Kapitola 3

Dospívající dívka, která otevřela dveře, vypadala jo by jimi chtěla narazit Billovi do tváře. Místo toho se zatočila a beze slova odkráčela, dveře nechala otevřené.

Bill vešel dovnitř.

“Ahoj April,” řekl automaticky.

Dcera Riley, mrzutá, vytáhlá čtrnáctka, s tmavými vlasy po své matce a oříškovýma očima, neodpověděla. Na tričko nadměrné velikosti, vlasy měla rozcuchané, April zahnula za roh a plácla sebou na gauč, nic, než její sluchátka a mobil, pro ni neexistovalo.

Bill tam neohrabaně stál, nebyl si jistý, co udělat. Když zavolal Riley, souhlasila s jeho návštěvou, i když váhala. Rozmyslela si to snad?

Bill se rozhlédl, zatímco vešel do šerého domu. Prošel obývacím pokojem a viděl, že vše je zarovnané a na svém místě, což bylo pro Riley typické. Ale také si všiml stažených rolet a prachu na nábytku – a to pro ni vůbec charakteristické nebylo. Na polici s knihami si všiml řady blyštících se brožovaných thrillerů, které jí koupil na její dovolenou, doufal, že jí odvedou myšlenky od jejích problémů. Ani jedno vázání nevypadalo zohýbané.

Billův pocit nervozity se prohloubil. To nebyla Riley jakou ji znal. Měl Meredith pravdu? Potřebuje delší dovolenou? Udělal špatně, když ji oslovil ještě, než je na to připravená?

Bill se připravil a pokračoval dál do tmavého domu a jak zahnul za roh, našel Riley v kuchyni o samotě, jak sedí u umakartového stolu v županu a bačkorách, před sebou má šálek kávy. Povídala se nahoru a on viděl záblesk studu, jako by zapomněla, že měl přijít. Ale rychle se dala dohromady, mdle se usmála a postavila se.

Vykročil vpřed a obejmul ji a ona chabě objala jeho. V bačkorách byla o trochu menší, než on. Také velmi zhubla, až příliš, a jeho obavy zesílily.

Posadil se naproti ní a prohlížel si ji. Vlasy měla umyté, ale nebyly u česané a vypadalo to, jako by v těch bačkorách chodila už několik dní. Obličej vypadal vyzáble, příliš bledě a vypadala mnohem, mnohem starší, než jak vypadala, když ji uviděl před pěti týdny. Vypadala, jako by zažila peklo. A taky ano. Snažil se nemyslet na to, co jí poslední vrah udělal.

Odvrátila pohled a oba tam seděli v neproniknutelném tichu. Bill si byl tak jistý, že bude vědět, co jí říci, aby ji povzbudil, vyburcoval ji; ale jak tam seděl, cítil, jak ho její smutek sžírá a neměl slov. Chtěl, aby působila statněji jako dřív.

Rychle vedle své židle na podlahu schoval obálku se složkami o nové m případu vraždy. Nebyl si nyní jistý, jestli by jí to měl vůbec ukázat. Začínal si být jistější, že udělal chybu, když sem přišel. Bylo jasné, že potřebuje víc času. Když ji totiž takto viděl, poprvé si nebyl jistý, jestli se jeho dlouholetá partnerka vůbec vrátí zpět.

“Kávu?” zeptala se. Cítil její neklid.

Zakroutil hlavou. Bylo jasné, že je zranitelná. Když ji navštívil v nemocnici a dokonce potom, když se vrátila domů, bál se o ni. Přemýšlel, jestli se vůbec někdy dostane z té bolesti a hrůzy, kterou si prošla, z hlubin své dlouholeté temnoty. Vůbec to pro ni nebylo typické; při každém jiném případě se zdála být nezdolná. Něco bylo na tom posledním případu, na posledním vrahovi, jiné. Bill to chápal: ten muž byl tím nejpokřivenějším psychopatem, na jakého kdy narazil – a to hovořilo za sebe.

Jak si ji prohlížel, napadlo ho něco dalšího. Vlastně vypadala na svůj věk. Bylo jí čtyřicet let, stejně jako jemu, ale když ještě pracovala, byla čilá a angažovaná, vždy vypadala o několik let mladší. V jejích tmavých vlasech se začaly objevovat šediny. No, jeho vlasy už také začínaly šedivět.

