Riley se smutně zasmála. "To je ta potíž," řekla. "Nemám čas. Už se sotva potácím. Musím dojít k rozhodnutí. Odkládala jsem to příliš dlouho. Už jsi mě někdy zažil tak nerozhodnou?"

Mike neodpověděl. Jen se usmál a sevřel prsty.

Riley byla na Mikovo ticho zvyklá. Elegantní, spíše nervózní muž pro ni za ta léta zaujal mnoho podob – kamarád, terapeut, dokonce občas něco jako učitel. V těchto dnech mu obvykle zavolala, aby z něj dostala jeho vhled do temné mysli zločince. Ale tato návštěva byla jiná. Předchozí večer mu zavolala poté, co se po popravě vrátila domů a dnes ráno vyrazila do jeho krajské kanceláře.

"Tak jaké jsou přesně tvé možnosti?" zeptal se nakonec.

"No, myslím, že už musím rozhodnout, co udělat se zbytkem svého života – učit nebo být agentem v terénu. "Nebo vymyslet něco úplně jiného."

Mike se trochu zasmál. "Vydrž chvilku. Zkusme dnes neplánovat celou tvou budoucnost. Pojďme se teď držet toho tady a teď. Meredith a Jeffreys chtějí, abys vzala ten případ. Jen jeden případ. Není to buď / nebo. Nikdo neříká, že se musíš vzdát výuky. A vše, co musíš udělat, je říct ano nebo ne. Tak v čem je problém?"

Teď byla řada na Riley, aby byla zticha. Nevěděla, v čem je problém. Právě proto tu je.

"Předpokládám, že máš z něčeho strach," řekl Mike.

Riley těžce polkla. To je ono. Byla vyděšená. Odmítala si to přiznat, dokonce i sama sobě. Ale teď ji Mike přiměje o tom mluvit.

"Tak čeho se tak bojíš?" Zeptal se Mike. "Říkala jsi, že máš nějaké noční můry."

Riley, stále nic neříkala.

"To musí být součástí tvého PTSD problému," řekl Mike. "Přepadají tě ještě nečekané vzpomínky?"

Riley tuto otázku čekala. Konec konců Mike udělal víc než kdokoliv, aby ji dostal z traumatu obzvláště hrozného zážitku.

Zaklonila se, opřela si hlavu o židli a zavřela oči. Na okamžik byla znovu v tmavé Petersonově kleci a on jí vyhrožoval propanovým plamenem. Po několik měsíců poté, co ji Peterson držel v zajetí, si tyto vzpomínky neustále nutily cestu do její mysli.

Ale pak Petersona vystopovala a sama ho zabila. Ve skutečnosti ho rozmlátila na mrtvou kaši.

Pokud to není uzavření, pak nevím, co je, pomyslela si.

Teď byly tyto vzpomínky jakoby neosobní, jako by je pozorovala skrze příběh někoho jiného.

"Je mi líp," řekla Riley. "Jsou kratší a méně časté."

"A co tvoje dcera?"

Otázka do Riley bodla jako nůž. Pocítila ozvěnu hrůzy, kterou zakusila, když Peterson vzal April do zajetí. Stále ještě slyšela Apriliny výkřiky o pomoc, jak jí zvoní v hlavě.

"Myslím, že to ještě není za mnou," řekla. "Budím se se strachem, že ji opět unesli. Musím jít do její ložnice a ujistit se, že tam je a je v pořádku a spí."

"A to je důvod, proč nechceš vzít další případ?"

Riley se hluboce otřásla. "Já nechci, aby znovu něčím takovým prošla."

"To není odpověď na mou otázku."

"Ne, předpokládám, že není," řekla Riley.

Nastalo další ticho.

"Já mám pocit že je něco víc," řekl Mike. "Co jiného ti způsobuje noční můry? Co dalšího tě v noci budí?"

Se škubnutím se z její mysli vynořila další hrůzná myšlenka.

Ano, je tu něco dalšího.

I s očima dokořán mohla vidět jeho tvář – Eugene Fisk a jeho dětinský, groteskně nevinně vyhlížející tvář s jeho malýma, slídivýma očima. Riley se do těch očí během jejich smrtelné konfrontace hluboce zadívala.

Vrah držel Lucy Vargasovou s břitvou na krku. V té chvíli Riley pomýšlela na své nejstrašnější obavy. Mluvila o řetězech – těch řetězech, které k němu podle něj promlouvaly, nutily ho, aby páchal jednu vraždu za druhou, svazoval ženy řetězy a podřezával jejich hrdla.

"Řetězy nechtějí, abyste se zmocnil této ženy," řekla mu Riley. "To není to, co potřebují. Vy víte, co místo toho řetězy chtějí, abyste udělal."

Jeho oči se blyštily slzami, on jen souhlasně kývl. Pak si už způsobil stejnou smrt, jakou způsobil svým obětem.

Podřízl si své vlastní hrdlo přímo před očima Riley.

A nyní zde Riley seděla v kanceláři Mika Nevinse a málem se zadusila vlastním děsem.

"Zabil jsem Eugena," řekla a zalapala po vzduchu.

