KAPITOLA PÁTÁ

Danielle seděla na pohovce, opírala se o Martina, svou nohu položenou přes jeho, přitom si byla dobře vědoma toho, že pod pyžamem na sobě nemá žádné kalhotky. Ale stejně to bylo jedno, včera večer ji odmítl, a to i navzdory chybějící podprsence a sexy kalhotkám. Vypadalo to, že Martin na to opravdu chtěl jít pomalu.

Začínala si myslet, že se buď snaží být džentlmen anebo ho prostě nepřitahovala. Tomu druhému se jí nechtělo věřit, protože pod jeho kalhoty už mnohokrát viděla důkaz toho, že se mu líbí, když se spolu líbali.

Snažila se tím moc netrápit. I když se cítila sexuálně frustrovaná, tak zároveň bylo příjemné konečně potkat chlapa, který stál o víc než jen o sex.

Například dnešní večer byl fajn. Rozhodli se zůstat tentokrát doma a jen tak sedět na pohovce a koukat na film. Předtím se bavili o tom, jaký měl Martin den. I když, vzhledem k tomu, že byl asistent manažera v copy centru, nebylo zas tak moc o čem se bavit. Bylo to jako poslouchat někoho, jak vypráví, jak usychá barva. A Danielle, ta se nerada bavila o tom, jaký měla den. Pracovala za barem v místní restaurace a většina jejích dní byla dost nudná. Přes den tam jen seděla a něco si četla. Když šla na noční, bylo to zajímavější, ale než se po noční prospala, tak se jí to nechtělo už řešit.

Po krátkém zdvořilostním rozhovoru na přivítanou se chvíli líbali, ale nebylo to bůhvíjak vášnivé. Ostatně, jako vždy. Ale Danielle to dnes ani nevadilo. Od chvíle, kdy se tu zastavila Chloe, se cítila rozmrzele. A prášky, které si vzala na uklidnění, ještě nezačaly pořádně působit.

Díky návštěvě Chloe teď Danielle přemýšlela o mámě a o tátovi a jejich dětství, které pak uteklo jako voda. Ve skutečnosti jediné, o co teď stála bylo, aby ji Martin obejmul – i když si to nerada přiznávala.

Rozhodli se sledovat jedno z jejích DVD, vybrali nakonec Útěk z věznice Shawshank a přitulili se k sobě na pohovce, jako pár nervózních a nezkušených školáků. Při několika příležitostech jeho ruka sjela o něco níže, než bylo její rameno, a ona přemýšlela, jestli na ni něco zkouší. Ale on si stále udržoval odstup, což bylo pro ni u chlapa něco nového, ale zároveň to bylo trochu otravné.

Všimla si také, že mu párkrát zapípal mobil. Ležel na stolku před nimi, ale on se rozhodl se na něj nepodívat. Prvně si myslela, že se jen snaží být zdvořilý, že nechce být na telefonu během jejich rande. Ale po chvilce – když si Danielle všimla, že telefon zapípal už asi sedmkrát nebo osmkrát – to začalo být divné.

Ve chvíli, kdy se Tim Robbins zrovna zamkl v kanceláři ředitele věznice a pustil do reproduktorů operu pro ostatní spoluvězně v Shawshank, tak Martinův telefon zapípal ještě jednou. Danielle se podívala prvně na telefon, a pak na Martina.

„Nechceš si to zkontrolovat?“ zeptala se. „Někdo s tebou asi fakt potřebuje mluvit nebo něco.“

„Ne, to je v pohodě,“ řekl. Přitáhl ji blíž k sobě a natáhl se na pohovce. Leželi teď vedle sebe. Kdyby chtěla, mohla by ho začít líbat na krku. Dívala se na to odhalené místo a chvíli o tom přemýšlela. Přemýšlela, jak by na to reagoval, kdyby ho tam políbila nebo kdyby mu jazykem pomalu přejela po krku.

