KAPITOLA TŘETÍ

Když dorazili na skládku, bylo 13:35. Teplota blížící se osmdesáti pěti stupňům Fahrenheita jenom podpořila smrad, jenž se tam rozléhal. Mouchy, hodující na zbytcích, byly tak hlasité, že připomínaly jako podivnou bizarní hudbu. Mackenzie řídila, zatímco Bryers seděl na sedadle spolujezdce a krmil ji všemožnými detaily o případu.

V okamžiku, kdy vystupovali z auta a blížili se ke skládce, si Mackenzie povšimla, jak silně je Bryers nervózní. Byl to typický člověk, pro něhož byla pravidla nade vše. Neřekl jí o tom sice nic, ale bylo vidět, že je velmi nesvůj z toho, že je tam Mackenzie s ním, i přes fakt, že ti nad ním o tom v podstatě věděli a tajně vše schválili. Z jeho pohybů a pohledů bylo jasné, že mu to ke klidu nestačí.

Mackenzie kráčela pomalu, zatímco Bryers se energicky přiblížil k velkým zeleným kontejnerům. Šel k nim s takovou samozřejmostí, jako kdyby tu pracoval. Mackenzie si musela připomenout, že tu už předtím byl. Věděl, co může očekávat, což jí přimělo cítit se jako nováček – kterým ale koneckonců i byla.

Na chvilku se zastavila, aby si celé to místo mohla prohlédnout. Takhle pozorně asi ještě nikdy žádnou skládku nezkoumala. Oblast, ve které teď s Bryersem stáli – a kam ještě bylo možné zajet autem – nebyla opravdu ničím jiným než skládkou. Stálo tam šest velkých kontejnerů plných odpadků, mezi nimiž skomírala sem tam nějaká vegetace. Za kontejnery byla poměrně velká oblast s odpadky, které se nakládaly na nákladní vozy. Kolem kontejnerů vedla místy prašná a místy vcelku dobře vyspravená cesta, na jejímž konci se tyčila vysoká hora dalších odpadků. Místo, kde s Bryersem teď stáli, byla v podstatě na jejím úpatí a nebylo z něj vidět, kam se cesta vine dál. Jednoduše se ztrácela za ohybem, aby se propletla celým pozemkem skládky a nakonec vyplivla řidiče na její druhé straně, kde se mohl opět napojit na silnici.

Mackenzie si prohlížela zem. Tam, kde stála, nebylo na zemi nic víc než špína, jež tu a tam ustupovala štěrku a dále dehtovým skvrnám kolem kontejnerů. Mackenzie stála na štěrku a dívala se na otisky pneumatik, které tu za sebou zanechávaly velké nákladní vozy. Jejich stopy se všemožně křížily a bylo jich tolik, že bylo zhola nemožné sledovat delší dobu kteroukoliv z nich. Poslední dobou bylo navíc horko a sucho. Naposledy pršelo zhruba před týdnem a to bylo stejně jenom pár kapek. Vyprahlá země jakýkoliv pokus o sledování stopy podkopávala ještě více.

Mackenzie usoudila, že získat tu nějaké otisky bot nebo čehokoliv užitečného, je v současné situaci zhola nemožné, a tak se přidala k Bryersovi u kontejnerů.

„V tomhle bylo nalezeno tělo,“ řekl agent. „Forenzní už sebrali vzorky krve a sejmuli otisky prstů. Jméno zavražděné bylo Susan Kellermanová, dva a dvacet let, trvalé bydliště v Georgetownu.“

Mackenzie přikývla, ale ani teď nic neřekla. Dívala se na skládku a přemýšlela, jak to celé uchopit. Teď pracovala pro FBI, a tak si snad mohla dovolit přeskočit pár úvodních kroků a neplýtvat časem na věcech, které jsou zřejmé na první pohled. Ti, kteří tu byli před ní – nejspíše včetně Bryerse – už mravenčí práci udělali. Mackenzie se namísto toho pokusí zaměřit na věci nezřetelné…takové, které mohly zůstat dosud přehlédnuty.

