A já jsem netrpělivý proto, jelikož jsem žádostivý, jaké tam budou obrázky a jestli jich bude hodně. Jestli jsou v bedně obrázky, jakož i pohádky, to se pozná okamžitě. A jak se to pozná? Když je bedna celá špinavá a umouněná, tak v ní jistě není nic a já jdu od ní pryč, protože mne to nebaví. Ale když přijde bedna celá bílá a voní po syrovém dřevě, tak v ní jistě jsou i obrázky i pohádky a taky plakát.

Když tatínek odklopí víko, tak to zaskřípe a rupne, pod tím jest papír, pak dřevitá vlna a hned navrchu plakát. Tatínek plakát rozdělá a na něm je vymalovaná krásná slečna, velice růžová, a má modré oči a pije kávu, přičemž se neobyčejně vesele usmívá. A pod ní jest napsáno tiskacím písmem: „Pověst letí kol a kolem – pijme jenom kávu se Sokolem,“ a tatínek se podívá na plakát se zalíbením a pak praví: „Mami, pojď sem.“ Maminka přijde, utře si ruce a taky se podívá a řekne „ách!“, pak přijde Kristýna z kuchyně, taky se podívá a řekně „ách!“, neboť se jim to líbí. Ten plakát pak tatínek pověsí do okna, aby to všichni lidé viděli a chodili kupovat cikorku.

Avšak potom přijde to hlavní, neboť pod plakátem jsou pohádky a jest jich habaděj. Ty pohádky potom čítám a je v nich o čarodějnicích, obrech i trpajzlících, o hodném králi a zlé princezně, co nechtěla pít kávu se Sokolem, pročež byla zakletá do žáby, až byla vysvobozena princem, co by se po kávě se Sokolem utloukl, a pročež jest strašlivě silný a děsně udatný, a pojme princeznu za manželku a oni pak pijí kávu se Sokolem ve svornosti až do smrti.

Až budu velký, tak budu také kupcem, protože kupci to mají nejlepší. Kupci nemusejí nic kupovat, jednoduše jdou do krámu a vezmou si, co chtějí. Tatínek pravil: „Koukej, ať se máš k obchodu, já tu pořád nebudu, tak si všeho všímej, abys to jednou mohl vzít za mne, neboť Láďa se udělá pro sebe.“ Tak si všeho všímám a stojím za pultem a zdravím lidi silným hlasem, abych byl jako kupec.

Ale ze všeho nejraději chodím upomínat lidi, co jsou nám dlužni za zboží. Jelikož vejdu do příbytku, dám slušné pozdravení a pravím, že tatínek se nechá poroučet a co je s placením, že nemůžeme čekat, a lidi mají vzteka a praví, že nemusí být hned zle, že zaplatí až pak. Avšak já se jim nehnu a pravím, že nám také nikdo nečeká a že nesmím bez peněz přijít domů. Tak oni mně raději peníze dají, přičemž říkají, abych koukal mazat.

Avšak děsně nerad chodím upomínat k cukrářovi Svobodovi, který od nás bere cukr, čekuládu, kakao a všelijaké věci. Pan Svoboda je zlostný a pořád mne vyhazuje z krámu a praví, že ještě nikomu s dluhem neutekl. Já jsem rád, že má vzteka, a hádal bych se s ním silným hlasem, jenomže bývá při tom Eva Svobodová a ta se kouká lítostivě, pročež mluvím slabým hlasem. Tak jdu pryč a tatínek musí pana Svobodu upomínat písemně.

Tuhle jsem mu zas přinesl dopis, na němž bylo psáno: „Veleváženým manželům Svobodovým Zde.“ Když se pan Svoboda podíval na obálku, tak velmi zčervenal a pravil: „Vyřiď tatínkovi, že jsem cukrář Jaromír Svoboda a nejsem u nikoho velevážený manžel Svoboda.“ Tak jsem šel domů a pravil jsem tatínkovi, že pan Svoboda je cukrář Svoboda a žádný velevážený manžel Svoboda.