Riley zavolala na svou dceru, “April!”

Bez odezvy. Riley zavolala její jméno několikrát, vždy hlasitě, až konečně odpověděla.

“Co?” odpověděla April z obývacího pokoje a zněla naprosto otráveně.

“V kolik máš dneska lekci?”

“Vždyť to víš.”

“Jen mi to řekni, ano?”

“Osm třicet.”

Riley se zamračila a vypadala smutně. Pohlédla vzhůru na Billa.

“Propadla z Angličtiny. Nebyla na příliš mnoho hodinách. Snažím se ji z toho vykopat.”

Bill zakroutil hlavou, velmi dobře tomu rozuměl. Život v agentuře si na nich na všech vybral velkou daň a jejich rodiny byly největšími oběťmi.

“To je mi líto,” řekl.

Riley pokrčila rameny.

“Je jí čtrnáct. Nenávidí mě.”

“To není dobré.”

“Já jsem nenáviděla všechny, když mi bylo čtrnáct,” odpověděla. “Ty ne?”

Bill neodpověděl. Bylo těžké představit si, že Riley kdy někoho nenáviděla.

“Počkej, až se do toho věku dostanou tví chlapci,” řekla Riley. “Kolik jim je teď? Zapomněla jsem.”

“Osm a deset,” odpověděl Bill a pak se usmál. “Tak, jak to pokračuje s Maggie, si nejsem jistý, jestli ještě budu součástí jejích života, až jim bude jako April.”

Riley naklonila hlavu na stranu a s obavami na něj pohlédla. Ten pečující pohled mu chyběl.

“Je to tak špatné, co?” řekla.

Uhnul pohledem, nechtěl na to myslet.

Oba se na okamžik odmlčeli.

“Co to schováváš na podlaze?” zeptala se.

Bill se podíval dolů a pak znovu nahoru a usmál se; dokonce i v tomto stavu jí nic neuniklo.

“Nic neschovávám,” řekl Bill, zvedl obálku a položil ji na stůl. “Jen něco, co bych s tebou chtěl probrat.”

Riley se zeširoka usmála. Bylo jasné, že velmi dobře ví, kvůli čemu tu skutečně je.

“Ukaž mi to,” řekla a potom dodala, zatímco se nervózně podívala po April, “Pojď, jdeme dozadu. Nechci, aby to viděla.”

Riley si sundala bačkory a bosky šla před Billem dozadu na dvorek. Posadili se u o šlehaného dřevěného stolku na piknik, který tu ještě předtím, než se sem Riley nastěhovala, a Bill se rozhlédl po malém dvorku, na kterém byl jediný strom. Ze všech stran byl les. Úplně zapomněl, že je blízko města.

Příliš odlehlé, pomyslel si.

Nikdy neměl pocit, že je toto místo pro Riley vhodné. Malý domek v rančovém stylu byl patnáct mil za městem, byl zchátralý a velmi obyčejný. Byl hned vedle silnice druhé třídy, kolem byly na dohled jen lesy a pastviny. Také si nemyslel, že pro ni je příměstský styl to pravé. Jen s těží si dokázal představit, jak pořádá kolečko koktejlové párty. Alespoň mohla jet do Fredericksburgu a nasednout na Amtrak vlak do Quantica, když se vrátila domů z práce. Když ještě mohla chodit do práce.

“Ukaž mi, co máš,” řekla.

Na stole rozložil zprávy a fotografie.

“ Vzpomínáš si na Daggettův případ?” zeptal se. “Měla jsi pravdu. Vrah tím neskončil.”

Viděl, jak vyvalila oči, zatímco si pečlivě studovala obrázky. Nastalo dlouhé ticho, během kterého si intenzivně studovala složky, a on přemýšlel, jestli toto je to, co potřebovala, aby se vrátila zpět – nebo jestli jí to vrhne zpátky.

“Tak, co si myslíš ?” zeptal se konečně.

Další ticho. Ještě stále nevzhlédla od složky.

Nakonec se podívala nahoru a jeho šokovalo, když uviděl, jak má v očích slzy. Nikdy ji předtím neviděl brečet, dokonce ani u těch nejhorších případů, když byla v blízkosti mrtvol. Toto určitě nebyla ta Riley, jak ji znal. Ten vrah jí musel něco udělat, něco, o čem on nevěděl.