"Máš na mysli toho řetězového vraha. No on nebyl první člověk, kterého jsi zabila."

Byla to pravda – smrtící sílu použila několikrát. Ale s Eugenem to bylo velmi odlišné. Myslela na jeho smrt docela často, ale ona nikdy předtím o tom s nikým nemluvila.

"Nepoužila jsem zbraň nebo kámen nebo mé pěsti," řekla. "Zabila jsem ho porozuměním a empatií. Má vlastní mysl je smrtící zbraň. Nikdy předtím jsem si toho nebyla vědoma. Děsí mě to, Miku."

Mike chápavě přikývl. "Víš, co Nietzsche říkal o příliš dlouhém pohledu do propasti," řekl.

"Propast se taky dívá do tebe," řekl Riley známé rčení. "Ale já jsem udělala mnohem víc, než jen pohlédla do propasti. Prakticky jsem v ní žila. Téměř jsem se v ní začala cítit pohodlně. Je to jako druhý domov. To mě k smrti děsí, Miku. Jednou možná do té propasti vstoupím a nikdy se z ní už nedostanu. A kdo ví, komu bych při tom mohla ublížit – nebo zabít. "

"Tak," řekl Mike a opřel se na židli. "Možná jsme u toho."

Riley si nebyla tak jistá. A necítila, že se přiblížila k rozhodnutí.

Když Riley později prošla svými vchodovými dveřmi, April se hnala po schodech dolů, aby se s ní setkala.

"Ach, mami, musíš mi pomoct! Tak pojď!"

Riley následovala April po schodech do nahoru do její ložnice. Na posteli byl otevřený kufr a oblečení bylo roztroušeno všude kolem.

"Nevím, co zabalit!" Řekla April. "Nikdy předtím jsem to nedělala!"

Usmála se nad panikou a nadšením své dcery a Riley se hned pustila do rovnání jejích věcí. April následující ráno odjíždí na školní výlet – týden v nedalekém Washingtonu, DC. Vyráží se skupinou pokročilých studentů americké historie a jejich učitelů.

Když Riley podepsala formuláře a zaplatila zvláštní poplatky za cestu, měla určité obavy. Peterson April věznil ve Washingtonu, a přestože to byl daleko, na okraji města, Riley se obávala, že jí cesta může způsobit trauma. Ale zdálo se, že se April velmi daří jak akademicky tak emocionálně. A ta cesta byla skvělá příležitost.

Jak se s April navzájem bezstarostně škádlily kvůli tomu co balit, Riley si uvědomil, že si to užívá. Propast, o které s Mikem nedávno hovořili, se nyní zdála být daleko. Ještě vedla mimo tuto propast život. Byl to dobrý život a ať se rozhodne udělat cokoli, byla rozhodnutá si ho udržet.

Zatímco třídily věci, do místnosti vstoupila Gabriela.

"Señora Riley, můj taxík tu bude pronto, každou chvíli," řekla s úsměvem. "Jsem sbalená a připravená. Moje věci jsou u dveří."

Riley už téměř zapomněla, že Gabriela odjíždí. Protože April bude pryč, Gabriela požádala o volno na návštěvu příbuzných v Tennessee. Riley vesele souhlasila.

Riley Gabrielu objala a řekla: "Buen viaje."

Gabriely úsměv se trochu vytratil a dodala: "Me preocupo."

"Máš obavy?" Zeptala se Riley překvapeně. "Čeho se bojíš, Gabrielo?"

“Bojím se o tebe,” řekla Gabriela. "Budeš v tomto novém domě úplně sama."

Riley se trochu zasmála. "Neboj se, dokážu se o sebe postarat."

"Ale nebyla jsi sola, od té doby co se stalo tolik špatných věcí," řekla Gabriela. "Mám obavy."

Gabrielyna slova Riley trochu zarazila. Co říká je pravda. Od utrpení s Petersonem byla poblíž vždy alespoň April. Mohla by se v novém domově vytvořit temná a děsivá prázdnota? Začínala se teď propast otevírat?

"Já to zvládnu," řekla Riley. "Jeď a dobře se u své rodiny bav."

Gabriela se usmála a podala Riley obálku. "To bylo v poštovní schránce," řekla.

Gabriela objala April, pak znovu objala Riley a šla dolů čekat na svůj taxík.

"Co to je, mami?" Zeptala se April.

"Já nevím," řekla Riley. "To nedošlo poštou."

Otevřela obálku a uvnitř našla plastovou kartičku. Na kartě bylo okrasným písmem napsáno "Blainův gril." Pod tím si nahlas přečetla, "Večeře pro dva."

"Myslím, že je to dárkový poukaz od našeho souseda," řekla Riley. "To je od něj hezké. Můžeme tam spolu zajít na večeři, až se vrátíme."

"Mami!" April si odfrkla. "On neměl na mysli, že to je pro nás dvě."

"Proč ne?"

"On tě zve na večeři."

"Ach! Opravdu si to myslíš? Nepíše se to tu."