Telefon zase zapípal. Danielle se zahihňala a bez dalšího varování se natáhla za Martina. Chytla jeho telefon a přitáhla si ho k hrudi. Podívala se na uzamčenou obrazovku a řekla, „Jaké máš heslo…“

Martin jí celkem drsně vytrhl mobil z ruky. Vypadal spíš překvapeně než naštvaně. „Co to mělo jako znamenat?“ zeptal se.

„Nic,“ řekla. „Jenom tak blbnu. Klidně se můžeš podívat na svůj telefon, když jsme spolu. Mně to nevadí. Ale pokud ti píše nějaká další tvoje přítelkyni, možná se trochu naštvu.“

„Nestarej se o to, co dělám se svým telefonem,“ řekl podrážděně.

„Ježiš, neblbni. Nemusíš se kvůli tomu hned vztekat. Však jsem si jenom dělala srandu.“

Zašklebil se na ni a dal si mobil do kapsy. Povzdechl si a posadil se, evidentně už neměl zájem se k ní tulit.

„Aha, ty seš jeden z těhle týpků,“ řekla, snažila se přitom najít hranici mezi vtipkováním a tím, že chtěla vědět, proč je tak odměřený. „Chráníš si mobil, jak kdyby to byl tvůj čurák nebo co.“

„Nech to být,“ řekl. „Nedělej z toho takovou vědu.“

„Já? Martine, myslela jsem, že mi zlomíš ruku, jen abys mi ho sebral.“

„Tak, není to tvůj telefon, že? Nebo mi snad nevěříš?“

„Já nevím,“ řekla zvýšeným hlasem. „Zas tak dlouho spolu nejsme. Nemusíš se hned kurva urážet kvůli tomu.“

Zatvářil se otráveně a sledoval pak raději televizi. Dával najevo, co si o tom myslím, a ji to pěkně naštvalo. Potřásla hlavou, snažila se přitom pořád tvářit, že jen vtipkuje a sedla si na něj. Rukou sjela dolů, jak kdyby se mu chtěla dostat do kalhot, ale pak zamířila ke kapse, kde měl telefon. Druhou rukou ho začala na boku lechtat.

Překvapilo ho to, evidentně nevěděl, jak na to reagovat. Ale jakmile se dotkla jeho mobilu, úplně se změnil. Chytil ji za ruku a zkroutil ji dozadu. Shodil ji dolů na pohovku, a přitom stále držel její paži. Opravdu to bolelo, ale nechtěla, aby ji slyšel vykřiknout bolestí. Rychlost a síla, jakou přitom použil jí připomnělo, že byl trénovaný v amatérském boxu.

„Doprdele, pusť mně to zkurvený rameno!“

Pustil ho a pak na ni chvíli překvapeně hleděl. Pohled na jeho tváři naznačoval, že neměl v úmyslu na ni být tak drsný. Překvapil tím i sám sebe. Ale zároveň byl pořád naštvaný, bylo to vidět ze zamračeného obočí a třesoucích se ramen.

„Myslím, že radši půjdu,“ řekl.

„Jo, to je dobrej nápad,“ řekla Danielle. „A nemusíš se ani obtěžovat mi volat, pokud se mi přitom nehodláš zrovna omluvit.“

Potřásl hlavou – ať už nad tím, jak se choval anebo kvůli ní, Danielle si nebyla jistá. Pozorovala ho, jak rychle vstal a šel ke dveřím, které pak za sebou zabouchl. Danielle seděla na pohovce a nějakou chvíli na ty dveře ještě zírala, přemýšlela přitom, co se to vlastně právě stalo.

Nemá zájem se mnou šukat a má dost výbušnou povahu, pomyslela si. S tímhle týpkem bude asi víc problémů, a nevím, jestli mi to za to stojí.

Ale přitom ji přesně podobné typy vždycky přitahovaly.

Podívala se na svou paži a všimla si červených fleků v místech, kde ji chytl a držel. Bylo jasné, že z toho bude mít modřiny. Nebylo by to poprvé, co jí nějaký chlap způsobil pár modřin, ale od Martina něco takového nečekala.

Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že by se za ním vydala, aby zjistila, co ho to popadlo. Ale místo toho zůstala na pohovce a dál sledovala film. Jestli se v minulosti něčemu naučila, tak tomu, že za muži se nemá smysl honit. Ani za těmi, co se zdáli být fajn.

Chvíli se dívala sama na film a pak rozhodla se, že to zabalí. Když vypínala všechna světla, tak dostala najednou pocit, že ji někdo sleduje – že tu není úplně sama. Věděla, že to je samozřejmě hloupost, ale nemohla si pomoct a podívala se k předním dveřím, kde se den předtím objevil ten vzkaz – tak jako už mnohokrát předtím – jako by se tam dostal sám od sebe.

Zůstala na pohovce a pozorovala dveře, téměř čekala, že se pod nimi objeví další vzkaz. A o dvacet minut později, když vstala, aby se nachystala do práce, tak raději rozsvítila všechna světla v bytě.

Měla pocit, že se jí pomalu zmocňuje paranoia. Byl to známý pocit, za ty roky si už na něj zvykla, jako na blízkého kamaráda – velmi blízkého od té doby, co jí začaly chodit ty vzkazy.

Vzpomněla si na pilulky a napadlo ji, že se to vše odehrává jen v její hlavě. Všechno. Včetně těch dopisů.

Bylo vůbec něco z toho skutečné?

Vzpomněla si také na svou minulost, na tu temnotu, které si myslela, že už unikla.

Začínala snad zase bláznit?

KAPITOLA ŠESTÁ

Chloe seděla v čekárně a prohlížela si skromný výběr časopisů na konferenčním stolku před ní. Po smrti své matky navštěvovala dva různé terapeuty, ale nikdy moc nepochopila účel těch sezení. Teď, když jí bylo dvacet sedm, tak věděla, proč tu je. Dala na rady Greena a zavolala firemnímu terapeutovi od FBI, aby s ním probrala včerejší incident na místě činu. V tuto chvíli se snažila si vzpomenout na ordinace, které navštívila v dětství.

„Slečna Fine?“ zavolala žena z vedlejší místnosti.

Chloe byla tak zamyšlená, že ani neslyšela, když se otevřely dveře do čekárny. Zamávala na ni příjemně vypadající žena. Chloe si stoupla, snažila se přitom potlačit svou nervozitu a následovala ženu dolů chodbou směrem k velké kanceláři.

Vzpomněla si na to, co jí včera říkal Greene, když spolu popíjeli kávu. Měla to pořád jasně v mysli, protože to byla první skutečná rada, kterou během své krátké kariéry od zkušeného agenta dostala.

„Během svého prvního roku u FBI, jsem terapeuta navštívil hned několikrát. Čtvrté místo činu, ke kterému jsem šel, byla vražda a sebevražda. Dohromady tam byla čtyři těla. Jedno z nich bylo tříleté dítě. Pěkně to se mnou otřáslo. A můžu vám proto bez váhání říct – terapie funguje. Zvlášť pokud ji začnete navštěvovat hned od začátku své kariéry. Viděl jsem agenty, kteří si raději hráli na frajery, než aby vyhledali pomoc. Nebuďte jedním z nich, Fine.“

Takže ne… to, že teď šla za terapeutem, nebylo selhání. Naopak doufala, že z ní bude díky tomu lepší agentka.

Vešla do kanceláře a uviděla postaršího muže, kterému bylo okolo šedesátky a seděl za velkým stolem. Za ním bylo okno, ze kterého viděla do upravené zahrady, kde poletovali motýli mezi květinami. Jmenoval se Donald Skinner a svou práci dělal více jak třicet let. Věděla to, protože si ho vyhledala přes Google předtím, než se rozhodla, jestli sem má skutečně jít. Skinner vypadal opravdu profesionálně, vstal od svého stolu a šel se s ní přivítat.

