Danielle si vzala z plata jednu kofeinovou tabletku a zapila ji teplou a vyšumělou kolou, potom otevřela šuplík se spodním prádlem a začala se v něm prohrabávat. Hledala co nejodvážnější kousek, jaký tam mohla najít.
Danielle pomyslela na Martina. Chodili spolu už asi šest týdnů. A i když se domluvili oba na tom, že se nebudou snažit nic uspěchat, tak Danielle už začínala docházet trpělivost. Rozhodla se, že se na něj dneska vrhne. Už ji nebavilo vždycky skončit u toho, že se jen líbají nebo jí sahá pod tričko, jako kdyby byla puberťačka, která neví, co dělá.
Ale ona věděla velmi dobře, co dělá. A předpokládala, že i Martin není žádný nováček. No, dnes večer konečně zjistí, jak na tom je.
Nakonec ze šuplíku vytáhla kousek, který toho moc nezakrýval. Přemýšlela, jakou si má vybrat podprsenku, ale nakonec se rozhodla, že ji vynechá úplně. Ona ani Martin nebyli na nějaké parádění, navíc věděla, že toho ve výstřihu moc nemá, a neexistovala žádná podprsenka na světě, která by to dokázala spravit. Krom toho, Martin říkal, že se mu nejvíc líbí její prsa, když je vidět jejich obrys přes tričko.
Měli se dnes potkat o něco dřív, aby stihli jít na večeři předtím, než o půl sedmé začne film. To, že měli jít tentokrát na večeři a do kina místo toho, aby si jen dali něco levného k pití a pak se šli nekonečně dlouho líbat k němu, jí také hrálo do karet. Přemýšlela, jestli si Martin rád někdy připadá taky jako džentlmen.
Chodím s tím chlapem už šest týdnů… podobný kraviny bych už měla o něm vědět, pomyslela si, zatímco si oblékala kalhotky.
Oblékala se před velkým zrcadlem, co měla na stěně ve své ložnici. Vyzkoušela si pár triček, a nakonec se rozhodla, že se bude snažit vypadat nenuceně. Vybrala si černé a trochu upnuté tričko a jednoduché džíny. Nebyla moc na sukně nebo šaty. Většinou na sebe hodila první věc, co jí ráno přišla pod ruku. Věděla, že je hezká, stejně jako její matka, zdědila po ní i bezchybnou pleť, takže většinou ani nebylo potřeba se líčit. Její vlasy, obarvené načerno, dobře seděly k temně hnědým očím a doplňovaly její celkový vzhled, dokázala působit jako roztomilá holka, ale i jako sexy dračice. Díky tomu všemu jí ani nevadilo, že nemá bůhvíjaký výstřih.
V rychlosti se ještě zkontrolovala v zrcadle, měla stejnou postavu, obličej a tričko s logem kapely, jako když chodila ještě na střední, a s tímto vzhledem byla Danielle připravená jít na rande s Martinem. On sám měl tak trochu drsnější vzhled. Jeden čas se věnoval amatérskému boxu, nebo aspoň to o sobě tvrdil. Postavu na to měl (což byl další důvod, proč Danielle už docházela trpělivost) a v současné době pracoval jako informatik na volné noze. Ale stejně jako ona, ani on se nijak zvlášť nehonil za kariérou a rád si zašel na pár drinků. Vlastně se k sobě skvěle hodili.
No ale stejně. Šest týdnů bez sexu. Byla z toho nervózní. Co když ji odmítne? Co když na to chtěl jít opravdu pomalu a jen ona je nedočkavá?
Povzdechla si a šla k ledničce. Vytáhla z ní Guinness a napila se, aby se trochu uvolnila. Uvědomila si, že pije alkohol na ty pilulky, které brala před chvílí, ale bylo jí to jedno. Její tělo si za ty roky už prošlo horšími věcmi.
Zazvonil jí telefon. Jestli volá, aby to dnes zrušil, tak ho asi zabiju, pomyslela si.
