KAPITOLA SEDMÁ

Danielle se vzbudila v osm ráno a měla pocit, jako kdyby ani nespala. Z práce přišla domů asi ve třičtvrtě na tři a do postele se dostala krátce po třetí. Jindy neměla problém spát až do jedenácti – a někdy i déle – ale když se ten den vzbudila v osm ráno, tak už nedokázala znovu usnout. Popravdě, nedařilo se jí moc spát od té doby, co věděla, že se Chloe vrátí zpátky do města. Měla pocit, jako by ji její minulost pronásledovala, a že ji jednoho dne celou pohltí.

Danielle se cítila rozmrzele a unaveně, šla si dát sprchu a pak snědla něco ke snídani. Během toho v pozadí hrálo album Too Dark Park od kapely Skinny Puppy. Jak dávala nádobí do dřezu, uvědomila si, že bude dnes muset jít nakoupit do obchodu. Většinou jí nakupování nevadilo. Ale čas od času se jí vůbec nechtělo mezi lidi… měla pocit, že ji všichni sledují a čekají, až zase něco podělá a budou si na ni moci ukazovat.

Taky se bála, že pokaždé když jde ven, může ji sledovat pisatel těch vzkazů. Říkala si, že možná si s ní jednoho dne přestane pohrávat a prostě ji zabije.

Možná už dneska.

Jela autem do obchodu s potravinami. Už teď věděla, že to bude prostě jeden z těch dní… takový, při kterém má ze všeho strach. Jeden ze dní, kdy má pořád potřebu se ohlížet přes rameno. Jela rychle, dokonce projela na červenou, jen aby už tu cestu měla za sebou.

Od té doby, co Danielle začaly chodit vzkazy pod jejími dveřmi, měla pocit úzkosti pokaždé, když musela trávit delší dobu na veřejném místě plném lidí. Snadno si dokázala představit, že ji pisatel těch vzkazů tajně mezi nimi sleduje. I v práci často přemýšlela, jestli ten člověk sedí třeba u baru anebo jestli mu někdy už nalívala drink. Nebo když šla pro jídlo do restaurace, sledoval ji také? Čekal, až půjde zpátky k autu, aby ji mohl napadnout?

Měla obavy i ve chvíli kdy dojela na parkoviště, spěchala do obchodu s potravinami a projížděla mezi regály s vozíkem, kterému vrzalo kolečko. Pisatel vzkazů by tu mohl být s ní, sledovat ji z vedlejší uličky, možná si ji prohlíží, jak vybírá sýry a maso.

Dnes měla opravu strach, zvlášť po všech těch překvapivých událostech s Martinem. Její paranoia se prohloubila, chodil raději se svěšenou hlavou a skleslými rameny. Pokud by jí někdo chtěl vidět do obličeje, musel by se opravdu snažit, zastavit ji a shrbit se dolů.

Iritovalo ji, že je taková. Vždy musela čelit podobným problémům, to bylo také proč většina jejích vztahů nevydržela déle jak měsíc. Věděla, že se o ní říká, že je coura už od dob, kdy poprvé bydlela v Pinecrestu, ale nebylo to proto, že by se s každým vyspala. Bylo to tím, že v době, kdy si na někoho zvykla natolik, aby se s ním vyspala, tak si o něm zároveň začala myslet to nejhorší. A tak vždy daný vztah ukončila, pak se z toho chvíli vzpamatovávala a potom celý tento proces zase zopakovala.

Její stav se trochu zlepšil, když se před pár lety přistěhovala nazpátek do Pinecrestu. Odešla z Bostonu, měla pocit, že se vlastně vzdává… ale nevadilo jí to. Aspoň se vracela na známé místo. Ale na co si tady stále nemohla zvyknout bylo to, že v Pinecrestu nebylo moc s kým randit. Ze začátku to nebylo tak hrozné, ale postupně pokazila každý vztah, který si začala. Teď už tu moc zajímavých mužů nezbývalo, což bylo také proč ji tak mrzela ta hádka s Martinem.