Po zhruba minutě rozhlížení se v nejbližším okolí nabyla dojmu, že zjistila vše, co se dalo zjistit. Nebylo toho mnoho.

„Povězte mi,“ řekl Bryers. „Co signalizuje vrahovo rozhodnutí zbavit se těch těl právě tady?“

„Nemyslím si, že zvolil skládku z pohodlnosti,“ odpověděla Mackenzie. „Myslím, že se snaží především zůstat v utajení. Nechává tu ta těla, protože se jich chce zbavit. Řekla bych, že možná i žije poblíž…ne více než třicet mil. Nemyslím si, že by jel delší vzdálenost jenom proto, aby se zbavil těla na skládce…obzvláště ne v noci.“

„Proč hraje noc roli?“ zeptal se Bryers.

Mackenzie věděla, že ji zkouší, ale nijak ji to neznepokojovalo. Tohle byla ohromná příležitost, a tak trochu šťourání snese.

„Protože jindy, než v noci, ani přijít nemohl. Těžko by se tu mohl zbavovat mrtvoly za bílého dne, když je všude kolem spousta lidí. To by bylo hloupé.”

„Takže myslíte, že je chytrý?”

„Ne nezbytně. Je opatrný. To není to samé jako chytrý.”

„Všiml jsem si, že jste se dívala po stopách pneumatik,” pokračoval agent. „Zkoušeli jsme to, bezvýsledně. Je jich tu hrozně moc.”

„Ano, to by bylo skoro nemožné,” odpověděla. „Samozřejmě, jak jsem řekla, předpokládám, že se těla zbavil po pár hodinách od vraždy. Pracujete se stejnou variantou, že?”

„Přesně tak.”

„Takže tady nebudou žádné stopy,” shrnula to.

Bryers se usmál. „To je pravda,“ odpověděl. „Žádné stopy pneumatik. Možná ale otisky bot. Ne, že by na tom záleželo. I těch jsou tu kolem spousty.“

Mackenzie přikývla. Bylo jí trapně, že jí unikl tak jasný fakt. Ale alespoň to nasměrovalo její myšlení novým směrem.

„Určitě však nepřinesl to tělo na ramenou,“ pokračovala zamyšleně. „Stopy jeho pneumatik někde být musejí. Ne tady, ale možná, že budou před branou. Můžeme zkusit porovnat stopy, které najdeme před branou s těmi tady kolem. Můžeme se i podívat po stopách kolem plotu, přes který to tělo nejspíš přehodil.“

„Je dobrý nápad,“ řekl Bryers obdivně. „Detail, na který kluci z laborky už přišli, ale mně se ho předtím podařilo přehlédnout. Ano, máte pravdu. Musel nechat auto před branou. Takže pokud najdeme stopu, která se zastavuje u brány a potom se otáčí a odjíždí zase pryč, mohl by to být náš člověk.“

„Mohl,“ řekla Mackenzie.

„Takže přemýšlíte o těch stopách, ale to není nic nového. Co vás ještě napadá?“

Nebyl neslušný, ani povýšený. To mohla z tónu jeho hlasu jasně vyčíst. Jednoduše se snažil ji motivovat k lepšímu výkonu.

„Můžeme zjistit, kolik aut tudy v určitý den projede?“

Přibližně jedenáct set,“ odpověděl Bryers. „Přesto však, pokud dokážeme najít stopu, která přijíždí jenom k bráně a zastavuje se…“

„Mohl by to být začátek.“

„Doufáme v to,“ řekl Bryers. „Máme na tom nasazený tým už od včerejšího odpoledne, ale pořád se jim nepodařilo nic najít.“

„Mohu se tam podívat, jestli chcete,“ řekla Mackenzie.