Tatínek odvětil: „Řekni panu Svobodovi, že u mne je velevážený manžel Svoboda, kdyby se rozkrájel, jelikož vím, co dělám.“

Tak jsem šel zpátky a pravil jsem panu Svobodovi, že u tatínka bude vždycky velevážený manžel Svoboda, kdyby se rozkrájel.

Pan Svoboda se začervenal ještě více než předtím a na čele se mu objevila žíla v podobě praku, co s ním střílíme po vrabcích.

A pravil: „Počkej!“

Pak si sedl a psal, a když to napsal, tak olízl obálku, bouchl na ni pěstí a pravil: „Tak tady máš a řekni, že se nechám poroučet. Tohle si tatínek nedá za rámeček.“

Tatínek si to psaní přečetl, a když ho přečetl, přišla holka od notářů, že by chtěla čtvrtku octa, tatínek pravil: „Posloužím,“ a odložil dopis. Jak ho odložil, tak jsem ho rychle vzal, abysem si ho přečetl.

V dopise bylo psáno: „Velevážený Pán pan Vendelín Bajza, velkoobchodník Zde. Velevážený pane velkoobchodníku! Jestli se mně to ještě jednou bude opakovat, že mne ‚Veleváženým manželům Svobodovým‘ titulovati račte, ačkoli jsem již vícekrát prohlásil, že si tak nepřeji býti titulován, jelikož živnost běží na jméno mé, a nikoli manželky, tak už k Vám víckrát nebudu chodívádt nakupovádt.“

Když jsem dopis přečetl a nalezl v něm ty strašné hrubky, tak jsem vzal červenou tužku a ty pravopisné chyby jsem podtrhl. Načež jsem připsal: „Vnější úprava písemné práce: Méně úhledná – Pravopis: 5“ a zanesl jsem dopis zpátky, aby to pan Svoboda opravil.

Pan Svoboda se na to podíval, zařval velice a pravil neobyčejně silným hlasem: „Tohle už přestává všecko. Já nejsem nikomu za tajtrlíka, neboť nikdo si nebude ze mne dělat frňousy a daně mám v pořádku.“

Od té doby od nás nebere a tatínek se tomu moc diví a praví: „Já nevím, co ten Svoboda proti mně má, že chodí ke konkurenci!“

Já pravím: „Já taky nevím,“ ale vím dobře, jenomže to nemůžu říct, jelikož by byl mazec.

* * *

Náš tatínek pravil: „Už nám to nastává,“ a naše maminka pravila: „Bať, bať, už fouká ze strnišť,“ a dívali se, jak se venku prohání vichřice. Hnedle bude podzim a už je konec koupání a na zahradě buch! buch! padají jablka. Copak o to, voda by byla ještě teplá, ale koupání nikoho nebaví, a když se oblékáme, tak vítr rve košili z rukou a schválně ji tak zamotá, abysme netrefili do rukávů, na těle dělá husí kůži a nikomu se doopravdy nechce do vody.

Tak my pouštíme draky, což jest správný sport, a draky nám vyrábí Jakub od Bejvalů, on to nejlépe umí. My čekáme, až Jakub koně odkšíruje, poklidí ve stáji a všecko udělá, potom ho moříme: „Jakube, udělejte nám draka.“ On se mračí jako bubák a mluví mrzutým hlasem: „Jděte mi pryč, haranti, já nemám na vás myšlení,“ ale my nepřestáváme mořit a on praví hlubokým hlasem: „Tak aby byl svatý pokoj.“

Potom se vám posadí na špalek, co se štípá dříví, a pustí se do toho a my stojíme kolem a díváme se, jak to dělá. Nejdříve vyrobí ze dřeva lajsničku, aby byla rovná a hladká, a na tu lajsničku zrovna doprostřed připevní rákosku a tu rákosku ohne, aby byla jako luk, a oba konce přiváže provázkem na dolním konci lajsničky. A do té lajsničky udělá dvě dovírky, kterými protáhne motouzek, a tak udělá kostru draka. A pak zkouší, jestli to dělá rovnováhu. Když to dělá rovnováhu, tak řekne: „To bysme měli.“ Ta kostra se pak polepí papírem. Při práci Jakub moc řečí nenadělá, jenom chvílemi praví: „Podej to,“ nebo: „Podej ono,“ a my víme, co mu máme podat, jestli nůžky, nebo papír, nebo hrnek s lepidlem, nebo co. Přičemž nesmíme ani slovíčko promluvit, jináč by nám s tím seknul, on nemá rád řeči. Jenom když je to hotovo, tak se smíme radovat slovy: „Jéjej!“