Potlačila vzlykání.

“Mám strach, Bille,” řekla. “Mám takový strach. Celou dobu. Ohledně všeho.”

Billa zabolelo srdce, když ji takto viděl. Přemýšlel, kam se poděla stará Riley, osoba, na kterou vždy spoléhal v tom, že bude tvrdší, než on, skála, o kterou se mohl vždy v těžkých dobách opřít. Chyběla mu víc, než dokázal vyjádřit.

“ On je mrtvý, Riley,” řekl tím nejpřesvědčivějším tónem, jakým to šlo. “Už ti nemůže ublížit.”

Zakroutila hlavou.

“To nevíš.”

“Jistěže vím,” odpověděl. “Našli jeho tělo po explozi.”

“Nemohli ho identifikovat,” řekla.

“Ty víš, že to byl on.”

Sklopila obličej a přikryla si ho jednou rukou, zatímco vzlykala. Druhou ruku jí držel na stole.

“Toto je nový případ,” řekl. “Nemá co do činění s tím, co se ti přihodilo.”

Zakroutila hlavou.

“To nevadí.”

Pomalu, zatímco vzlykala, se natáhla a podala mu složku, podívala se stranou.

“Je mi to líto,” řekla se sklopeným pohledem, zatímco ji držela třesoucí se rukou. “Myslím, že bys měl jít,” dodala.

Bill se šokovaný, posmutnělý, natáhl a vzal si složku zpátky. Nikdy za milión let by toto nečekal.

Bill tam chvíli seděl, bojoval proti vlastním slzám. Nakonec ji jemně poplácal ruku, vstal od stolu a zamířil přes dům ven. April stále seděla v obývacím pokoji, měla zavřené oči a kývala hlavou v rytmu hudby.

*

Poté, co Bill odešel, seděla Riley u piknikového stolku a brečela.

Myslela jsem, že už jsem v pořádku, pomyslela si.

Moc s i přála být v pořádku, už kvůli Billovi. A myslela si, že to dokáže ustát. Sedět v kuchyni a mluvit o běžných věcech nebyl problém. Potom ale, když vyšli ven a ona uviděla tu složku, myslela si, že to bude také dobré. Dokonce lepší, než jen dobré. Zamotala se do toho. Její dřívější nadšení pro práci bylo oživeno, chtěla se dostat zpět do terénu. Samozřejmě, že začala škatulkovat, přemýšlela o těch téměř identických vraždách jako o záhadě, která musí být rozluštěna, jako o abstraktní, intelektuální hře. To bylo také ještě dobré. Její terapeut jí řekl, že to tak bude muset dělat, jestli chce mít naději na návrat do práce.

Ale potom se z nějakého důvodu z intelektuální hádanky stalo to, čím skutečně byla – monstrózní lidskou tragédií, ve které zemřely dvě nevinné ženy, během zápasu nezměrné bolesti a hrůzy. A náhle se zamyslela: Měly to tak strašné, jako jsem to měla já?

Její tělo nyní přetékalo panikou a strachem. A rozpaky, studem. Bill byl její partner a její nejlepší přítel. Dlužila mu. Stál při ní během posledních týdnů, na rozdíl od jiných. Bez něj by období v nemocnici nepřežila. Poslední věc, kterou chtěla, aby spatřil bylo vidět ji bezmocnou.

Slyšela, jak April zakřičela u zadních skleněných dveří.

“Mami, musíme jít jíst nebo přijdu pozdě.”

Pocítila nutkání na ni také zakřičet, “Připrav si svou vlastní snídani!”

Ale neudělala to. Už dávno byla z bitev s April unavená. Vzdala všechen boj.

Vstala od stolu a šla zpět do kuchyně. Z role kuchyňských papírových utěrek si jednu utrhla a utřela si slzy a vysmrkala se, potom se připravila na vaření. Snažila se rozpomenout se na slova terapeuta: I rutinní úkoly budou stát velkou míru vědomého úsilí, alespoň po nějakou dobu. Musela se smířit s tím, že bude věci dělat krůček po krůčku.

