III

První dojmy.

(Pokračování.)

Sotva že odešel M – cký (onen Polák, jenž rozmlouval se mnou), přivalil se do kuchyně Gazin, celý opilý.

Trestanec opilý za bílého dne, ve všední den, kdy jsou všichni povinni choditi na práci, a to za přísného náčelníka, jenž mohl přijeti každý okamžik do trestnice, za přítomnosti poddůstojníka, jenž má dozor nad trestanci a nachází se neustále v trestnici, za dozoru stráže a invalidů, slovem za vší možné přísnosti – popletl úplně všechny vznikající ve mně pojmy o životě v káznici. Dosti dlouho mně bylo prožiti v trestnici, než jsem si dovedl vysvětlit! všechny podobné události, jež mi byly tak záhadnými za prvních dob mého vězení.

Pravil jsem už, že trestanci mívali vždy své vlastní zaměstnání, a to zaměstnání že jest přirozenou potřebou vězeňského života; že kromě této potřeby je trestanec náruživým milovníkem peněz a že je cení mnohem výše, skoro stejně jako svobodu a že již to mu působí potěšení, cinkají-li mu v kapse. Naopak je tesklivý, smutný, nepokojný a na duchu kleslý, nemá-li jich, a tu je odhodlán krásti a cokoliv jiného učiniti, jen aby jich nabyl. Ale přes to že byly peníze v trestnici takou drahocenností, nikdy se dlouho nedržely u toho šťastného člověka, jenž je měl. Předně bylo je těžko schovati, aby jich buď neukradli, nebo aby je představenstvo neodebralo, Padl-li na ně major při nenadálých prohlídkách, hned je odebíral. Možná dost, že jich užil na zlepšení vězeňské stravy; jemu aspoň se odevzdávaly. Ale nejčastěji je někdo ukradl. Spoléhati nebylo možno na nikoho. Později vynalezli u nás způsob, jak se daly zcela bezpečně držeti peníze. Odevzdávali je k uschování stařečkovi starověrci, jenž se k nám dostal ze Starodubských osad, hlásivších se kdysi k víře Větkovské.⁹ Nemohu se zdržeti, abych o něm nepověděl několik slov, ač se tím vzdaluji od předmětu.

Byl to kmet šedesátiletý, maličký, šedivý. Nápadně mne překvapil hned na první pohled. Lišil se neobyčejně od ostatních vězňů; v jeho pohledu bylo cosi tak tichého a klidného, že jsem – jak se pamatuju – se zvláštním jakýmsi potěšením patříval na jeho jasné, světlé oči, obklopené drobounkými, paprskovitými vráskami. Často jsem s ním rozprávíval a zřídka jsem se za svého života setkával s bytostí tak milou a dobrosrdečnou. Byl sem poslán za zločin neobyčejně vážný. Mezi Starodubskými rozkolníky počali se vyskytovati obrácení na pravoslaví. Vláda je úsilně podporovala a užívala všech prostředků, aby přivedla do lůna pravoslavné církve i ostatní rozkolníky. Stařec spolu s některými jinými fanatiky se rozhodl, že „se postaví na obranu víry", jak se sám vyjadřoval. V osadě počali stavětí jednověrský chrám,¹⁰ ale oni jej zapálili. Stařec jako jeden z původců byl poslán do káznice. Býval zámožným sousedem ve městečku, kdež provozoval obchod; doma zanechal ženu a děti; ale odhodlaně šel na Sibiř, protože ve své zaslepenosti pokládal trest za „mučednictví za víru".