Byla to jedna z nevýhod Pinecrestu. Až příliš mnoho lidí si je tu s Chloe pamatovalo. Pamatovali si ty dvě malé holky od Fineových, které nakonec musely žít u svých prarodičů po tom, co jim zemřela matka a otec šel do vězení.

„Danielle, jsi to ty?“

S překvapením se otočila za hlasem. Byla tak zabraná do svých myšlenek, že zapomněla schovat obličej, když se natahovala pro krabici Froot Loops. Zjistila, že se dívá na povědomou tvář ze své minulosti – ženu, která jí někoho připomínala, ale nemohla si přesně vzpomenout, o koho se jedná.

„Pamatuješ si na mě?“ zeptala se žena, byla pobavená a zároveň uražená, že ji nepoznává. Bylo jí okolo pětačtyřiceti, možná padesáti. Danielle si ale stále nemohla vzpomenout.

„No, asi si mě přeci jen nepamatuješ,“ řekla žena. „Bylo ti asi jen třináct nebo čtrnáct, když jsme se viděly naposled. Jmenuju se Tammy Wyler. Byla jsem kamarádka tvé mamky.“

„Ach ano, jasně že,“ řekla Danielle. Tu ženu si sice vůbec nepamatovala, ale to jméno jí znělo povědomě. Danielle usoudila, že to byla jedna z rodinných kamarádek, které navštěvovaly její prarodiče rok nebo dva po smrti její matky.

„Skoro jsem tě nepoznala,“ řekla Tammy. „Tvé vlasy jsou… tmavší.“

„Jo no,“ řekla nenadšeně Danielle. Asi když ji Tammy Wyler viděla naposled, tak teprve začínalo její rebelské období. Když jí bylo třináct nebo čtrnáct, obarvila si vlasy na křiklavě růžovou s černými proužky. Teď měly barvu havraní černé, sice to byl trochu zastaralý styl, ale k ní se prostě nějak hodil.

„Slyšela jsem, že ses vrátila do města, ale nevím… asi jsem se nikdy nedostala k tomu, abych tě vyhledala po tom, co ses nastěhovala. Na chvíli jsi žila v Bostonu, že?“

„Přesně tak.“

„Jo, a slyšela jsem, že Chloe se taky teď vrátila do města. A koupila si nový dům na Lavender Hills, že?“

„Jo, je taky zpátky,“ řekla Danielle, už ji ten rozhovor o zbytečných kravinách přestával bavit.

„Slyšela jsem, že teď bydlí jen pár domů od holky, se kterou chodila na školu. Já vlastně bydlím asi dvě ulice od ní.“

Chudák Chloe, pomyslela si Danielle.

„Jo, a říkala ti o tom večírku tenhle víkend?“ zeptala se Tammy, evidentně nebyla schopná zavřít pusu na víc než tři vteřiny.

„Ano, řekla,“ odpověděla Danielle. Doufala, že na základě jejích krátkých odpovědí Tammy pochopí, že fakt nemá zájem se v obchoďáku mezi regály s ní bavit.

Následovalo krátké ticho, a pak se zdálo, že to Tammy konečně pochopila. Rozhlédla se kolem a pak se snažila co nejpřirozeněji vycouvat. „No, tak doufám, že dorazíš. Ráda jsem tě viděla, Danielle.“

„Jo, já tebe taky,“ řekla Danielle.

Danielle opět svěsila hlavu i ramena a pokračovalo dál s vozíkem uličkou s cereáliemi. Opravdu už chtěla vypadnout z tohoto obchodu a být zpátky u sebe na bytě – teď už nejen kvůli své paranoie, ale i kvůli otravnému setkání s Tammy Wyler.