April zavrtěla hlavou. "Nebuď hloupá. Ten chlap s tebou chce chodit. Crystal mi řekla, že se jejímu tátovi líbíš. "A je to vážně fešák."

Riley cítila, jak se jí zarděla tvář. Nemohla si vzpomenout, kdy ji naposledy někdo pozval na rande. Mnoho let byla vdaná za Ryana. Od jejich rozvodu se soustředila na zabydlení se ve svém novém domově a na rozhodnutí o její práci.

"Ty se červenáš, mami," řekla April.

"Pojďme ti zabalit věci," zabručela Riley. "Budu o tom všem muset popřemýšlet později."

Obě se vrátily k třídění oblečení. Po několika minutách mlčení April řekla, "Já mám o tebe, mami, tak trochu strach. Stejně jako to myslela Gabriela …”

"Já to zvládnu," řekla Riley.

"Ano?"

Zatímco Riley skládala halenku, nebyla si jistá jak odpovědět. Jistě nedávno čelila horším nočním můrám než prázdnému domu – vražedným psychopatům, posedlým řetězy, panenkami a pochodněmi. Ale mohli by se vnitřní démoni probudit, když bude o samotě? Náhle za týden začal zdát jako dlouhá doba. A zdálo se, že vyhlídky na rozhodování, zda si vyjít ven s mužem, který žije vedle, nejsou svým vlastním způsobem také děsivé.

Já to zvládnu, pomyslela si Riley.

Kromě toho má ještě další možnost. A bylo na čase se rozhodnout jednou provždy.

"Byla jsem požádána, abych pracovala na jednom případu," řekl Riley April. "Musela bych hned odjet do Arizony."

April přestala skládat své oblečení a podívala se na Riley.

"Takže pojedeš, viď?" zeptala se.

"Já nevím, April," řekla Riley.

"Co je tu k rozhodování? Je to tvoje práce, ne?"

Riley se podívala své dceři do očí. Těžké časy mezi nimi se zdály být ty tam. Od chvíle, kdy obě přežily hrůzy způsobené Petersonem, už byly spojené novým poutem.

"Přemýšlela jsem o tom, že bych se zpět do terénu už nevrátila," řekla Riley.

Apriliny oči se rozšířily překvapením.

"Cože?" Mami, zbavovat se padouchů je to, co děláš nejlíp."

"Učení mi taky jde," řekla Riley. "Jsem v tom velmi dobrá. A zbožňuji to. Opravdu."

April s nepochopením pokrčila rameny. "No, tak se do toho pusť a uč. Nikdo ti v tom nebrání. Ale nepřestávej nakopávat prdel. To je stejně důležitý."

Riley zavrtěla hlavou. "Já nevím, April," řekla Riley. Po tom všem, čím sis kvůli mě prošla – "

April se dívala a zněla nevěřícně. "Po tom všem, čím jsem si kvůli tobě prošla? O čem to mluvíš? Tys mi nic nezpůsobila. Zmocnil se mě psychopat jménem Peterson. Kdyby se nezmocnil mě, zmocnil by se někoho jiného. Nezačínej se za to obviňovat."

Po pauze April řekla, "Sedni si, mami. "Musíme si promluvit."

Riley se usmála a sedla si na postel. April zněla jako by byla sama matka.

Možná potřebuji rodičovskou přednášku, pomyslela si Riley.

April se posadila vedle Riley.

"Říkala jsem ti o mé kamarádce Angie Fletcherové?" Řekla April.

"Nemyslím."

"No, byly jsme si nějakou dobu blízké, ale pak změnila školu. Byla opravdu chytrá, byla o rok starší bylo jí patnáct. Slyšela jsem, že začala kupovat drogy od jednoho chlápka, kterému všichni říkají Trip. Dostala opravdu pořádně závislá na heroinu. A když jí došly peníze, Trip ji nechal pracovat jako šlapku. Trénoval ji osobně a přinutil ji, aby se k němu nastěhovala. Její matka je tak mimo, že si ani nevšimla, že je Angie pryč. Trip ji dokonce i inzeroval na svém webu, přinutil ji nechat si udělat tetování a na něm, že je na věky jeho."

Riley byla v šoku. "Co se jí stalo?"

"No, Trip se nakonec dostal do vězení, a Angie je v drogovém rehabilitačním centru. To bylo v létě, když jsme byly v New Yorku. Nevím, co se s ní stalo potom. Jen vím, že jí teď je šestnáct teď a její život je v troskách."

"To je mi líto," řekla Riley.

April zasténala netrpělivostí.

"Ty to vážně nechápeš, viď, mami? Nemáš důvod, proč litovat. Celý svůj život jsi strávila tím, abys takovým věcem zamezila. A odstranila jsi podobné lidi jako je Trip – některé z nich navždy. Ale pokud přestaneš dělat to, co jde nejlíp, kdo to po tobě přejme? Někdo tak dobrý jako ty? O tom pochybuju, mami. Opravdu."

Riley se na chvíli odmlčela. Pak s úsměvem pevně stiskla April ruku.

"Myslím, že si musím zavolat," řekla.

...

4 5 6

Премиум

3.71

(7 оценок)