Ukázal pak na pohodlně vypadající pohovku uprostřed místnosti. „Prosím,“ řekl. „Posaďte se.“

Sedla si a bylo na ní vidět, že je nervózní. Věděla, že je zbytečné se to snažit skrývat.

„Už jste někdy byla na terapii?“ zeptal se Skinner.

„Ano, když jsem byla mladší,“ řekla.

Pokýval hlavou a sedl si na podobné křeslo, které stálo před tím jejím. Když si sedal, přehodil pravou nohu přes levou a ruce si položil do klína.

„Slečno Fine, popovídejte mi o sobě… a dojděte až k tomu, proč jste dneska přišla.“

„Kde mám začít?“ zeptala se, a myslela to jako vtip.

„V tuto chvíli se soustřeďte na to včerejší místo činu,“ odpověděl Skinner.

Chloe se na chvíli zamyslela a pak začala. Nesnažila se nic skrývat, trochu popsala i svou minulost, aby to vše dávalo větší smysl. Skinner pozorně naslouchal a pak přemýšlel nad tím, co mu právě řekla.

„Povězte mi,“ řekl Skinner. „Ze všech případů, se kterými jste se setkala, byl tento z nich nejhorší?“

„Ne. Ale byl nejhorší z těch, které jsem měla možnost vidět na vlastní očí.“

„Takže, sama přiznáváte, že to byla vaše minulost, která způsobila vaši včerejší reakci?“

„Asi ano. Nikdy dřív se mi nic podobného nestalo. A i když se mě má minulost snaží někdy doběhnout, tak jsem to zatím vždy měla pod kontrolou.“

„Chápu. A jsou ještě nějaké další faktory, které by vtom celé mohly sehrát svou roli? Jste v novém městě. Máte nového instruktora a nový dům. Ve vašem životě proběhla řada změn.“

„Moje dvojče,“ řekla Chloe. „Žije teď v Pinecrestu. A to, že jsem se s ní měla znovu setkat, po více jak roce… možná to sehrálo nějakou roli vtom, že mi celé místo činu připadalo tak povědomé.“

„Mohlo by to tak klidně být,“ řekl Skinner. „Promiňte, že teď trochu odbočím, ale vedla smrt vaší matky k tomu, že jste se chtěla stát agentkou FBI?“

„Ano. Věděla jsem to už v době, kdy mi bylo dvanáct, že tohle chci dělat.

„A co vaše sestra? Ta dělá jakou práci?“

„Pracuje za barem. Myslím, že jí to docela vyhovuje, musí se bavit s lidmi jen pár hodin každý den a pak může jít domů a prospat celé dopoledne.“

„A pamatuje si události z minulosti stejně jako vy? Bavily jste se o tom?“

„Bavily, ale ona to nechce moc rozebírat. Když se o tom s ní chci bavit, většinou mě začne ignorovat.“

„Tak to projdeme teď společně,“ řekl Skinner. Je vidět, že si o tom potřebujete promluvit. Tak proč ne třeba se mnou… s někým nestranným.“

„No, jak jsem už zmiňovala, byla to vlastně nešťastná nehoda.“

„Ale vašeho otce za to zatkli,“ zmínil Skinner. „Takže z mého pohledu, z pohledu člověka, který o případu nic neví, mi to nepřipadá jako nehoda. Zajímalo by mě proto, proč vy to tak vnímáte. Povyprávějte mi o tom. Co se ten den stalo? Co přesně si pamatujete?“

„No, byla to nehoda, kterou způsobil můj otec. To je proč ho zatkli. Ani se to nesnažil nijak tajit. On byl opilý. Máma ho naštvala a on do ní strčil.“

„Chtěl jsem, abyste mi to celé povyprávěla od začátku, a to je vše, co mi o tom řeknete?“ zeptal se Skinner přátelským tónem.