Nejprve vytáhnout věci z lednice – kartón vajíček, balení slaniny, dózu s máslem, sklenici s džemem, protože na rozdíl od ní měla April džem ráda. A tak to šlo, dokud nevyskládala šest plátků slaniny na pánev na sporáku a potom pod pánví zažehla plyn.

Při pohledu na žlutomodrý plamen zavrávorala. Zavřela oči a vše se jí vybavilo.

Riley ležela ve stísněném prostoru pod domem, v malé provizorní kleci. Propanová pochodeň dávala jediné světlo, které spatřila. Zbytek času strávila v naprosté temnotě. Podlaha stísněného prostoru byla tvořená hlínou. Podlahová prkna nad ní byla tak nízko, že se sotva mohla skrčit.

Byla tam naprostá temnota, dokonce i když otevřel malé dveře a vplížil se do stísněného prostoru k ní. Neviděla ho, ale slyšela, jak dýchá a bručí. Odemkl klec, otevřel ji a vlezl dovnitř.

A potom zažehl pochodeň. Viděla jeho krutý a ošklivý obličej v jejím světle. Dobíral si ji talířem bídného jídla. Když se po něm natáhla, nasměroval na ni plameny. Nemohla se najíst, aniž by se nespálila …

Otevřela oči. Představy byly méně viditelné, když měla otevřené oči, ale proud vzpomínek nemohla setřást. Roboticky pokračovala v přípravě snídaně, celé tělo zápasilo s adrenalinem. Zrovna připravovala příbory na stůl, když se hlas její dcery znovu rozkřičel.

“Mami, jak dlouho to bude trvat?”

Vyskočila a její talíř jí vyklouzl z ruky, spadl na podlahu a roztříštil se.

“Co se stalo ?” zakřičela April a objevila se vedle ní.

“Nic,” řekla Riley.

Uklidila nepořádek a když si se s April usadily společně k jídlo, tiché nepřátelství bylo patrné, jako vždycky. Riley chtěla ten koloběh přerušit, přiblížit se April, říci, April, to jsem já, tvá matka, a já tě miluji. Ale tolikrát to zkusila a bylo to ještě horší. Její dcera ji nenáviděla a ona nechápala proč – nebo jak s tím skoncovat.

“Co budeš dnes dělat ?” zeptala se April.

“ Co myslíš?” vyštěkla April. “Půjdu na vyučování.”

“Já myslím potom,” řekla Riley a udržovala svůj hlas klidný a soucitný. “Jsem tvá matka. Chci to vědět. To je normální.”

“Nic na našem životě není normální.”

Chvíli jedly v tichosti.

“Ty mi nikdy nic neřekneš,” řekla Riley.

“Ty taky ne.”

To nadobro skoncovalo s veškerou nadějí na konverzaci.

To je fér, pomyslela si Riley hořce. Byla to větší pravda, než April tušila. Riley jí nikdy neřekla o své práci, o svých případech; nikdy jí neřekla o svém zajetí nebo o čase strávený v nemocnici nebo proč má právě nyní “dovolenou”. Vše, co April věděla bylo, že během té doby musela žít u svého otce a nenáviděla ho ještě víc, než nenáviděla Riley. Ale i když jí to chtěla moc říci, Riley byla přesvědčená, že bude lepší, když April nebude mít ponětí o tom, čím si její matka prošla.

Riley se oblékla a odvezla April do školy a celou cestu jedna druhé neřekla ni slovo. Když April vystoupila z auta, zavolala na ní, “Uvidíme se v deset.”

April na ni bez zájmu mávla a odkráčela.

Riley zajela do nedaleké kavárny. Stalo se to pro ni rutinou. Bylo pro ni těžké, strávit čas na veřejnosti, a ona věděla, že právě proto to musí dělat. Kavárna byla malá a nikdy nebyla plná, dokonce i během dopoledne, jako bylo toto, takže ji vnímala jako poměrně malou hrozbu.

Jak tam seděla, srkala cappuccino, vzpomněla si znovu na Billovu naléhavou prosbu. Už to je šest týdnů, zatraceně. To se musí změnit. Ona se musí změnit. Nevěděla, jak to udělá.

Ale začala se jí rodit myšlenka. Přesně věděla, co musí udělat jako první.