Kdybyste s ním strávili nějaký čas, maně byste si dali otázku: Jak se mohl tento pokorný, jako děcko podajný člověk státi spiklencem? Nejednou jsem se s ním dal do řeči o víře. Neustupoval ničeho ze svého přesvědčení; ale v jeho námitkách nebylo nikdy ani hněvu, ani nenávisti. A přece zmařil chrám a nezapíral toho. Zdálo by se, že by dle svého přesvědčení svůj skutek a vytrpěná za něj „muka" měl pokládati za slavný čin. Ale jakkoli jsem ho pozoroval, jakkoli jsem ho zpytoval, neshledal jsem v něm nikdy ani stopy ješitnosti nebo hrdosti. Byli mezi námi v káznici i jiní starověrci, většinou rodem ze Sibiře. Byl to lid silně rozvitý, vychytralí sedláci, neobyčejní písmáci, stojící na každé písmeně a výmluvní řečníci, šlo-li o jich předmět; byl to lid domýšlivý, hrdý, potměšilý a svrchovaně nesnášelivý. Stařík byl docela jiný člověk. Ač byl snad větším písmákem než oni, přece se vždy vyhýbal hádaní. Povahy byl nad míru sdílné. Byl vesel, často se smál – nikoli oním hrubým, cynickým smíchem, jímž se smáli trestanci, nýbrž jasným, tichým smíchem, v němž bylo mnoho dětské prostosrdečnosti a jenž obzvláště slušel jeho šedinám. Snad se mýlím, ale zdá mi se, že po smíchu možná poznati člověka, a zalíbí-li se vám při prvním setkání smích některého vám zcela neznámého člověka, můžete směle říci, že je to hodný člověk.

Stařík se těšil v celé trestnici všeobecné vážnosti, ale nikterak se jí nevynášel. Trestanci ho nazývali dědečkem a nikdy mu neubližovali. Pochopil jsem aspoň částečně, jaký mohl míti vliv na své souvěrce. Ale přes to, že snášel své vězení napohled odhodlaně, v jeho nitru se tajil hluboký, nezhladitelný zármutek, jejž se snažil zatajiti přede všemi. Bydlel jsem s ním v jedné kasárně. Jednou v noci po druhé hodině jsem se probudil a zaslechl jsem tichý, zdržovaný pláč. Stařeček seděl na peci, na téže peci, na které se před ním v noci modlíval trestanec, co vězel stále v bibli a chtěl zabiti majora – a modlil se ze své rukopisné knihy. Plakal a chvílemi bylo slyšeti, jak se modlil: "Bože, neopouštěj mne! Bože, posilni mne! Dětičky mé maličké, dětičky mé milé, nikdy se už neuvidíme!" Nemohu vypsati, jak mně ho bylo líto. —

Tomuto stařečkovi tedy pomalu skoro všichni trestanci počali odevzdávati své peníze k uschování. V káznici skoro všichni byli zloději; ale najednou všichni nabyli z jakési příčiny přesvědčení, že stařík není s to, aby je okradl. Věděli, že svěřené mu peníze schovával někde, ale v takovém tajnén místě, že jich nikdo nemohl nalézti. Později vyzradil mně a některým Polákům své tajemství. V jednom z břeven naší ohrady byl suk, na pohled pevně srostlý se dřevem. Ale suk ten se vytahoval, a uvnitř břevna byla veliká dutina. Tam dědeček schovával peníze, pak vetknul suk zase na své místo, tak že nikdo nikdy nemohl ničeho nalézti.

Ale odchýlil jsem se od vypravování. Zastavil jsem se na otázce, proč se v kapse trestníkově nedrží peníze. Tu kromě nesnáze, jak je uschovati, působila i ta okolnost, že v káznici bylo tak hrozně teskno. Trestanec však je podle povahy své bytost tak silně žíznící po svobodě a konečně dle svého společenského postavení tak lehkomyslná a nepořádná, že ho přirozeně stále cosi pudl, aby si vyhodil z kopýtka, aby si zahýřil za celý svůj kapitál za hluku a hudby, tak aby aspoň na minutku zapomněl na svou sklíčenost. Člověk se někdy neubránil podivení, když viděl, jak některý z nich pracuje ze všech sil, někdy po několik měsíců, pouze za tím účelem, aby za jediný den utratil celý výdělek, všechno do čistá, a potom znova po několik měsíců do nového zahýření trpělivě dřepěl při práci.

Některým z nich působilo potěšení, mohli-li si poříditi nějaký kus nového šatu a sice vždy takového střihu a způsobu, jaký se nedovoloval v trestnici: nějaké černé kalhoty, kaftan, sibiřský šosatý kabát. Velmi oblíbené byly také kartounové košile a opasky s měděnými plíšky. Oblékali se v tyto šaty o svátcích a takto oblečený prošel se obyčejně po všech kasárnách, aby ho viděl celý svět. Samolibost takto vyfintěného trestance byla až dětinská; a ostatně trestanci ve mnohém vzhledě byly hotové děti. Je ovšem pravda, že všechny ty pěkné věci najednou se jaksi ztrácely hospodáři; zastavili je někdy téhož večera, co je koupil, anebo je prodal skoro za nic.

