Kapitola osmá

Henry d’Angelica, nejstarší syn sira Huberta a lady Neeme d’Angelicy byl teď nejspíš v nejsložitější situaci ze všech lidí v království. Nebo si to alespoň myslel. Snažil se uklidnit rodiče po tom všem, co se stalo v posledních několika týdnech.

„Ianthe samozřejmě pořád brečí,“ pronesla jeho matka skrz vlastní závoj slz, jako kdyby bylo něco nového, že je tetička rozrušená kvůli smrti svojí dcery.

Jeho otec vždy projevoval spíš vztek než smutek. Praštil pěstí do dřeva u krbu. „Co jen jí ti barbaři provedli… věděl jsi, že narazili její hlavu na kopí?“

Henry tuhle fámu slyšel, stejně jako stovky dalších. Jeho rodiče jim většinou slepě věřili. Od invaze se u nich doma nemluvilo v podstatě o ničem jiném. Angelica byla falešně obviněna ze zrady. Angelica byla roztrhána běsnícím davem, oběšena nebo sťata. Nájezdníci se proháněli ulicemi a zabíjeli každého v uniformě království. Spolčili se s princem, který zavraždil starou královnu…

„Henry, posloucháš nás vůbec?“ obořil se na něj otec.

Teoreticky by se Henry neměl třást. Bylo mu devatenáct, byl dospělý muž. Byl vysoký a silný, skvělý šermíř a ještě lepší střelec. Přesto bylo v otcově hlase něco, co z něj vždycky udělalo malého kluka.

„Omlouvám se, otče, co jsi říkal?“ zeptal se Henry.

„Říkal jsem, že je potřeba něco udělat,“ zopakoval jeho otec rozčíleně.

„Jak říkáš, otče,“ přikývl Henry.

Otec po něm střelil vzteklým pohledem. „Vidím, že jsi chlap na nic. Špatně jsem tě vychoval. Nejsi jako tvá sestřenice.“

„No tak, lásko…“ začala jeho matka, ale jako obvykle se moc nesnažila.

„Je to pravda,“ štěkl na ni otec a rázoval před krbem jako stráž před branou do paláce. Takové přirovnání by se ovšem muži, jakým byl sir Hubert, vůbec nelíbilo. „Ten kluk u ničeho nevydrží. Kolik učitelů jako malý vystřídal? Pak tu byl ten výstup s vojenskou společností, ze které jsem ho musel vykoupit a nakonec se ještě přidá k církvi Maskované bohyně…“

Henry se nenamáhal jim připomenout, že to všechno způsobili oni sami. Tolik učitelů vystřídal jen proto, že je měl otec ve zvyku vyhazovat kdykoli, kdy ho naučili něco, s čím nesouhlasil. Henry se tak většinou musel učit sám v jejich knihovně. Stejně tak se právě jeho otec rozhodl, že místo ve svobodné společnosti není nic pro jeho syna. Stejně tak právě otec rozhodl, že jeho syn vstoupí do církve Maskované bohyně. Nakonec ale zjistil, že by to znamenalo, že Henry nebude moct zplodit dědice, po kterém tolik toužil.

„Už zase jsi myšlenkami někde jinde,“ vyletěl na něj jeho otec. „Tvoje sestřenice by taková nebyla. Vzala si krále!“

„A málem si dvakrát vzala prince,“ pronesl Henry, prostě si nemohl pomoct.

Viděl, jak jeho otec zbělal vzteky. Henry ten výraz znal. Věděl, co předznamenává. Jako malý ho viděl tolikrát a vždy pak musel snášet výprask a facky, které následovaly. Připravil se, že to dnes nebude jiné.

Když se ale jeho otec rozpřáhl, uvědomil si Henry, že podvědomě zdvihl ruku a zachytil jeho paži. Stiskl ji tak silně, že mu určitě způsobil podlitiny. Podíval se otci do očí a pak ustoupil a pustil ho.

Sir Hubert si zamnul pěst. „Vypadni z mého domu! Už tu nejsi vítaný!“

„Nejspíš máš pravdu,“ řekl Henry. „Měl bych jít. Prosím, omluv mne.“

Při odchodu z místnosti se cítil podivně klidný. Mířil po schodech vzhůru, do pokoje, který mu patřil od doby, kdy byl ještě dítětem. Začal si balit věci a přemýšlel, co všechno bude potřebovat a co bude muset udělat dál.