A draku připevní z každé strany střapečky, aby to mělo ještě větší rovnováhu, a pak nastříhá z barevných papírů mašličky a my z nich pleteme ocas. A na konci ocasu se dá taky střapec, to rovněž skrz to, aby to mělo rovnováhu. Jelikož když nemá drak rovnováhu, tak sebou trhá jako jankovitý kůň a udělá ve vzduchu několik prudkých kotrmelců a zabodne se do měkkoty. A nikdo s ním nic nesvede.

Ale drak musí mít také oči a vousy namalované červenou barvou a to dělá Éda Kemlink, ten to nejlépe dovede. Pročež se na nás drak shůry kouká, jestli ho správně pouštíme, a on se kolébá sem a tam, podle toho, jaký je vítr. A my přitom sedíme na mezičce a povídáme si řeči. A někdy posíláme draku psaníčka s optáním, jaké je to nahoře, a ta psaníčka navlékáme na šňůru a vítr je pohání pořád výš a výš, až jsou docela nahoře a tam zůstanou.

Ještě raději však děláme ohníčky, to je to nejsprávnější. Tu jdeme nejdřív k Jirsákom a čekáme, až Čenda Jirsák vyžene kozy na pastvu, a my jdeme s ním. Když pak přijdeme na to pole, tak se rozběhneme a snášíme pejřku, ano i bramborovou nať, aby toho bylo hodně. Když je toho hodně, tak to podpálíme, plamen hučí a vysoko šlehá, kouř je silný a štípe do očí. A my sedíme kolem ohně, je nám veselo a povídáme si řeči.

A když kolem hranice sedíme, tak každý z nás vytáhne svou dýmku, která se v indiánském nářečí nazývá kalumet. Tuto dýmku si udělá každý hoch z kaštanu, z něhož vydlabe maso, a tak má hlavičku. K této hlavičce jest připojen husí brk, kterým se táhne. Dýmku nacpeme bramborovou natí a hulíme velmi silně. Doma to nesmějí vědět, jináč by byly strašlivé řeči, pan učitel to také neví, jelikož praví, že kouření je neblahý zvyk, který podkopává zdraví a sklátí nás předčasně do hrobu. Ale já dovedu kouřit ze všech nejlépe a umím dělat kroužky, ostatní to dělají po mně.

U ohně se musí kouřit, abysme si mohli povídat řeči o indiánech, kteří se vydali na válečnou stezku a přepadli srub čili vlak pacifické dráhy a je velký křik a prolévání krve. Nebo si povídáme o Barboře Ubrykové, která byla za starých časů jeptiškou, pročež byla nevinně zazděná. Také si vypravujeme o strašidlu, které chodilo sem tam a mělo svou hlavu pod paždí a hrozně naříkalo, aby se lidé báli. Když mluvíme o tom bezhlavém strašidle, tak to povídáme tiše a koukáme se kolem sebe a kozy se pasou.

Pajda chce vždycky jít s námi na pole, a tedy ho Éda Kemlink vezme s sebou, a štěká na kozy a ony ho za trest chtějí nabrat na rohy, ale Pajda je chytrý a vždycky včas uskočí a my se smějeme, že je tak chytrý. Éda Kemlink praví: „Pajdo, vem si kozu,“ a Pajda štěká čím dále tím více.

Eva Svobodová mne mockrát prosila, abych ji vzal s sebou na ten oheň, já jsem pravil, nevím, nevím, až podle toho, a skutečně jsem nevěděl, co mám dětat, jelikož dělat ohníčky není věc holčenčí, ale hošenčí. Bál jsem se, že by se kluci koukali a Čenda Jirsák by se třeba příšerně šklebil, ačkoliv teď s ním chodím.