„Na to zapomeňte,“ řekl Bryers. „Teď pracujete pro FBI, slečno Whiteová. Nezdržujte se někde, kde už pracuje jiné oddělení, které to navíc dokáže dělat lépe než vy.“

Mackenzie se zadívala zpátky do ohromného kontejneru a snažila se v obrysech pokroucených odpadků něco vykoukat. Ještě nedávno tu leželo tělo mladé ženy, bylo nahé a pomlácené. Byla odhozena na stejném místě, kde se lidé zbavovali věcí, jež už nepotřebovali. Možná, že se vrah snažil naznačit, že ženy, které zabil, nebyly o mnoho lepší, než běžný domácí odpad.

Téměř si přála být tam, kde Bryers a jeho partner s jednou nohou v důchodu začínali. Možná, že by toho tehdy dokázala odhalit více. Možná, že tehdy by byla schopná Bryerse přivést k podezřelému mnohem blíže. Jenže teď se nezmohla na nic více, než už dávno prověřované teorie o otiscích pneumatik.

Vrátila se zpátky k Bryersovi, který jenom tak stál a díval se směrem ke vstupní bráně. Nejspíše jí dával čas na přemýšlení. Byla mu za to vděčná, ale na druhou stranu jí to i připomínalo, jak moc zelená pořád ještě je.

Začala kráčet podél drátěného plotu, jenž obkružoval skládku. Začala u brány, kudy vjížděly náklaďáky a pokračovala doleva. Podívala se do trávy kolem základny plotu, když tu ji napadlo něco dalšího.

On ten plot musel přelézt, pomyslela si.

Začala se plotu věnovat pozorněji. Nebyla si však jistá, co přesně hledá. Možná, že proužek odřené barvy na pletivu. Cokoliv, co tu najde, bude značně vachrlatá stopa, ale bude to alespoň něco.

Trvalo zhruba dvě minuty, než konečně objevila něco zajímavého. Bylo to tak titěrné, že si toho málem ani nevšimla. Když však přistoupila blíže, zjistila, že to může být lepší stopa, než jak se zprvu domnívala.

Ve výšce zhruba pěti stop a vzdálenosti dalších šesti od brány, visela na jednom z drátků bílá nitka. Látka samotná jim toho nejspíše mnoho nepoví, ale rozhodně označovala místo, na kterém se vyplatí hledat otisky prstů.

„Agente Bryersi?“ řekla nahlas.

Přišel k ní pomalým krokem. Očividně si toho moc nesliboval. Když byl však blíže, spokojeně zamručel a podíval se na nit.

„Skvělá práce, Whiteová,“ řekl.

„Prosím, stačí Mackenzie,“ odpověděla. „Mac, pokud se toho nebojíte.“

„Co si o tomhle myslíte?“ vyhnul se reakci.

„Možná, že to nic není. Ale také to může být nit z oděvu někoho, kdo nedávno přelézal tenhle plot. Látka sama bude asi k ničemu, ale někde kolem by tu mohl být otisk nebo dva.“

„V autě máme malou soupravu na snímání otisků. Můžete pro ni skočit, zatímco já tohle nahlásím?“

„Jasně,“ odpověděla a vydala se k autu.

Když se po chvilce vrátila zpátky, Bryers už ukončoval hovor. Všechno kolem toho muže se zdálo být rychlé a efektivní. To se jí na něm začínalo čím dál více líbit.

„Dobrá, Mac,“ řekl. „Podívejme se teď na stopu, kterou jste vymyslela dneska ráno. Manžel zavražděné bydlí zhruba dvacet minut odsud. Zajedeme tam?“

„Proč ne,“ odpověděla Mackenzie.

Vrátili se zpátky do auta a vyrazili ze stále ještě uzavřené skládky, nad níž kroužilo několik nenechavých ptáků, kteří celou situaci pozorně sledovali a čekali, jestli z toho všeho nakonec nebudou mít nějaký prospěch.

***

Caleb Kellerman už byl vyslechnut uniformovanou policií. Bydlel kousek za Georgetownem v hezkém dvoupatrovém domě. Mackenzie bylo smutno při pomyšlení, že manželé Kellermanovi byli svoji jenom něco málo přes rok, než byla jeho žena zavražděna. Než však vystoupila z auta, podařilo se jí smutek přetavit v odhodlání ten případ co nejrychleji vyřešit.