Henry svoji sestřenici moc neznal. Našli se lidé, kteří tvrdili, že díky svým zlatým vlasům, hlubokým modrým očím a příjemným rysům obličeje vypadal trochu jako ona. Henrymu to tak ale nepřipadalo. Možná to bylo proto, že mu Angelicu dávali za příklad, kterého on nikdy nemohl dosáhnout. Byla chytřejší, lépe vycházela s lidmi a dařilo se jí u dvora.

Henry si nebyl jistý, jestli něco z toho byla pravda. Než se jeho otec zbavil učitelů, obvykle o Henrym říkali, že je překvapuje, jak rychle se učí. Dařilo se mu lidi přesvědčit, aby dělali to, co potřeboval. A pokud šlo o dvůr, jeho neúspěch byl spíše důsledkem jeho nezájmu.

„To se bude muset změnit,“ řekl si Henry.

Slyšel fámy o svojí sestřenici, byl ale dost chytrý na to, aby si zjistil ověřené informace. Platil lidem, aby mu řekli, co vědí a pil s cestovateli v místní hospodě. Z toho, co vyrozuměl, byla jeho sestřenice odmítnuta ne jednou, ale dvakrát. Odmítl ji Sebastian, syn, o kterém se tvrdilo, že zavraždil svoji matku. Angelica se pak přidala k Rupertovi, nejspíš proto, že se chtěla za každou cenu dostat na trůn. To se jí povedlo právě v době, kdy začala invaze Sophie Danse a všichni z vládnoucí rodiny se stali terčem.

„A taky ji to stálo život,“ zamumlal Henry, zatímco skládal oblečení, nakládal peníze, pistole a svůj starý rapír.

Nepochyboval o tom, že se Angelica zapletla do množství podezřelých aktivit, aby se dostala tam, kde skončila. Částečně by si přál, aby nevěděl, jak tohle všechno funguje, ale věděl to a dokonce ani někdo, jako byla jeho sestřenice, se nestane královnou náhodou. Navíc kdykoli spolu jako děti něco hráli, neváhala podvádět a lhát, jen když tím získala nějakou výhodu.

Věci, ze kterých ji ale v těch fámách obviňovali… zněly jako upravená verze historie. Jako by chtěl někdo působit nevinným dojmem. Někdo chtěl najít důvod pro její zabití a získat tak cestu k moci.

Kdyby byl jako jeho otec, cítil by Henry neskutečný vztek, ale nic by neudělal. Kdyby byl jako jeho matka, sesypal by se z té hrůzy a současně by šířil další fámy. On ale nebyl ani takový, ani takový. Byl mužem, který dělal, co je nutné. A tohle nutné bylo.

„Rodinná čest mi neumožní nic jiného,“ řekl Henry a potěžkal v ruce svůj vak.

Sešel ze schodů a zastavil se u dveří do studovny.

„Matko, otče, odcházím. Nevrátím se. Měli byste vědět, že pomstím smrt svojí sestřenice. Ať to bude stát cokoli. Nedělám to, abyste na mě byli hrdí, protože je mi vážně jedno, co si myslíte. Dělám to, protože je nutné to udělat. Sbohem.“

Bylo to poměrně necitlivé rozloučení, ale Henry si uvědomil, že rodičům nic jiného nabídnout nemůže. Vypochodoval z domu a ignoroval přitom matčino kvílení i otcovy vzteklé pohledy.

Zamířil do stájí a vybral si tam svoji kaštanovou klisnu, na které obvykle jezdil. K tomu přibral strakáče, který měl vézt jeho vak. Začal je sedlat – nemusel se na to soustředit, vše dělal po paměti. V myšlenkách už opustil rodiče a přemýšlel nad tím, co bude muset udělat v následujících dnech. Nad spojenectvími, která bude muset uzavřít, nad boji, které bude muset vybojovat slovy, zlatem i ocelí.