Ale když už mne moc mořila a pravila, že nevěděla, že jsem takový, tak jsem pravil: „Dobrá, tak pojď,“ ale hošům jsem o tom docela nic neřekl a přišel jsem s Evou rovnou na pole, kdy už tam všichni byli. A jak jsem s ní přišel, hned jsem se díval, jestli se hoši nebudou koukat a jestli se Čenda nebude příšerně šklebit. On už se taky chtěl příšerně šklebit, ale vtom Eva vytáhla kornout pražených mandlí a nabídla je všem. Z toho jsem poznal, že Eva je chytrá, a každý ji za to chválil a všichni pravili, jenom ať přijde zas a ukradne doma pražené mandle, jelikož všichni hoši rádi pražené mandle. A Eva pravila, že zase ukradne, poněvadž ví, kde jsou, a doma to nevědí, že krade mandle.

Bejval Antonín jí za to nabídl svou dýmku, aby také kouřila, Eva to zkusila a udělala první šluk a začala strašně kašlat a pravila: „Áchich, to by byla moje smrt.“ Já jsem na to pravil, že to je jenom nezvyk, jelikož indiánky také kouří, ano i cikánky, a nic jim není. Eva však pravila, že raději bude nosit pejřku, a pekla brambory v popeli a starala se, aby oheň nevyhasl, pročež my jsme si seděli jako milostpáni a moc jsme si medili, že máme zastání. A bylo nás šest, co jsme seděli kolem ohně, a Pajda se radoval, že je nás hodně.

* * *

V panské zahradě rostou ořechy a letos jich bylo děsně moc, pročež jsme tam vlezli, a bylo nás pět.

Když jsme tam byli, tak na nás křičel zahradník: „Holoto, já vás, mně se zdá, zrychtuju, že uvidíte!“ a mával holí. Pročež jsme utekli, ale měli jsme plné kapsy ořechů a byly dobré. Jenomže když uzrají v panské zahradě ořechy, tak je konec prázdnin, ani jsme to pořádně neužili. Maminka pravila, že je dílem ráda, že už bude škola, aspoň se mne zbaví, jelikož jsem povstalec. Tatínek také pravil, že už byl nejvyšší čas a že ty prázdniny jsou jenom pro zlost a že by měly přijít k zkasírování, protože mládež je samá bujnost. Pravil, že je dobře, že nás už zase vezme pan učitel do parády, ale že budou ukrutné výdaje za knížky a školní pomůcky a ti páni nahoře se neptají, kde na to má brát.

Kristýna se mně posmívala: „Fikalala, ty loupežníku, už je s prázdninami konec,“ a já jsem pravil: „Rampepurdo, ty bídnice, modli se, tvoje poslední hodina udeřila, jelikož tě musím zamordovat.“ A prali jsme se velice, až to bylo slyšet až v krámě, i přišla maminka a pravila: „Kristýno, vy máte ještě méně rozumu než to dítě, a to máte šamstra namluveného a chcete se vdávat, kdo by si vzal bláznivou?“

Ona se smála a šla mýt nádobí a já jsem měl vzteka, že bude škola, jelikož musím chodit obutý a vůbec. Tak jsem se šel podívat ke knihkupectví pana Bašty, protože tam před krámem stojí študenti a prodávají staré učebnice. Jeden tam křičel: „Latinská gramatika úplně zachovalá pouze tři koruny,“ tak jsem taky křičel: „Latinská gramatika úplně zachovalá pouze tři koruny,“ abysem byl jako študent. Taktéž tam byl pan Fajst a koukal se, jestli ho študenti budou zdravit, ale oni si ho nevšímali, tak měl pan Fajst děsného vzteka a odplivoval si a pravil: „To je pak ta mládež študující, naděje vlasti!“

