráno. Tak to vypadá, že plán pořádně se před prvním dnem v práci vyspat vzal za své, pomyslela si.

Ještě víc znepokojivý však byl fakt, že byla více rozhozená skutečností, že vypila celé balení šesti piv, než že bude při svém zítřejším příchodu na velitelství totálně grogy. Vyčistila si zuby a zamířila do pokoje, který se s ní mírně kolébal. Když padla do postele, uvědomila si, že se celou noc vlastně jen snažila zapomenou na fakt, že se pokouší vymazat vzpomínky na svého otce.