Opravdu byla jejich nová královna jednou z Dansů? Vzhledem k tomu, co věděl, to bylo možné. I kdyby to tak opravdu bylo, nedávalo jí to právo zmocnit se trůnu. To právo náleželo Rupertovi a jeho prostřednictvím pak Angelice. Protože poslední živý člen rodiny Flambergů byl téměř jistě vinen zradou, znamenalo to…

„Ano,“ vydechl Henry se smutným úsměvem, „to by mohlo vyjít.“

Nebylo to nic, co by chtěl udělat. Nepotřeboval trůn o nic víc, než potřeboval místo kněze, na které ho chtěli dosadit jeho rodiče. Byla to ale nutná součást toho, co se mělo stát. Když se přiřítí do Ashtonu a pokusí se zabít královnu, bude z něj zrádce.

Nemohl ale dovolit nájezdníkům z Ishjemme, aby jim to všechno prošlo. Jen tak zničili všechno, o co se v království snažili od konce občanských válek. Zničili starý pořádek a zavedli nový, kde se Šlechtická rada měnila podle nálady vládkyně a kde jen na základě příkazu nové královny popravili jeho sestřenici.

Tohle Henry nemohl dovolit. Vrátí věci do stavu, v jakém byly. Všechno to napraví.

S touhle myšlenkou vyjel na cestu. Bude potřebovat podporu a Henry naštěstí přesně věděl, kde ji hledat.

Kapitola devátá

Týden připadal Sophii jako neskutečně krátká doba. Příliš krátká doba na to, aby trávila čas se svým manželem. Příliš krátká doba na to, aby se mohla rozplývat nad Violet, která spokojeně vrněla, kdykoli ji Sophia držela v náručí a která prstíky projížděla Sienninu srst, kdykoli se k ní lesní kočka přiblížila.

„Nemusíme vyrážet tak brzy, pokud nechceš,“ řekl Lucas, zatímco stáli v přístavu a kolem se shromažďovali lidé, kteří je přišli vyprovodit, zatímco stáli u lodi, na které se měli plavit. Na palubě už na ně čekal usmívající se nejvyšší obchodník N’Ka. Nejspíš byl spokojený kvůli všem truhlám zboží, které s sebou vezl a obchodním příslibům, které mu dala Sophia.

„Nebo můžeme vyrazit sami,“ řekla Kate. „Přivedeme rodiče k tobě.“

Sophia zavrtěla hlavou. „Vím, že je šílené dělat to takhle brzy a opravdu mě bolí, že musím opustit Violet, ale mám pocit, že pokud máme najít rodiče, musíme je hledat všichni tři společně. Určitě měli důvod, proč se mapa zobrazí jen ve chvíli, kdy jsme u ní všichni tři.“

„Nemusíme to ale dělat teď,“ trval na svém Lucas.

„Když ne teď, tak kdy?“ zeptala se Sophia. „Konečně máme na chvíli mír. Sebastian se postará o království a já ještě nejsem spoutaná všemi drobnostmi vládnutí. Kdybychom to odkládali, nemuseli bychom vyrazit už nikdy.“

Navíc vidím, jak moc jsi zklamaný z toho všeho čekání, poslala Lucasovi. Chci, abys byl šťastný a chci, aby měla Violet babičku a dědečka.

Určitě z ní budou úplně hotoví, odpověděl Lucas. Najdeme je.

Sophia jeho sebejistotu používala jako berličku, když zamířila k místu, na kterém stál Sebastian s jejich dcerou. Cítila, že se snaží být silný – kvůli ní. A že si přeje, aby neodcházela, nebo aby mohl jít s ní. Něžně ho políbila.

„Brzy se ti vrátím,“ řekla.

„Obávám se, že to nebude dost brzy,“ odpověděl Sebastian. „Tak daleko na jih je to opravdu dlouhá cesta.“

„Nejvyšší obchodník tvrdí, že cesta k pobřeží nezabere víc než týden nebo dva,“ řekla Sophia a doufala, že se muž neplete. „Cesta do vnitrozemí pak zabere další týden nebo dva. Víc ne. Vrátím se, než se naděješ. Přivedu s sebou Violetiny prarodiče, pokud tam budou.“

„Dva měsíce mi budou připadat jako věčnost,“ řekl Sebastian. Pročísl jí rukou vlasy. „Ale vím, jakou radost ti udělá, až rodiče najdeš. Šel bych s tebou, kdybych mohl.“

Sophia věděla, že by šel s ní. Myšlenka, že by se pátrání po rodičích účastnila celá její rodina, se jí líbila, i když věděla, že to není možné.