Když zjistila, že na displeji není jeho jméno, zase se uklidnila. Ale když viděla, že to je její sestra, taky z toho nebyla nadšená. Věděla, že bude lepší to zvednout. Když to nezvedne teď, Chloe jí za patnáct minut zavolá znovu. Vytrvalost byla jedna z vlastností, kterou měly společnou.
Zvedla to a přeskočila pozdravy, jak to měla ve zvyku. „Vítej zpátky v Pinecrestu,“ řekla nenadšeným tónem. „Už jsi tu zase jako doma?“
„Podle všech těch nevybalených krabic to tak ještě nevypadá,“ odpověděla Chloe.
„Kdys dorazila?“ zeptala se Danielle.
„Dnes ráno. Konečně jsme vyložili celou tu dodávku a teď se snažíme vybalit všechno z krabic a nějak to tu uspořádat.“
„Chceš pomoct?“ zeptala se Danielle.
Na druhé straně telefonu se rozhostilo ticho, bylo evidentní, že takovou otázku Chloe nečekala. I když pravda byla taková, že se Danielle zeptala jen proto, že věděla, že to Chloe odmítne. Nebo spíš, Steven by nechtěl, aby to Chloe přijala.
„Víš co, to je asi dobrý. Měla jsem ti zavolat, když jsme se tahali s těma zatracenýma krabicema.“
„Možná bych ti tehdy pomoc nenabídla,“ řekla sarkasticky Danielle.
„No, to je jedno. Poslyš, pamatuješ si na Kathleen Saunders ze střední?“
„Matně,“ řekla Danielle, při tom jméně se jí vybavil usměvavý obličej – takový, který byl vždycky trochu moc vlezlý.
„Ukázalo se, že bydlí v našem sousedství. Jen o dva domy vedle. Před chvilkou mě tu byla pozdravit. Taky nás se Steven pozvala na večírek tento víkend.“
„No teda, seš tam jeden den a už ses zabydlela. Už jste si koupili i rodinné auto?“
Opět následovalo krátké ticho. Danielle usoudila, že Chloe přemýšlí, jestli se na ni snaží být hnusná nebo to měl být jen vtip. „Ještě ne,“ řekla nakonec. „K tomu, abys měla rodinu, potřebuješ mít prvně nějaké děti. Ale co se týče toho večírku… myslím, že bys taky měla přijít, Kathleen se na tebe ptala.“
„Hm, jsem poctěna,“ řekla ironicky Danielle.
„Podívej, stejně se dřív nebo později potkáme,“ řekla Chloe. „Tak to může být rovnou už teď, ať se pak nenaháníme po telefonu. A taky bych chtěla, aby ses přišla podívat na náš nový dům.“
„Nevím, jestli o víkendu nebudu mít rande,“ řekla Danielle.
„Jako opravdový rande nebo to bude jenom nějaký chlápek na jednu noc?“
„Opravdový rande. Myslím, že by se ti líbil.“ To byla kravina. Ve skutečnosti moc dobře věděla, že Martin by se Chloe vůbec nelíbil.
„Tak to se dá snadno zjistit. Vezmi ho sebou.“
„Ježiši, ty jsi otravná.“
„To znamená, že přijdeš?“ zeptala se Chloe.
„To znamená, že uvidím.“
„Dobře, to beru. A jak se jinak máš Danielle? Je všechno v pohodě?“
„Co já vím, asi ano. V práci to jde dobře, a právě se chystám asi tak na dvacátý rande s tím stejným chlapem.“
„No, tak to je opravdu vážné,“ vtipkovala Chloe.
„Měla bych už jít,“ řekla Danielle.
„Jasně. Pošlu ti v smsce adresu. Doufám, že na ten večírek dojdeš. Je to v sobotu ve tři odpoledne.“
„Nic neslibuju,“ řekla Danielle a napila se Guinnessu. „Zatím čau, Chloe.“
Zavěsila a ani nepočkala na to, až se Chloe také rozloučí. Netušila proč, ale celý ten rozhovor byl pro ni vyčerpávající.