„Tak, některé věci si vybavuju jen matně,“ přiznala Chloe. „Víte, jak někdy mohou být vzpomínky nejasné a člověk pak má tendenci si některé věci přikrášlovat nebo domýšlet.“

„Může to tak být. Dobře… chtěl bych s vámi něco vyzkoušet. Dnes se vidíme poprvé, tak se nebudeme hned pouštět do hypnózy. Ale vyzkoušíme jeden druh terapie. Někdo ji nazývá terapie časové linie. Možná by vám to dnes mohlo pomoci odhalit nějaké další podrobnosti z toho dne – detaily, které jsou ukryté ve vaší hlavě, ale potlačila jste je, protože jste se jich bála. Pokud se budete chtít se mnou dále potkávat, tak vám tato terapie může pomoci odstranit ten strach a úzkost, které cítíte, pokaždé když na ten den myslíte.“

„Ano,“ řekla bez váhání.

„Fajn. Dobře. Tak… pojďme se do toho pustit, tak jak tady teď sedíte. Chci, abyste zavřela oči a uvolnila se. Nikam nespěchejte a snažte se na nic nemyslet. Až budete připravená, tak zakývejte hlavou.“

Chloe následovala jeho instrukce. Ponořila se do křesla. Bylo to velmi příjemné a pohodlné křeslo z umělé kůže. Měla stále pocit napětí v ramenou, nebyla zvyklá na to být tak zranitelná před někým, koho nezná. Zhluboka se nadechla a snažila se ramena uvolnit. Seděla v křesle a poslouchala tiché bzučení klimatizace v pozadí. Zaposlouchala se do tohoto monotónního zvuku a pak lehce zakývala hlavou. Byla připravená.

„Dobře,“ řekl Skinner. „Takže, sedíte na tom schodku se svou sestrou. A teď, i pokud si nemůžete vzpomenout přesně jaké boty jste měla, chci abyste si představila, že pozorujete svoje nohy. Podívejte se dolů na své boty. Soustřeďte se na ně a na nic jiného – jen na ty boty, co jste měla na sobě, když vám bylo deset. Když jste seděla se sestrou na tom schodku. Oči mějte upřené na ty boty. Popište mi je.“

„Jsou to boty od Chuck Taylors,“ řekla Chloe. Červené. Obnošené. Mají velké tlusté tkaničky.“

„Výborně. Teď zkoumejte ty tkaničky. Opravdu se na ně zaměřte. Pak chci, aby desetiletá Chloe vstala, ale přitom se stále dívejte na ty tkaničky. Chci abyste si stoupla a šla zpátky na místo, kde jste na koberci pod schody objevila krev. Potřebuji, abyste se vrátila pár hodin v čase. Ale pořád se přitom všem dívejte na ty tkaničky. Můžete to udělat?“

Chloe věděla, že není v hypnóze, ale přitom jí ty instrukce připadaly velmi přímočaré. Byly jasné a jednoduché. Ve svých představách si stoupla a šla zpátky do bytu. Když do něj vešla, uviděla krev, a také svou matku.

„Máma leží hned dole pod schody,“ řekla. „Je tam hodně krve. Danielle někam šla a brečí tam. Táta chodí dokola po místnosti.“

„Dobře. Ale pořád se dívejte na ty tkaničky bot,“ řekl jí Skinner. „A pak se vraťte ještě kousek v čase. Můžete to udělat?“

„Jo. Je to jednoduché. Jsem s Beth… svojí kamarádkou. Právě jsme se vrátily z kina. Její máma nás tam vzala. Odvezla mě pak domů a počkala u cesty, dokud jsem nešla dovnitř. Dělávala to tak vždycky, že počkala, až jsem byla doma, než odjela,“ popisovala Chloe.

„Šla jsem dovnitř a pak do druhého patra, kde byl náš byt. Když jsem vytahovala klíčky, abych si odemkla, uslyšela jsem uvnitř tátu. A tak jsem vešla. Zavřela jsem za sebou dveře a zamířila jsem do obýváku, ale uviděla jsem po cestě mámino tělo. Leželo dole pod schody. Pravé rameno měla zkroucené pod sebou. Vypadalo to, že má rozbitý nos a všude kolem byla spousta krve. Celý její obličej byl od ní potřísněný. Taky byla všude na koberci, hned dole pod těmi schody. Myslím, že táta se snažil to tělo nějak posunout…“

Chloe se v tu chvíli trochu ztratila. Připadalo jí teď těžké soustředit se na ty staré tkaničky. Najednou se jí začala celá ta událost vybavovat a nedokázala to ignorovat.