Proběhla zbytkem obchodu, skoro vrazila do postarší paní v sekci mléčných výrobků. Prošla samoobslužnými pokladnami (protože proč se bavit s užvaněnou pokladní, když to nebylo třeba) a spěchala ke svému autu. Když byla konečně venku na čerstvém vzduchu, cítila se o něco lépe. Samozřejmě, možná ten muž, který jí píše ty vzkazy, sedí v některém z těch zaparkovaných aut. Možná ji sledoval i do obchodu s potravinami a poslouchal její nucený rozhovor s Tammy.

Hodila tašky na zadní sedadlo auta. Než stihla vyjet z parkoviště, zazvonil jí telefon. Uviděla na displeji Martinovo jméno a bez váhání to zvedla. Pokud se chtěl hádat, tak na to byla připravená. A pokud se jí chtěl omluvit, tak byla otevřená i této možnosti. Popravdě řečeno se jí teď líbila představa, že se bude moct bavit s někým, koho zná.

Zvedla to a řekla: „Ahoj.“

„Ahoj Danielle,“ řekl Martin. „Podívej, dlužím ti fakt velkou omluvu za tu včerejší noc. A nejenom za to, že jsem tě tak chytl. Neměl jsem dělat vědu kolem svýho telefonu. Šlo prostě o to, že to teď v práci stojí za hovno. O tom byly ty smsky. Bylo mi to jasné, hned jak mi začaly chodit. A nechtělo se mi to včera večer řešit. Chápeš, jak to myslím?“

„Chápu. Ale není mi jasné, proč jsi mi to včera prostě neřekl.“

„Protože jsem blbec,“ řekl. „Nechtěl jsem, abys věděla, že mi v práci hrozí teď vyhazov. A pak, když jsi kolem toho začala vtipkovat, prostě jsem to celé nějak nezvládl. Danielle… já jsem ženský předtím nikdy neublížil. Prosím, věř mi. A to, co jsem udělal včera večer… bože, promiň mi to.“

Nic na to neřekla. Na paži měla modřinu a včera se cítila trochu v nebezpečí. Ale na druhou stranu bylo vidět, že ho to teď opravdu mrzí.

„Danielle?“

„Jsem pořád na telefonu,“ řekla. „Ale prostě… mrzí mě, že jsi to neřekl na rovinu a došlo to tam, kam to došlo.“

„Já vím. Prosím… odpustíš mi to?“

Věděla, že mu odpustí. Jen přemýšlela, jak by z té situace mohla něco vytěžit pro sebe. V tu chvíli dostala nápad, a nemohla si pomoct, musela se nad tou myšlenkou usmát.

„No, tenhle puberťácký přístup ke vztahu už musí skončit. Přijdeš dnes ke mně a budeme se líbat. Ještě se s tebou nevyspím, ale… chci, aby to bylo trochu vášnivější.“

„No… dobře. S tím souhlasím,“ řekl, byl z toho zjevně zmatený, ale zároveň vděčný.

„To není všechno. Moje sestra se teď přistěhovala zpátky do města. O tom jsem ti říkala, ne?“

„Jo, říkala.“

„No, pozvala mě na nějaký snobský večírek v jejich čtvrti. Bude to tento víkend a já chci, abys tam šel se mnou.“

„Dobře teda. Můžu tam jít s tebou.“

„Fajn,“ řekla. „Tak se uvidíme dnes večer.“

A pak zavěsila. Líbilo se jí, že nevěděl, jak má na to všechno reagovat. A taky se jí líbilo, že teď nad ním měla moc – ne, že by toho chtěla nějak zneužívat, ale měla pocit, že se teď může cítit trochu víc v pohodě, když s ním bude.

Cítila se už o něco lépe, i paranoia ji téměř přešla, a tak zamířila zpátky domů. Cítila se najednou fajn a těšila se na dnešní večer. Bylo to docela dlouhá doba, kdy naposledy toužila po tom, aby se jí nějaký muž dotýkal.