Sousedský večírek, pomyslela si ironicky. Vím, že se moc nebavíme, ale člověk by si řekl, že by mě mohla znát trochu líp…
Když nad tím tak přemýšlela, vzpomněla si na jejich matku. Začala na ni myslet skoro pokaždé, když jí Chloe lezla na nervy. Jak na ni tak myslela, přejela si rukou po krku. Zjistila, že je holý a spěchala zpátky do ložnice. Šla ke šperkovnici na komodě a vytáhla stříbrný řetízek, který měla po matce – byla to asi jediná hmatatelná věc, kterou měla, a která kdysi patřila Gale Fine. Dala si ho kolem krku a schovala drobný přívěšek pod tričko.
Jak se studený přívěšek se dotýkal její kůže, tak přemýšlela, jak často asi Chloe na jejich mamku myslí. Také se snažila si vzpomenout, kdy se naposled bavily o tom, co se tehdy před těmi sedmnácti lety stalo. Věděla, že je to obě pořád trápí, ale nikdo se nerad bavil o přízracích z minulosti.
Měla už jen asi deset minut, než bylo potřeba vyrazit na schůzku s Martinem. Dopila zbytek piva. Řekla si, že už půjde rovnou a kdyžtak tam bude o něco dřív. Šla k předním dveřím a pak se zarazila.
Přímo pod dveřmi ležela obálka. Před chvilkou tam ještě nebyla, když se bavila s Chloe na telefonu.
Šla ke dveřím a rychle ji zvedla. Celá tato scéna jí připadala povědomá, jako z nějakého filmu. Nebylo to poprvé, co obdržela podobný vzkaz.
Na obálce nic nebylo. Žádné jméno, žádná adresa, prostě nic. Otevřela ji, nebyla ani zalepená. Uvnitř našla kousek tvrdého papíru o velikosti hrací karty.
Vytáhla vzkaz a přečetla si ho. A pak ještě jednou.
Dala ho zpátky do obálky a celé to odnesla ke stolu, který byl vzadu v obývacím pokoji. Tam obálku položila k dalším čtyřem podobným.
Na chvíli na ně zírala, měla strach a byla z toho zmatená.
Dlaně se jí potily a cítila, jak jí buší srdce.
Kdo mě sleduje? pomyslela si. A proč?
Rozhodla se udělat to stejné, co vždycky, když ji něco trápilo. Rozhodla se to ignorovat. Snažila se na ten vzkaz přestat myslet, i na to, co na něm bylo napsané a zamířila ke dveřím, aby vyrazila na schůzku s Martinem.
Když vycházela z budovy, tak jí myšlenka na ten vzkaz ale pořád probleskovala hlavou, jako svítící neonová cedule.
VÍM, CO SE DOOPRAVDY STALO.
Nedávalo to smysl, ale na druhou stranu, to zároveň svým způsobem smysl dávalo.
Podívala se dolů na svůj vlastní stín na chodníku a měla potřebu přidat do kroku. Věděla, že se nedá doopravdy jakémukoliv problém utéct a nechat ho za sebou, ale cítila se díky tomu o něco lépe.
VÍM, CO SE DOOPRAVDY STALO.
Nohy ji moc neposlouchaly, chtěly se otočit a běžet zpátky, aby přišla na kloub těm dopisům – a možná někomu zavolala. Třeba policii. Nebo možná dokonce Chloe.
Ale místo toho Danielle jen přidala do kroku.
Podařilo se jí na většinu své minulosti zapomenout.
Tak proč by to nemohla udělat i s těmi dopisy?
„Takže, opravdu budeš chtít to kuře?“
Ve své podstatě to byla nevinná otázka, ale Chloe z ní byla pěkně otrávená. Kousla do spodního rtu, aby zarazila nevhodnou poznámku, kterou měla na jazyku.