„Jeden z nás tu musí zůstat a všemu velet,“ řekla.

„Kéž bych se mohl postarat o tvé bezpečí,“ vydechl Sebastian.

Sophia se zadívala na loď, na jejíž palubě se shromažďovali sloužící a ishjemmští vojáci. „Mám s sebou půl regimentu, Sienne, Lucase a Kate. Myslím, že to já bych se měla bát o tvoje bezpečí.“

„Budu se snažit, aby mě už nikdo nezavřel do vězení,“ slíbil jí Sebastian s úsměvem, který Sophia okamžitě opětovala.

„Moc tě miluji,“ řekla a znovu ho políbila. Sklonila se, aby políbila dceru na čelo. „Tebe taky. Až budeš starší, budeme ti vyprávět, jak jsme šli hledat babičku a dědečka, aby se na tebe mohli podívat.“

Bylo toho tolik, co v království opouštěla. Její dcera a manžel byly ty nejočividnější věci, ale bylo toho mnohem víc. Její bratranci a sestřenice. Hans pracoval s královskou pokladnicí, Ulf a Friga na Monthys, Jan… no, toho neviděla už od svatby, ale doufala, že je v pořádku.

Zdálo se, že i jednotlivé frakce v království se na chvíli usmířily. Církev Maskované bohyně i Šlechtická rada neměly připomínky a lidé, kteří byli za vlády královny vdovy utiskovaní, získávali nové postavení. A navíc mohla Sophia věřit Sebastianovi. Pokud tu byl někdo, kdo za ni mohl vládnout, zatímco byla pryč, byl to on. Respektoval ho prostý lid i šlechta a on navíc věděl o vládnutí mnohem víc než ona.

Přesto ale bylo těžké ho opustit.

„Vrátím se hned, jak to bude možné,“ slíbila. „Zjistím, jak vyvolat vítr, kterým zrychlím naši loď, když to bude nutné. Nedovolím, aby nás něco rozdělovalo déle, než je nezbytně nutné.“

„A až se vrátíš, budeš mít o čem vyprávět,“ pousmál se Sebastian úsměvem, který ale nebyl vůbec upřímný. Přesto se ale Sebastian snažil být statečný. Někdy to muselo stačit.

„Pojď, Sienne,“ pobídla ji Sophia.

Přinutila se vyjít po lávce na palubu, na které se zastavila a zamávala davu v přístavu, který nadšeně skandoval. Byl to okamžik, který by měla považovat za začátek něčeho úžasného. Jenže ona jen doufala, že co nejrychleji najde své rodiče a vrátí se hned, jakmile to bude možné.

* * *

Kate měla co dělat, aby Willa pustila.

„Kéž bys mohl jít se mnou,“ řekla.

„Mohl bych, jestli chceš,“ poznamenal.

Kate zavrtěla hlavou. „Chci mít něco dobrého, k čemu se vracet. Ty se rozhodně počítáš jako něco dobrého.“

Už jen myšlenka na to ji přivedla ke vzpomínce na všechny noci, které uběhly od svatby. Na všechno, co si spolu užili od chvíle, kdy měli svoji svatbu. Vzpomínala na všechny okamžiky, které spolu strávili, na doteky, smích…

„Musíš zůstat,“ pronesla Kate a snažila se tím přesvědčit Willa i samu sebe. „Sebastian bude potřebovat veškerou pomoc a lord Cranston potřebuje pobočníka.“

„Nejsem si jistý, jestli tu bude nějaká práce pro svobodnou společnost,“ řekl Will.

Kate zavrtěla hlavou a vzala ho za ruku. Zavedla ho k místu, kde čekal lord Cranston. Kate briskně zasalutovala.

„Vzhledem k tomu, že armádu máš na povel ty, měl bych salutovat já tobě,“ řekl lord Cranston.

„Proč myslíš, že ti teď salutuji, můj pane?“ zakřenila se Kate.

Lord Cranston se na ni podíval s téměř šokovaným výrazem. „Co tím chceš říct, Kate?“

„Chci tím říct, že se někdo musí postarat o bezpečnost království,“ řekla Kate. „A já neznám nikoho, kdo by se postaral, aby armáda zůstala na Sebastianově straně, lépe než ty.“