První den ve škole jsme se vůbec nic neučili, jenom nás vyvolával pan učitel, jestli jsme všichni. My máme zase pana učitele Veselíka a on pravil: „Hoši, pěkně vás vítám z prázdnin, jelikož jste se osvěžili na duchu i na těle, abyste byli chloubou své vlasti, rodné obci, jakož i rodičům neb jejich zástupcům,“ a pak vybíral po koruně, co jsou majetnější, aby dali na chudé žáky přespolní, že se jim v zimě bude rozdávat polévka. A Páta Karel si sedl zase do první lavice, dal ruce na lavici a koukal se ctnostně. Už jsme měli jít domů, ale když někdo napsal křídou Pátovi Karlovi na záda „Já jsem vůl“ a hned jsem si pomyslil, že to bude na mně, ačkoli jsem to vůbec nebyl. Já vím, kdo to byl, byl to Miroslav Hanzal, jelikož se díval do penálu a dělal, jako kdyby počítal péra, jestli jich má moc. Tak jsem byl hned první den po škole a pomyslil jsem si, ať si Páta Karel nemyslí, že to nechám jen tak.

A když jsem přišel domů, tak mně na zlost Kristýna zpívala: „Poškolák, mastnej pták, poškolanda – planda, že mu není hanba.“

Já jsem jí řekl: „Tohle si vypiješ, Rampepurdo rampepurďácká.“ A hned jsem silně přemýšlel, jak bych se jí pomstil, ale nemohl jsem na nic připadnout, jelikož jsem jí už všechny pomsty udělal a ona je znala. Tak jsem byl z toho mrzutý.

Ale tu mně náhodou přispěl na pomoc náš kocour Honza, takže jsem si tu pomstu vyvzpomněl. Náš Honza jest zrzavý a chytrý, nejchytřejší ze všech koček, co jsou v městě. Náš tatínek praví, že Honza má kočičí univerzitu, a chovává ho na klíně a my všichni mu dáváme kosti, aby si je ocucal.

Já ho rád pozoruju, když chce chytit vrabce, kteří k nám létají na dvůr, aby si sesbírali drobečky. To Honza si sedí jen tak a přimhuřuje oči, až je má jako čárky, a dělá, jako by se nekoukal, ale on se kouká. Zatím číhá, až se vrabec usadí a nebude na sebe dávat pozor. A když si vrabec sedne, tak se Honza přikrčí, až břicho vleče po zemi, a plazí se na opáčnou stranu od toho vrabce dál, aby ho obešel a pak znenadání na něho skočil. Ale když ho vrabec včas zpozoruje a uletí, tak Honza nedá najevo vzteka, aby si vrabec nemyslil, že tak o něho stojí, a lhostejně si líže kožich a pak jde pryč.

Vrabce málokdy chytí, nýbrž spíše myš, v tom se vyzná. My máme na dvoře miskrounu, ve které je myší velice moc. Tu Honza sedí u díry, ani se nehne a pořád kouká do miskrouny, to na něho můžeš volat „čiči“, on se nepodívá. Když zpozoruje myš, tak střemhlav skočí do ďoury a už myš drží, už mu nemůže utéci. Je rád, že ji má, ačkoli ji nežere.

Jednou jsme takhle seděli u oběda a měli jsme škubánky s makem, já je nerad, pročež tatínek říkává, že kdo jí škubánky, tomu jde do hlavy učení a bude z něho učenec. A okno bylo otevřené a oknem skočil dovnitř Honza a měl v zubech velikánskou myš, kterou položil na stůl přímo před tatínka, aby se pochlubil, že je dobrý lovec. Tatínek se lekl, ohnal se ubrouskem a začal řvát hrozným hlasem: „Fuj! Jedeš mi s tím!“ Maminka se také polekala a řvala ještě víc a nejvíc ze všech řvala Kristýna a pravila, že to bude její smrt. Honza nechápal, proč tak na něho řvou, když chytá myši, tak si zase myš vzal a šel s ní pryč, myslil si: To mám za všecko, a celý den jsme ho neviděli, jelikož se urazil, on jest velice hrdý, a nechal myš ležet na dvoře.