Naproti ní seděla Sally Brennan, Stevenova matka, a na tváři měla falešný úsměv, vypadala jako postarší verze postavy z filmu Stepfordské paničky.
„Ano, mami,“ řekl Steven. „Je to jenom jídlo… jídlo, které stejně asi nebudu ani jíst, protože budu nervózní. A pokud si chce někdo stěžovat na jídlo na svatbě, tak může jít domů. A po cestě si koupit nějaký hambáč.“
Chloe stiskla pod stolem Stevenovu ruku. Evidentně si všiml, jak je podrážděná. Nestávalo se často, aby se Steven postavil své matce, ale když to udělal, připadal jí jako hrdina.
„No, to je teda přístup,“ řekla Sally.
„Má pravdu,“ řekla Wayne Brennan, Stevenův otec, z druhé strany stolu. Vedle něj byla prázdná sklenice od vína, dnes vypil už tři, a natahoval se pro láhev uprostřed stolu, aby si nalil další. „Upřímně, stejně je každýmu fuk, jaký bude jídlo na svatbě. Zajímá je hlavně chlast. A bude tam otevřený bar, takže…“
Tím rozhovor skončil, ale otrávený výraz na obličeji Sally jasně naznačoval, že si pořád myslí, že kuře není ta nejlepší volba.
Ale nebylo to nic nového. Nadávala a stěžovala si na téměř každé rozhodnutí, které Chloe se Stevenem ohledně svatby udělali. A vždycky přitom nezapomněla zmínit, kdo za celou svatbu bude platit.
Jak se ukázalo, Pinecrest se opět stal domovem nejen pro Chloe, ale také pro Stevenovi rodiče. Přistěhovali se sem před pěti lety, respektive ne přímo sem, ale hned vedle, do malého města, které se jmenovalo Elon. Krom práce, kterou tu Steven dostal, to byl jeden z důvodů, proč se Chloe a Steven rozhodli do Pinecrestu vrátit. Steven pracoval jako softwarový vývojář na zakázkách pro vládu a nabídli mu tady místo, které bylo příliš dobré, než by ho odmítl. A Chloe, ta teď pracovala jako internistka u FBI a dodělávala si zároveň magistra v trestním právu. Díky tomu, že FBI měla nedaleko v Bostonu své sídlo, tak vše to do sebe zapadalo.
Ale Chloe už teď začínala litovat, že bydlí tak blízko Stevenových rodičů. Wayne byl většinou ještě v pohodě. Ale Sally Brennan byla, slušně řečeno, namyšlená kráva, která se ráda pletla do záležitostí, které se jí netýkaly.
Brennanovi byli celkově docela milý pár, oba byli už v důchodu, byli dobře zajištění a většinu času vypadali spokojeně. Ale měli tendenci Stevena rozmazlovat. Byl jedináček, a jak Steven Chloe sám několikrát přiznal, rodiče mu v dětství dávali vše, co si umanul. A i teď, když mu bylo dvacet-osm, tak se k němu někdy chovali, jako k dítěti. Projevovalo se to i v jejich přehnané snaze ho před vším ochraňova. Byl to hlavní důvod, proč byla Chloe už dopředu otrávená pokaždé, když se chtěli bavit o plánech na svatbu.
Tentokrát to navíc chtěli celé rozebírat při večeři. A Sally neztrácela čas a hned začala řešit přípravy na svatební hostinu.
„A jak se vám líbí v novém domě?“ zeptal se Wayne, bylo vidět, že stejně jako Chloe, se chce bavit o něčem jiném, než je svatba.
„Je skvělý,“ řekla Chloe. „Snad se za pár dní prohrabeme tou hromadou krabic.“
„Jo, a to byste nevěřili,“ řekl Steven. „Jedna ze spolužaček Chloe ze střední teď bydlí na naší ulici, jen dva domy od nás – to je neuvěřitelné, že?“
„Já myslím, že to není zas takové překvapení,“ řekl Wayne. „Tohle město je fakt malé. Dřív nebo později, vždycky narazíš na někoho známého.
