Kapitola 1

Alespoň to ještě nezačalo páchnout, pomyslel si Zvláštní agent Bill Jeffreys.

Nakláněl se nad tělem, nemohl si pomoc i a už zaznamenal první příznaky. Mísily se s čerstvou vůní borovic a čistou mlhou, která stoupala ze zátoky – zápach těla, na který už měl být dávno zvyklý. Ale ještě si nezvykl.

Nahé ženské tělo bylo pečlivě naaranžováno na ohromném balvanu na okraji zátoky. Seděla, opírala se o další balvan, nohy měla rovně a byly roztažené, ruce měla podél těla. Zvláštní záhyb na pravé paži, jak si všiml, naznačoval zlomeninu kosti. Vlnité vlasy byly zjevně paruka, opelichaná, s odstíny blond, které k sobě nepasovaly. Přes ústa měla rtěnkou nakreslený růžový úsměv.

Vražedná zbraň byla stále připevněná kolem jejího krku; byla uškrcená růžovou stuhou. Na skále před sebou měla u nohou položenou umělou růži.

Bill se jemně pokusil zvednout levou ruku. Nepohnula se.

“Má stále posmrtnou ztuhlost,” řekl Bill agentovi Spelbrenovi, který se krčil na druhé straně těla. “Není mrtvá ani dvacet čtyři hodin.”

“Co to má s očima?” zeptal se Spelbren.

“Má je zašité, doširoka otevřené, černou nití,” odpověděl a neobtěžoval se podívat se zblízka.

Spelbren se na něj nevěřícně díval.

“Podívej se sám,” řekl Bill.

Spelbren zamžoural zblízka.

“Ježíši,” tiše zamumlal. Bill si všiml, že znechuceně neodtáhl. Bill si toho cenil. Už pracoval s jinými terénními agenty – někteří z nich byli dokonce zkušení veteráni jako Spelbren – kteří by se v tento okamžik již vyzvraceli z podoby.

Bill s ním předtím nikdy nepracoval. Spelbren byl zavolán k tomuto případu z terénní kanceláře ve Virginii. Přivést někoho z Oddělení behaviorální analýzy z Quantica byl Spelbrenův nápad. Proto tu byl Bill.

Chytrý krok, pomyslel si Bill.

Bill viděl, že Spelbren je mladší než on o několik let, ale i tak měl poznamenaný, vlídný obličej, který se mu docela líbil.

“Má kontaktní čočky,” všiml si Spelbren.

Bill se podíval zblízka. Má pravdu. Strašidelná, umělá modrá ho nutila odvrátit pohled. Tady dole u zátoky bylo za pozdního rána chladno, ale i tak začaly oči do očních jamek zapadávat. Bude těžké určit přesný čas smrti. Jediné, čím si byl Bill jistý bylo, že sem bylo tělo přineseno někdy během noci a opatrně umístěno.

Opodál zaslechl hlas.

“Zasraná Federálka.”

Bill vzhlédl na tři místní policajty, kteří stáli několik yardů daleko. Nyní si neslyšitelně šeptali, takže Bill věděl, že tato dvě vybraná slova měl zaslechnout. Byli z blízkého Yarnellu a bylo jasné, že nejsou rádi, že se tu objevilo FBI. Mysleli si, že to zvládnou sami.

Hlavní správce Státního parku Mosby si myslel něco jiného. Nebyl zvyklý na něco horšího, než na vandalismus, pohazování odpadků a nelegální lovení ryb a zvěře a věděl, že místní z Yarnellu nebyli schopní toto vyřešit.

Bill překonal více než stop mil dalekou cestu helikoptérou, takže se sem dostal ještě předtím, než se s tělem pohnulo. Pilot následoval souřadnice na kus louky na blízkém kopci, kde se s ním správce parku a Spelbren setkali. Správce parku je vezl několik mil dolů po blátivé cestě a když zastavili, Bill zahlédl mís to vraždy už z cesty. Bylo jen kousek z kopce u zátoky.

Policajti, kteří stáli netrpělivě poblíž, už si místo prohlédli. Bill věděl přesně, co si myslí. Chtějí tento případ rozluštit sami; dvojice FBI agentů je to poslední, co chtěli vidět.

Pardon, vidláci, pomyslel si Bill, ale na tohle nemáte.

“Šerif si myslí, že se jedná o nelegální obchodování ,” řekl Spelbren. “Pěkně se mýlí .”

“Proč to říkáte ?” zeptal se Bill. Sám znal odpověď, ale chtěl mít ponětí o tom, jak Spelbrenova mysl pracuje.

“Je jí po třicítce, takže není tak mladá,” řekl Spelbren. “Má strie, takže měla alespoň jedno dítě. To není typ, se kterým se obvykle obchoduje.”