Pitka rozvíjela se ostatně ponenáhlu. Odkládala se obyčejně k svátečnímu dni, nebo ke jmeninám hýřila. Trestanec, jehož byl svátek, ráno, jakmile vstal, postavil svíčku k svatému obrazu a modlil se; pak se oblékl do svátečních šatů a objednal si zvláštní oběd. Koupil si hovězí maso, rybu, nebo si objednal sibiřské pelmeni;¹¹ najedl se jako vůl, skoro vždy sám; zřídka kdo pozval soudruhy, aby s ním poobědvali. Pak se vyskytla vodka; slavící svůj svátek napil se jako houba a každý nezbytně se procházel po kasárnách, vrávoraje a klopýtaje, snaže se tak dáti všem na jevo, že je opilý, že se dnes veselí, a tím si zasloužiti všeobecné vážnosti. Ruský lid chová k opilému člověku všude jistou sympatii; v káznici chovali se k hýřícímu trestanci dokonce s úctou. V tom trestnickém hýření vězel jistý aristokratismus. Když se hýřil rozveselil, vždy si najímal hudbu. V káznici byl jistý Polák, uprchlý voják, člověk velice ohavný, ale hrál na housle a měl s sebou svůj nástroj – celý to svůj majetek. Řemeslo neuměl žádné a peníze vydělával pouze tím, že si ho hýřící trestanci najímali, aby jim hrál veselé písničky k tanci. Jeho povinností bylo choditi neustále v patách za svým opilým pánem z kasárny do kasárny a vrzati na housle ze všech sil. Často se na jeho tváři zračila nuda, tesknota; ale zvolání: „Hraj, peníze jsi dostal!" přinutilo ho, že vrzal a vrzal dále.

Trestanec, dal-li se do hýření, mohl býti zcela jist, že opije-li se přes příliš, druzí ho zajisté ošetří, v čas ho uloží na lože, ukáže-li se v ohradě představenstvo, jistě ho někam schovají, a vše to zcela nezištně. Poddůstojník a invalidové, kteří pro udržování pořádku bydleli v ohradě, mohli býti také úplně klidni. Opilý nemohl způsobiti nijakého zmatku. Bylť pod dozorem celé kasárny a kdyby způsobil hluk a nebo počal bouřiti, ihned by ho zkrotili, třebas by ho svázali. A proto nižší trestnické představenstvo hledělo na opilství skrze prsty, ba nechtělo o něm ani věděti. Věděloť velmi dobře, nedovolí-li vodky, že může býti ještě hůř.

Ale kde brali vodku?

Vodka se kupovala v samé trestnici, u tak zvaných krčmářů. Bylo jich několik a obchod svůj provozovali neustále a dobře se jim dařilo přes to, že pijících a hýřících bylo vůbec nemnoho, poněvadž hýření vyžadovalo peněz a v trestnici se peníze vydělávaly těžko. Obchod se počínal, vedl a přestával dosti zvláštním způsobem. Některý trestanec, dejme tomu, nemá řemesla a nechce se namáhati (bývaly takové případy), ale chce míti peníze a je spolu člověk netrpělivý, chce rychle zbohatnouti. Má něco peněz do začátku, a odhodlá se, že povede obchod s vodkou; je to podnik smělý, jenž vyžaduje veliké odvahy. Snadno bylo možno zaplatiti zaň svým hřbetem a přijíti v jednom okamžiku o zboží i kapitál. Ale krčmář už počítá s takovou možností. Peněz má z počátku málo a proto si na ponejprv podloudně přinese vodku do trestnice sám a ovšem výhodně ji odbude. Opakuje svůj pokus podruhé a potřetí, a nezastihne-li ho představenstvo, rychle rozprodá zboží a tu teprve založí pravý obchod na širokých základech. Stane se z něho podnikatel, kapitalista, vydržuje si jednatele a pomocníky, sám se vydává v nebezpečí mnohem méně, ale vydělává stále víc a více. V nebezpečí se vydávají za něho pomocníci.