„Danielle tam teď stojí přímo u toho. Má krev na svých rukou a na oblečení. Táta něco nahlas povídá do telefonu, říká, aby rychle přijeli, že se stala nehoda. Když zavěsí, tak se podívá na mě a začne brečet. Hodí mobilem přes místnost a ten se roztříští o zeď. Přijde ke mně a sestře a obejme nás. Říká, že ho to mrzí… a že sanitka je už na cestě. Pak se podívá na Danielle, něco říká, ale sotva jsme mu přes ty slzy rozuměly. Říká Danielle, aby šla nahoru. Že se musí převlíct,“ vypráví Chloe.

„Nakonec jde Danielle nahoru a já s ní. Ptám se jí, co se stalo, ale nechce mi to říct. Ani nebrečí. Za chvíli slyšíme už sirény. Sedíme tam s tátou a čekáme, až nám řekne, co se teď bude dít. Ale on nic neříká. Dorazí sanitka a pak i policie. Nějaký milý policista nás bere ven na chodník a je tam s námi, zatímco táty odvádí v želízkách. A pak vynesou mámino tělo…“

Najednou už před sebou nedokázala vidět ty tkaničky. Byla zpátky na tom obrubníku a čekala na svou babičku, až si je vyzvedne. Byl tam i ten obtloustlý policista, a i když ho neznala, tak se díky němu cítila v bezpečí.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Skinner.

„Ano,“ odpověděla a lehce se usmála. „To, jak táta hodil tím telefonem… na to jsem úplně zapomněla.“

„A jak se teď cítítě, když jste si na to vzpomněla?“

Byla to složitá otázka. Její otec byl vždycky trochu cholerik, ale když se jí vybavilo, jak reagoval na to, co se stalo jejich matce, tak při tom působil spíše slabě a zranitelně.

„Je mi ho líto.“

„Vinila jste ho předtím vždycky ze smrti své matky?“ zeptal se Skinner.

„Upřímně řečeno, jak kdy. Pokaždé jsem to viděla trochu jinak.“

Skinner přikývl a zvedl se ze židle. Stoupl si k ní a usmál se.

„Myslím, že to pro dnešek stačilo. Zavolejte mi, pokud zase budete mít nějaké potíže při řešení případů. A rád bych vás opět brzy viděl. Můžeme se domluvit na dalším sezení?“

Chloe se nad tím na chvíli zamyslela a pak přikývla. „Ano, můžeme, ale brzy mě čeká svatba a mám toho teď hodně, musím zajít do květinářství a do cukrárny zařídit objednávky… je to otrava. Můžu vám proto zavolat později ohledně data?“

„Samozřejmě. A do té doby… poslouchejte agenta Greena. Je to dobrý chlap. Je dobře, že vás za mnou poslal. A to, že jste přišla na terapii hned na začátku své kariéry nic neznamená. Nemá to nic společného s tím, jak jste schopná.“

Chloe přikývla. Sice si to sama uvědomovala, ale bylo příjemné to slyšet i od Skinnera. Vstala a poděkovala mu za jeho čas. Když vycházela ze dveří do čekárny, pořád měla před očima svého otce, jak hází telefon o zeď. Ale pak ji zarazil ještě ten jeho komentář – ten, na který až dodneška zapomněla.

Podíval se tehdy na Danielle a naléhavým hlasem řekl: „Danielle, zlatíčko… běž se převléct. Nemáme moc času, než sem přijedou.“

Chloe nad tou poznámkou přemýšlela celý zbytek odpoledne, běhal jí z toho mráz po zádech a říkala si, jak na to mohla posledních sedmnáct let zapomenout.