“Máte pravdu,” řekl Bill.

“Ale co ta paruka?”

Bill zakroutil hlavou.

“Oholili jí hlavu,” odpověděl, “takže ať už byla k čemukoli, neměla sloužit ke změně barvy vlasů.”

“A ta růže?” zeptal se Spelbren. “Vzkaz?”

Bill si ji prohlédl.

“Levná textilní růže,” odpověděl. “Taková, jakou byste našel v každém levné obchodě. Vystopujeme ji, ale nic nenajdeme.”

Spelbren si ho prohlédl, zjevně na něj udělal dojem.

Bill pochyboval, že cokoli zjistí bude k něčemu dobré. Vrah byl příliš cílevědomý, příliš metodický. Tato celá scéna byla připravená s určitým chorobným stylem, ze kterého byl nervózní.

Viděl, jak místní policajti touží potom se přiblížit a zabalit to. Fotky jsou hotové a tělo bude každou chvilku odstraněno.

Bill se postavil a povzdychl si, cítil, jak má ztuhlé nohy. Čtyřicítka na krku už ho začala zpomalovat, tedy alespoň částečně.

“Byla mučena,” poznamenal a smutně vydechl. “Podívejte se na všechny řezné rány. Některé z nich se začínají zavírat.” Vážně zakroutil hlavou. “Někdo na ní pracoval celé dny, než ji dodělal tou stuhou .”

Spelbren si povzdychl.

“Pachatele něco rozčílilo,” řekl Spelbren.

“Hej, tak jak to tady uzavřeme?” zvolal jeden z poldů.

Bill pohlédl jejich směrem a viděl, jak přešlapují. Dva z nich tiše reptali. Bill věděl, že práce je tu už u konce, ale neřekl to. Upřednostňoval nechat ty pitomce čekat a lámat si hlavu.

Pomalu se otočil a prohlédl si to místo. Byl to hustě zalesněný prostor, jen borovice a cedry s hojným podrostem, s bublající zátokou na tiché a idylické cestě do nejbližší řeky. Dokonce i nyní, uprostřed léta, zde během dne nebylo příliš horko, takže se tělo nezačalo okamžitě silně rozkládat. I tak by bylo nejlepší ho odtud dostat a poslat ho do Quantica. Vyšetřovatelé ho tam budou chtít rozebrat do detailů, zatímco je ještě poměrně čerstvé. Koronerovo auto zastavilo na zaprášené cestě za policejním autem a čekalo.

Silnice nebyla nic, než paralelní stopy od pneumatiky skrze les. Vrah po ní téměř jistě jel. Nesl tělo krátkou vzdálenost po úzké cestě až na toto místo, naaranžoval ho a odešel. Nezůstal tu dlouho. Dokonce i když to místo vypadalo jako že je z cesty, správci tudy pravidelně projížděli a soukromá auta na této cestě neměla co dělat. Chtěl, aby bylo tělo nazeleno. Byl pyšný na svou práci.

A našla ho dvojice jezdců na koni brzy ráno. Turisté na zapůjčených koních, řekl správce parku Billovi. Byli to výletníci z Arlingtonu, kteří pobývali na imitaci Westernového ranče na okraji Yarnellu. Správce parku řekl, že jsou ještě teď trochu hysteričtí. Bylo jim řečeno, aby neopouštěli město a Bill plánoval, že s nimi později promluví.

V prostoru za tělem se zdálo být vše naprosto na svém místě. Ten chlapík byl velmi opatrný. Když se vrátil od zátoky, táhl něco za sebou – možná lopatu – aby zamaskoval vlastní stopy. Nebyly zde žádné pozůstatky něčeho, co by po něm schválně nebo omylem zůstalo. Jakékoli stopy na cestě byly už pravděpodobně zahlazeny autem policajtů a dodávkou koronera.

Bill si povzdychl.

Zatraceně, pomyslel si. Kde je Riley, když ji potřebuji?

Jeho dlouhodobá parťačka a nejlepší přítelkyně byla na nedobrovolné dovolené, dávala se dohromady z traumatu posledního případu. Ano, ten byl opravdu ošklivý. To volno skutečně potřebovala a pravda může být taková, že se možná nikdy nevrátí.

Ale nyní ji skutečně potřeboval. Byla mnohem chytřejší, než Bill, a jemu nevadilo to přiznat. Zbožňoval pozorovat, jak její mysl pracuje. Představil si, jak se touto scénou probírá, jeden nejmenší detail za druhým. Nyní by ho trýznila kvůli všem zjevným vodítkům, které měl před očima.

Co by tu Riley viděla, co Bill nevidí?

Cítil se vyvedený z míry a ten pocit se mu nelíbil. Ale nyní už nemohl udělat nic dalšího.