„Zvlášť ve čtvrtích, kde jsou baráky jeden na druhém,“ řekl Sally s pohrdavým úsměškem, nijak se netajila tím, co si myslí o čtvrti, kterou si vybrali.
„Není to tam barák na baráku,“ řekl Steven.
„Jo, máme docela slušně velkou zahradu,“ dodala Chloe.
Sally pokrčila rameny a napila se vína. Zdálo se, že přemýšlí, co jim na to odpovědět, možná si i říkala, jestli nebude lepší si další poznámku nechat pro sebe, ale nakonec ji stejně řekla.
„Tvoje kamarádka ze střední není jediná, kdo žije teď v Pinecrestu, že?“ zeptala se. „Tvoje sestra tu také bydlí, pokud si vzpomínám.“
„Ano, bydlí.“
Chloe na to odpověděla stroze, ale snažila se nebýt příliš odměřená. Sally Brennan se nikdy netajila tím, co si o Danielle myslí – i když se potkaly jen dvakrát v životě. Sally byla jedna z těch klasických znuděných paniček v domácnosti, které se rády hrabaly ve skandálech a pomluvách. Takže když zjistila, že Chloe má sestru se složitou minulostí, tak ji fascinovalo a odpuzovalo zároveň.
„Mami, nebudeme se vtom vrtat,“ řekl Steven.
Chloe si přála, aby měla pocit, že ji Steven brání, ale ve skutečnosti se díky němu cítila akorát přehlížená. Obvykle když došlo při debatě na Danielle, tak se Steven postavil na stranu své matky. Ale na rozdíl od své matky aspoň věděl, kdy už bude lepší zmlknout.
„Půjde ti za svědka?“ zeptala se Sally.
„Ano.“
Sally to sice nekomentovala, ale z jejího výrazu bylo jasné, co si o tom myslí.
„Je to moje sestra,“ řekla Chloe. „Takže ano, požádala jsem jí, aby mi šla za svědka.“
„No, to dává smysl,“ řekla Sally, „ale vždycky jsem si říkala, že by si člověk měl svědka vybírat pečlivě. Je to velká čest a zodpovědnost.“
Chloe se musela chytit stolu, aby jí na tu vlezlou poznámku něco neřekla. Steven si všiml, jak to v ní vře, a snažil se vše rychle urovnat. „Mami, nech toho,“ řekl. „Danielle je v pohodě. A i kdyby se něco pokazilo, tak já se o všechno postarám. Je to moje svatba a nedovolím, aby ji něco pokazilo.“
Chloe byla z jeho odpovědi akorát tak podrážděná. Snažil se tvářit, že je na její straně, ale zároveň nechtěl naštvat své rodiče. Chloe si přála, aby se pro jednou skutečně Danielle zastal. Věděla, že Steven s ní nemá až takový problém, ale že se snaží teď hlavně uklidnit svou matku. Lezlo jí to na nervy.
„Přestaňte řešit blbosti,“ řekl Wayne a natáhl se pro mísu s opékanými bramborami. „Pojďme se radši bavit o fotbalu. Takže, Chloe… ty fandíš Redskins, že?“
„Ježiš, to ne. Fandím Giants.“
„Ti taky stojí za prd,“ řekl Wayne a zasmál se.
A najednou bylo všechno to napětí pryč. Chloe si vždy cenila toho, jak se Wayne dokázal postavit své ženě a ignorovat její rýpání, a jen tak přejít k dalšímu tématu. Chloe si přála, aby něco podobného dokázal i Steven.
Ale i tak, Chloe vrtalo hlavou, jestli nejsou obavy Sally oprávněné. Danielle nebyla moc na nějaké elegantní oblečení, ani neuměla být potichu nebo vystupovat před lidmi. Bylo jasné, že pro Danielle bude celá ta svatba nepříjemnou záležitostí a Chloe si nemohla pomoct, ale musela přemýšlet nad tím, jak to celé dopadne.