Když Rampepurda tak velice řvala, tak jsem v duchu pravil silným hlasem: Už to mám! a vynalezl jsem krásnou pomstu. Vzal jsem tu mrtvou myš a vstrčil jsem ji Rampepurdě do kufru, ona tam má obrázky, prádlo a všelijaké písemnosti. Potom jsem chodil kolem ní a tvářil jsem se tajemně a vzal jsem si knížku a pilně jsem se učil, které jsou přítoky Labe. Kristýně to bylo divné, že se tak z ničeho nic učím, které jsou přítoky Labe, pročež se šla podívat do kufru.

Já jsem šel ven a venku jsem slyšel, jak strašlivě zařvala a děsným hlasem pravila mamince: „Milostpaní, dejte mi knížku, já v tom místě nezůstanu ani hodinu, neboť jsem si to nezasloužila.“

Potom chvilku spolu mluvily, Kristýna brečela a maminka volala jemným hlasem: „Péťo! Petříčku, kde jsi. Maminka ti něco dá.“

Uslyšel jsem to volání a vstoupil jsem dovnitř a tázal jsem se: „Co mně dáš?“

A maminka pravila, ale už ne jemným hlasem, ale dosti silně: „Pojď sem!“

Tak jsem šel, ale dosti zvolna, a zůstal jsem stát ve dveřích.

Maminka pravila: „Jen pojď blíž,“ a já jsem se ptal, proč mám jít ještě blíž, když už jsem tady, a udělal jsem ještě jeden krok. Ale maminka chtěla, abych byl k ní nejblíž, a ukazovala prstem, kam si mám stoupnout. To jsem však nechtěl, jelikož jsem si pomyslil, že to bude skrz tu myš a že to bude jistě na mně.

Tatínek to v krámě slyšel a přišel do pokoje a taky chtěl, abych přistoupil ještě blíž. Jelikož jsem to nechtěl učinit, tak mne popadl za ucho a přitáhl mne k sobě a otázal se: „Kdo dal tu myš Kristýně do kufru?“

Odpověděl jsem lítostivým hlasem, že já to nebyl a že zas je všechno na mně.

„Tak jsem to byl snad já?“ otázal se tatínek.

I odvětil jsem, že on to nebyl, a brečel jsem.

„Tak to byla naposled maminka?“ otázal se tatínek.

Odpověděl jsem, že to maminka nebyla.

A Kristýna při tom stála a šklíbila se tak, že bych ji povalil a zboxoval, kdyby mne tatínek nedržel za ucho.

A tatínek pořád pravil, abysem mluvil, kdo to udělal, jestli si to snad Kristýna naposled neudělala sama.

Ale já jsem nic nemluvil, neboť jsem viděl, že veškeré zapírání je marné, a maminka pravila, že lháti je velký hřích a kdo lže, ten krade.

„To není prauda!“ pravil jsem. „Já nekradu.“

„Aha!“ vzkřikla Rampepurda. „Chytil se!“

Pročež tatínek odepnul pásek a dlouho mne mydlil na zadní část těla a držel mně hlavu mezi koleny. Pak mne nechal, když maminka pravila, už ho nech, a já potom musil cvičit na housle. Velice jsem brečel a hrál jsem „Hrály dudy“ a schválně jsem děsně vrzal, tlačil jsem šmytec na struny, až tatínek zařval, ať toho nechám, že má hlavu jako škop a že mu tím fidláním odrážím zákazníky, a maminka taky pravila: „Jen žádné hraní na housle, jelikož musím vzít prášek.“

Tak jsem toho nechal a šel jsem ven a už jsem nebrečel.

* * *

Já se nýčko moc těším na zimu, ani se dočkat nemůžu, a každé ráno se dívám z okna, jestli už je země bílá, ale ono pořád nic. Jenom prší, z nebe visí špagáty, že by se z nich daly plést copánky, a čas je to mrzutý. Když přijdou lidi do krámu, tak říkají: „To máme počasí, co, pane Bajza,“ a tatínek praví: „Co mám dělat, když to nechce být lepší.“