Dům, který nikdy nedostal šanci stát se opravdovým domovem, přemýšlela Mackenzie, zatímco kráčeli k domu. Velice smutné.

Vstoupili předním vchodem a prošli maličkou předsíní, jež vedla rovnou do obýváku. Mackenzie ihned po vstupu pocítila tísnivou osamělou atmosféru, která byla pro domy, kde zrovna někdo zemřel, typická. Dříve si myslela, že se na to dá časem zvyknout, ale po tolika letech u sboru už tomu nevěřila.

Bryers prohodil několik slov s uniformovanými policisty, kteří vypadali, že možnost být vystřídáni docela vítají. Když muži odešli, Bryers s Mackenzie vstoupili do obýváku. Caleb Kellerman vypadal neuvěřitelně mladě. S čistě oholenou tváří, tričkem s nápisem Five Finger Death Punch a kapsáčovými šortkami, mohl být snadno považován za teenagera. Mackenzie se však dokázala dívat za fyzický vzhled lidí a tak odhalila především ohromný smutek.

Podíval se na ně, ale nic neřekl. Bryers jemně kývnul na Mackenzie, aby jí naznačil, že se má Caleba ujmout. Se smíšenými pocity pohybujícími se mezi úlekem a polichocením z faktu, že se jí dostalo tak významné funkce, Mackenzie předstoupila kupředu. Napadlo jí, jestli jí Bryers opravdu tolik věří, anebo se jenom snaží ji dostat mimo její komfortní zónu.

„Pane Kellermane, já jsem agentka Whiteová a tohle je agent Bryers.” Na vteřinu se zarazila. Opravdu si právě přisvojila ten titul? Znělo to docela pěkně. Nakonec se rozhodla nechat to plavat. „Vím, že se právě potýkáte s ohromnou ztrátou a nehodlám ani předstírat, že plně chápu, čím si procházíte,” řekla. Snažila se přitom, aby její hlas zněl jemně, přátelsky, ale zároveň rozhodně. „Pokud však chceme najít člověka, který to má na svědomí, potřebujeme vaše odpovědi. Pomůžete nám?”

Caleb Kellerman přikývl. „Udělám, cokoliv bude v mých silách, aby se ten muž našel,” odpověděl. „Udělám cokoliv.”

Jeho hlas v sobě skrýval tolik vzteku, až si Mackenzie pomyslela, že bude nejspíše nutné Caleba poslat v příštích dnech k psychologovi. V jeho pohledu bylo znát silné rozrušení.

„První, co bych potřebovala vědět je, jestli Susan měla nějaké nepřátele…kohokoliv, s kým ji pojila jakákoliv rivalita.”

„Bylo tu pár holek z její střední, které jí občas dávaly zabrat na facebooku,” řekl Caleb. „Obvykle se ale hádaly kvůli politice. Žádná z nich by ale nic takového neudělala. Bylo to jenom takové online dohadování v komentářích, nic víc.”

„A co její práce?” položila Mackenzie další otázku. „Měla ji ráda?”

Caleb pokrčil rameny. Posadil se zpátky na gauč v pokusu trochu se uvolnit. Jeho tvář však byla nadále napjatá a v neustávajícím zamračení. „Svoji práci měla ráda asi jako každá, která vystudovala vysokou a potom dostala místo, jež nemá s její specializací nic společného. Zaplatilo to účty a bonusy, které tu a tam dostávala, byly docela pěkné. Pracovní doba ale stála za starou belu.”

„Znáte někoho, s kým pracovala?”

„Ne. Slýchal jsem o nich z vyprávění, když přišla domů, ale to je tak všechno.”

V tom okamžiku se do rozhovoru vložil Bryers. Jeho hlas zněl v tichosti domu velice rozdílně a jaksi temně. „Byla podomní prodavačka, že? Pracovala pro New You University, je to tak?”