Jak nad tím uvažovala, vzpomněla si i na ty dvě malé holky, jak sedí na schodech, zatímco z jejich bytu vynáší ven pytel s tělem. Jasně si vybavovala ten prázdný výraz, co Danielle měla. Věděla, že se v ní v tu chvíli něco zlomilo. A že ten večer, svým způsobem, přišla i o svou sestru.
Tušila, že od té chvíle už Danielle nebyla nikdy stejná.
Pršelo, když Chloe a její instruktor práce v terénu dorazili na místo činu. Cítila se jako nováček, když vystupovala z auto do padajícího deště. Byla zatím jen internistka, co musí chodí na směny se svým instruktorem, a proto nedostávala žádné složité případy. Například ten, ke kterému právě jeli, vypadal jako běžný případ domácího násilí. A i když se nezdálo, že se jedná o nějaký obzvláště brutální zločin, tak už jen z termínu domácí násilí se Chloe cítila nepříjemně.
Koneckonců, slýchala ta dvě slova poměrně často po smrti své matky. Její instruktor o tom jistě věděl – o tom, co se stalo jejím rodičům – ale nijak to dnes ráno nezmínil, když vyjížděli.
Byli ten den ve Willow Creek, malém městě asi patnáct mil od Baltimoru. Chloe pracovala jako internistka u FBI, a doufala, že se jednoho dne stane součástí jejich týmu pro sběr důkazů. Vydali se po cestě vedoucí k jednoduchému dvoupatrovému domu, její instruktor ji dokonce nechal jít první. Jejím instruktorem byl Kyle Greene, čtyřicetiletý agent, který přestal pracovat v terénu, když si zpřetrhal vazy v koleni, a tak dostal namísto toho příležitost pracovat jako instruktor a školitel internistů. Před dnešním ránem se s ním Chloe bavila jen dvakrát, a to přes FaceTime asi před týdnem, kdy se poprvé seznámili a pak před dvěma dny, když jela z Philadelphie do Pinecrestu.
„Jedna věc, než půjdeme dovnitř,“ řekl Greene. „Nechtěl jsem vám to předtím říkat, abyste nad tím celou cestu nepřemýšlela.“
„No dobře…“
„I když to je případ domácího násilí, jedná se také zároveň o vraždu. Až půjdeme dovnitř, bude tam tělo, a navíc docela čerstvé.“
„Aha…“ řekla, nedokázala přitom skrýt své překvapení.
„Vím, že něco takového jste dnes nečekala. Řešilo se to u FBI v době, kdy jste k nám nastupovala. Že bude možná lepší internistům dát možnost vidět, jak to chodí i u složitějších případů hned od začátku. Delší dobu jsme uvažovali nad tím, jestli dát internistům více zodpovědnosti a nechat je dělat více věcí. A podle vašich záznamů jste výborná kandidátka na to, abychom to na vás vyzkoušeli. Doufám, že vám to nevadí.“
Byla stále trochu v šoku, neschopna na nic reagovat. Ano, bylo to více zodpovědnosti. Ano, znamenalo to, že ji budou všichni sledovat. Ale nikdy žádnou výzvu předtím nevzdala, a neplánovala s tím teď začínat.
„Cením si té příležitosti.“
„Výborně,“ řekl Greene, jeho odpověď naznačovala, že o tom ani nikdy nepochyboval.
Pokýval jí, aby ho následovala na verandu a nahoru po schodech. Uvnitř se dva agenti bavili s koronerem. Chloe se snažila připravit na to, co za chvíli uvidí, a i když si myslela, že to má pod kontrolou, tak stále to s ní trochu otřáslo, když viděla vyčuhovat ženské nohy zpoza kuchyňské linky.
„Takže, potřebuji od vás, abyste se prošla okolo těla,“ řekl Greene. „Řekněte mi, co vidíte – ať už na těle anebo kolem něj. Povězte mi, co vás přitom napadá.“
О проекте
О подписке