“Dobře, chlapi,” vykřikl Bill na poldy. “Odvezte to tělo.”

Poldové se zasmáli a jeden s druhým si mezi sebou plácli.

“Myslíte, že to udělá znovu ?” zeptal se Spelbren.

“Jsem si tím jistý,” řekl Bill.

“Jak to víte?”

Bill se dlouze a zhluboka nadechl.

“Protože jsem už jeho práci předtím viděl .”

Kapitola 2

“Každý den to s ní bylo horší,” řekl Sam Flores a na ohromném multimediálním displeji, který se tyčil nad konferenčním stolkem ukázal další hrůzný obrázek. “Až do okamžiku, než s ní skoncoval .”

Bill si to myslel, ale nerad měl pravdu.

Úřad tělo letecky přepravil do Oddělení behaviorální analýzy v Quanticu, forenzní technici udělali fotky a laboratoř začala dělat všechny testy. Flores, laboratorní technik s černými obroučkami brýlí, pustil tu příšernou prezentaci a gigantické obrazovky se staly odpudivou realitou konferenční místnosti v Oddělení behaviorální analýzy.

“ Jak dlouho byla mrtvá, než bylo tělo nalezeno?” zeptal se Bill.

“Dlouho ne,” odpověděl. “Možná z večera den předtím.”

Vedle Billa seděl Spelbren, který s ním přiletěl z Quantica poté, co opustili Yarnell. V čele stolu seděl Zvláštní agent Brent Meredith, vedoucí týmu. Meredith vnášel znepokojující přítomnost svou širokou postavu, černými, hranatými rysy a tváří, která nechce slyšet žádné nesmysly. Ne, že by se jím Bill cítil zastrašen – zdaleka ne. Věřil, že toho mají mnoho společného. Oba byli zkušení veteráni a oba už to všechno zažili.

Flores ukázal sérii snímků zblízka na zranění oběti.

“Zranění nalevo byla způsobena na začátku,” řekl. “Ta napravo jsou novější, některá z nich byla způsobená hodiny nebo minuty předtím, než ji zaškrtil stuhou. Zdá se, že se postupně stával brutálnější během přibližně týdne, kdy ji věznil. Zlomení její ruky mohla být poslední věcí, kterou udělal, zatímco byla ještě naživu.”

“Zranění podle mě vypadají jako práce jednoho pachatele,” poznamenal Meredith. “Podle rostoucí úrovně agrese hádám, že to byl pravděpodobně muž. Co dalšího máte?”

“Podle malého strniště na hlavě hádáme, že jí byla hlava oholena dva dny předtím, než byla zabita,” pokračoval Flores. “Paruka byla sešitá z kousků jiných paruk, všechny byly levné. Kontaktní čočky byly pravděpodobně objednané poštou. A ještě jedna věc,” řekl a váhavě se rozhlédl po tvářích kolem. “Pokryl ji vazelínou.”

Bill cítil, jak v místnosti zhoustlo napětí.

“Vazelínou ?” zeptal se.

Flores kývl.

“Proč?” zeptal se Spelbren.

Flores pokrčil rameny.

“To je vaše práce,” odpověděl.

Bill si vzpomněl na dva turisty, které vyslýchal včera. Nebyli vůbec k ničemu, byli rozervaní morbidní zvláštností a na pokraji paniky z toho, co spatřili. Byli dychtiví vrátit se zpět domů do Arlingtonu a neexistoval žádný důvod, proč je zadržet. Byli vyslýcháni každým strážníkem, který byl po ruce. A byli náležitě varováni, aby vypověděli jen o tom, co skutečně viděli.

Meredith vydechl a položil na stůl obě dlaně.

“Dobrý práce, Floresi,” řekl Meredith.

Flores vypadal, že je za pochvalu vděčný – a možná i trochu překvapený. Brent Meredith nedával pochvaly.

“A teď agent Jeffreys,” Meredith se na něj otočil, “řekněte nám, jak se to pojí s vaším starým případem.”

Bill se zhluboka nadechl a opřel se o židli.

“Něco málo před šesti měsíci,” začal, “šestnáctého prosince to bylo – tělo Eileen Rogers bylo nalezené na farmě u Daggettu. Byl jsem zavolaný, abych to vyšetřoval, spolu s mou partnerkou, Riley Paige. Počasí bylo extrémně studené a tělo bylo zmrzlé na kost. Bylo těžké říci, jak dlouho tam leželo a doba úmrtí nebyla nikdy přesně stanovená. Floresi, ukažte jim to.”

Flores se otočil zpět k prezentaci. Obrazovka se rozdělila a vedle obrázků na obrazovce se objevila nová série fotek. Obě oběti byly zobrazeny bok po boku. Bill zalapal po dechu. Úžasné. Kromě toho, že bylo jedno tělo zmrzlé, byla těla téměř ve stejném stavu, zranění byla téměř identická. Obě ženy měly stejně ohyzdně zašité otevřené oči.