„Ano. Už jsem policii dal číslo jejího nadřízeného.”

„Ano, naši lidé s ním už mluvili,” reagoval Bryers.

„To nic nepřinese,” řekl Caleb. „Nikdo z jejích spolupracovníků to neudělal. To můžu zaručit. Možná, že to bude znít hloupě, ale mám takový pocit. Všichni v její práci byli milí…všichni na jedné lodi, vzájemně se podporovali. Jsou to slušní lidé, víte?”

Na vteřinku se zarazil na hranici pláče, nakonec nad ním zvítězil a zahleděl se k podlaze, kde doufal nabrat nové síly. Potom se podíval zpátky na Mackenzie. Několik slz mu ale přece jenom skanulo po tváři.

„Dobrá, je tu tedy něco, o čem si myslíte, že by nás to mohlo přivést na správnou stopu?“ zeptal se Bryers.

„Nevím,“ odpověděl Caleb. „Měla seznam klientů, které ten den chtěla navštívit, ale nikdo ho nemůže najít. Policie říkala, že je to nejspíš proto, že jej vrah našel a vyhodil.“

„To bude nejspíše pravda,“ řekla Mackenzie.

„Já to pořád nemůžu pochopit,“ pokračoval Caleb. „Přijde mi to nemožné. Čekám, že se každou minutu musí vrátit domů. Ten den, kdy umřela…začal úplně stejně jako jakýkoliv jiný. Políbila mě na tvář, když jsem se oblékal do práce a loučil se s ní. Potom odešla na autobus a to bylo všechno. To bylo naposledy, co jsem ji viděl.“

Mackenzie viděla, že se Caleb každou chvíli zhroutí a, i když měla pocit, že by mu již měla dát pokoj, přesto si dovolila ještě jednu poslední otázku.

„Autobus?“ zeptala se.

„Ano, jezdila do kanceláře každý den autobusem. Linka 8-20 jezdí přímo tam a nikdy jí neujel. Naše auto se rozbilo už před dvěma měsíci.“

„Kde je ta zastávka?“ zeptal se Bryers.

„O dva bloky dál,“ odpověděl Caleb. „Je to jedna z těch malých se stříškou.“ Podíval se na Mackenzie a Bryerse a v jeho pohledu se objevila nejprve naděje a potom vztek. „Proč? Myslíte si, že je to důležité?“

„Těžko to můžeme vědět jistě,“ odpověděla Mackenzie. „Ale dáme vám vědět. Díky za váš čas.“

„Samozřejmě,“ řekl Caleb. „Hej…lidi?“

„Ano,“ otočila se k němu Mackenzie.

„Už je to víc než tři dny, že? Tři dny, co jsem ji naposledy viděl a skoro celé dva od chvíle, kdy našli její tělo.“

„To je pravda,“ přitakal Bryers tiše.

„Znamená to, že už je moc pozdě? Uteče ten parchant pryč?“

„Ne,“ řekla Mackenzie rezolutně. Vyletělo jí to z pusy zcela automaticky a bez přemýšlení. Její další myšlenka už patřila pouze uvědomění, že právě před Bryersem udělala první chybu.

„Uděláme, co bude v našich silách,“ odpověděl agent a jemně, avšak významně položil ruku na Mackenziino rameno. „Prosím, zavolejte nám, kdybyste si vzpomněl na cokoliv dalšího.“

S tím se dali na odchod. Mackenzie se otřásla, když uslyšela Calebův pláč zlomek vteřiny předtím, než se za nimi zavřely dveře.

Ten zvuk s ní něco udělal…něco, co jí připomnělo domov. Naposled, kdy něco takového cítila, byla zpátky v Nebrasce v době, kdy byla zcela pohlcena prací na případu Strašákového vraha. Teď byla ta potřeba zase zpátky, a jak kráčela po cestě od dveří Caleba Kellermana, začínala si pomaloučku uvědomovat, že to začíná všechno na novo, a že se nedočká odpočinku, dokud toho vraha nechytí.