To, že se na něho těšila, dohromady s faktem, že zmizela její paranoia, ji přivedlo k myšlence, že možná se k ní Martin přeci jen hodí. Zdálo se, že se kvůli němu měnila k lepšímu. I když, on o této její stránce nic nevěděl, snažila se to před ním skrývat, tak dlouho, jak to jen šlo.

Jela domů a přitom přemýšlela, co si má vlastně obléct na takový večírek.

Téměř to stačilo k tomu, aby to zahnalo tu paranoiu, která se jí od rána držela, a která ji pronásledovala i do obchodu s potravinami.

Téměř.

Vzala svůj telefon a vytočila číslo Chloe. Ani nenechala svou sestru říct Ahoj a hned začala mluvit.

„Ten večírek o víkendu… můžu sebou někoho přivést?“

„…Jo, jasně,“ řekla Chloe, která byla zjevně překvapená.

„Tak se uvidíme zítra.“

A zavěsila, přitom přemýšlela, do čeho se to sakra navlíkla.

KAPITOLA OSMÁ

Chloe zrovna krájela brokolici, když zazvonil zvonek u dveří. Hned jí bylo jasné, že to bude Danielle. Byla ze všeho trochu nervózní, ale zároveň měla radost, že si její sestra konečně našla stálého přítele. Steven se ke všemu stavěl spíše skepticky. Předpokládal, že Daniellin přítel bude stejný jako ona, takže si dělal starosti s tím, jak se budou dnes oba chovat.

Za ty čtyři roky, co Chloe se Stevenem chodila, většinou ignorovala jeho postoj vůči Danielle, ale teď když se blížila jejich společná svatba, začínalo jí to pěkně lézt na nervy. Ale řekla si, že dnes se s ním kvůli tomu hádat nebude.

Chloe si utřela ruce do utěrky a šla ke dveřím. Zhluboka se nadechla a pak je otevřela. Nechtěla se k tomu stavět negativně, tak jako Steven, ale přeci jen si dělala starosti, co na sobě bude mít Danielle dnes oblečeného.

Když dveře otevřela a zjistila, že se její sestra hezky upravila, a dokonce jí to sluší, tak ani nechtěla věřit vlastním očím. Černé vlasy měla stažené do malého drdolu vzadu. Dokonce se trochu nalíčila – jen tak, aby jí to prozářilo tváře – a naštěstí nezvolila obvyklé tričko s kapelou, ani nic dalšího z jejího obvyklého gotického stylu. Měla na sobě sice černou barvu, ale halenka s jemnými ramínky, kterou si oblékla, působila docela elegantně. Nahoře na zádech bylo vidět její tetování, ale vše bylo decentní a vkusné. Chloe byla nejvíce překvapená z riflí, byly to jednoduché tmavé rifle, a navíc docela obtažené, odhalovaly její postavu, což u ní Chloe nikdy předtím neviděla.

„Danielle, vypadáš skvěle,“ řekla Chloe.

„Jo, ale moc si na to nezvykej.“ Stoupal si stranou a pokývala na muže, který s ní přišel. „Tohle je Martin.“

„Rád tě poznávám,“ řekl Martin a natáhl přitom ruku.

Chloe si s ním potřásla rukou a hned si všimla, že je oblečený tak, jak předpokládala, že se ukáže i Danielle. Měl na sobě zmuchlané tričko a kapsáče, které byly podél kapes roztrhané. Na nohou měl obnošené žabky. Vlasy vypadaly, že je už pár dní nemyl. Celkově vypadal unaveně, a tak nějak mimo. Chloe napadlo, jestli není náhodou na drogách. A i pokud nebyl právě sjety, tak bylo jasné, že něco bere. Bála se, co na něj řekne Steven.

„Tenhle barák je obrovský,“ řekla Danielle, když přecházela z předsíně do obývacího pokoje.

Конец ознакомительного фрагмента.