Bill si povzdychl, obrázku mu oživily všechny vzpomínky. I když už byl v jednotce mnoho let, pohled na každičkou oběť ho bolel.

“Tělo paní Rogers bylo nalezeno v sedě, opřené o strom,” pokračoval Bill a jeho hlas byl vážnější. “ Nebylo až tak opatrně upraveno jako to v Mosby parku. Neměla kontaktní čočky nebo vazelínu, ale většina ostatních detailů je stejná. Vlasy paní Rogers byly ostříhané nakrátko, nebyly oholené, ale měla podobnou sešitou paruku. Také byla uškrcena růžovou stuhou a před ní byla nalezena falešná růže.”

Bill se na okamžik odmlčel. Nenáviděl to, co měl poté vyslovit.

“Paige a já jsme nemohli ten případ rozluštit.”

Spelbren se na něj otočil.

“S čím byl problém?” zeptal se.

“S čím nebyl problém?” oponoval Bill zbytečně defenzivně. “Nemohli jsme nic rozluštit. Neměli jsme žádné svědky; rodina oběti nám nemohla poskytnout žádné užitečné informace; paní Rogers neměla žádné nepřátele, žádného bývalého manžela, žádného naštvaného přítele. Neexistoval jediný dobrý důvod pro to, aby se stala cílem a byla zabitá. Případ okamžitě vychladl.”

Bill utichl. Mysl mu zaplavily temné myšlenky.

“Neviňte se,” řekl Meredith jemu nevlastním jemným tónem. “Není to vaše chyba. Nemohli jste další vraždě zabránit.”

Bill si vážil té vlídnosti, ale cítil se zatraceně provinile. Proč to předtím nerozluštil? Proč se to nepodařilo Riley? Jen zřídkakdy se během své kariéry cítil tak vyvedený z míry.

V ten okamžik Meredithův telefon zazvonil a náčelník ho zvednul.

Téměř první věc, kterou řekl, byla, “Do prdele.”

Několikrát to zopakoval. Potom řekl, “Jste si jistý, že to je ona?” Odmlčel se. “Proběhla žádost o výkupné?”

Zvedl se ze židle a vyšel z konferenční místnosti, zanechal ostatní tři muže sedět ve zmateném tichu. Na několik minut se vrátil. Vypadal starší.

“Pánové, nyní máme krizový režim,” prohlásil. “ Právě jsme obdrželi potvrzení identity včerejší oběti. Její jméno je Reba Frye.”

Bil zalapal po dechu, jako by dostal ránu do břicha; viděl, jak je Spelbren také v šoku. Ale Flores vypadal zmateně.

“Měl bych vědět, kdo to je?” zeptal se Flores.

“Za svobodna se jmenovala Newbrough,” vysvětlil Meredith. “Dcera Státního senátora Mitche Newbrough—pravděpodobně příštího guvernéra Virginie.”

Flores vydechl.

“Nezaslechl jsem, že je pohřešovaná,” řekl Spelbren.

“Nebylo to oficiálně vyhlášeno,” řekl Meredith. “Její otec byl již kontaktován. A samozřejmě si myslí, že to je politické nebo osobní nebo oboje. Bez ohledu na to, že se totéž stalo jiné oběti před šesti měsíci.”

Meredith zakroutil hlavou.

“Senátor na to hodně naléhá,” dodal. “Chystá se spadnout lavina s médii. Postará se o to, aby nám udržel hořící koudel u zadku.”

Bill se cítil odrazen. Nesnášel pocit, když toho na něj bylo příliš. Ale přesně tak se cítil právě teď.

V místnosti nastalo zasmušilé ticho.

Bill si nakonec odkašlal.

“Budeme potřebovat pomoc,” řekl.

Meredith se na něj otočil a Bill se střetl s jeho tvrdým pohledem. Meredithův obličej se svraštil obavami a nesouhlasem. Ale bylo jasné, že ví, na co Bill myslí.

“Není připravená,” odpověděl Meredith , zjevně věděl, že Bill měl na mysli ji do toho zapojit.

Bill si povzdychl.

“Pane, ”odpověděl, “ten případ zná lépe, než kdokoli jiný. A nikdo není chytřejší.”

Po dalším odmlčení šel Bill s pravdou ven a řekl, co si skutečně myslí.

“Nemyslím si, že to bez ní dokážeme.”

Meredith několikrát tužkou zaťukal do zápisníku, zjevně si přál být kdekoli jinde, jen ne tady.

“Je to chyba,” řekl. “Ale jestli ji to položí, bude to vaše vina.” Znovu vydechl. “Zavolejte jí.”