V trestnici vždycky bývá mnoho lidí, kteří utratili, prohráli nebo prohýřili všechno do poslední kopějky, lidí bez řemesla, ubohých, otrhaných, ale nadaných do jisté míry smělostí a odvahou. Takovým lidem z celého kapitálu zbyl v celosti jen hřbet a ten může také ještě k něčemu posloužit; nuže, takový hýřil na mizině se odhodlá dáti do oběhu tento svůj poslední kapitál. Jde k podnikateli a dá se od něho najati k podloudnému přinášení vodky do trestnice. Bohatý krčmář mívá takových dělníků několik. Ve městě anebo vůbec někde vně trestnice nalézá se člověk – bývalý voják, měšťan, nebo třebas i holka – jenž za podnikatelovy peníze a za určitou, poměrně dosti nemalou odměnu koupí v kořalne vodku a uschová ji někde v nenápadném místě, kam trestanci přicházejí na práci. Tento dodavatel skoro vždy zkouší dobrotu vodky nejprve sám a co upil, to nelidským způsobem doleje vodou. Přijmi nebo nepřijímej; ale trestanec nemůže býti příliš vybíravým. Už to je dobře, že jeho peníze nezmizely načisto a vodka je přinešena. Ať je jakákoliv, jen když je vodka.

K tomuto dodavateli obracejí se podloudníci, dříve již mu označení trestnickým krčmářem, a přinesou s sebou hovězí střeva. Střeva ta se zprva propláchnou, pak se naplní vodou a takovým způsobem se udržují v původní vlažnosti a hebkosti, aby se mohla svým časem pohodlně naliti do nich vodka. Naplniv střeva vodkou, ováže si je trestanec kolem sebe a sice pokud možno v nejnedůtklivějších místech těla. Při tom má ovšem příležitost dokázati obratnost a zlodějskou vychytralost podloudníka. Sází při tom do hryz části svou čest; má totiž podvésti i vojenský průvod, i stráže u vrat trestnice. Podvádí je tedy. Co se týče průvodčího, jímž bývá nezřídka nějaký nezkušený nováček, toho řádný zloděj lehko ošidí. Předěvším ovšem svého průvodčího zpytuje, při čemž bere do počtu i čas, i místo, kde se konají práce. Je-li trestanec na příklad kamnářem a vyleze na pec, kdož ví, co tam nahoře tropí? Průvodčí přece nepoleze za ním také na pec. Když se při návratu blíží k trestnici, vezme do ruky peníz – patnáct nebo dvacet kopějek stříbra – pro kmotra příhodu a čeká u vrat, až přijde svobodník. Svobodník od stráže je povinen každého trestance, vracejícího se z práce, kolkolem prohlédnout a omakati a pak mu teprv otevře dvéře do trestnice. Podloudník se obyčejně kojí nadějí, že se stráže bude ostýchati, omakávati ho příliš důkladně v některých místech. Ale prohnaný svobodník dojde časem i do takových míst a namaká zde vodku. Tu pak zbývá poslední prostředek: podloudník podstrčí svobodníkovi do ruky mlčky a tak, aby průvodčí nespozoroval, peníz, jejž měl v ruce přichystaný. Přihází se, že za pomoci takového odvážného pokusu přijde šťastně do trestnice a přinese vodku. Ale někdy se pokus nepovede a pak nezbude, než zaplatiti za to svým posledním kapitálem, totiž zády. Podá se ihned zpráva majorovi, kapitál sesekají, bolestně sesekají, vodku skonfiskují ve prospěch eráru a podloudník bere všechno sám na sebe, aniž by vyzradil podnikatele. Dodáváme ihned, že to nečiní proto, že by se mu hnusilo udavačství, nýbrž pouze proto, že by udání bylo pro něho nevýhodným. Bit byl by přece. Jedinou útěchou by mu bylo, že by nasekali oběma. Ale podnikatel bude mu ještě dobrým, třebas dle obyčeje a dle předchozí úmluvy nedostane podloudník za svá rozsekaná záda od podnikatele ani kopejky.

Co pak se týče udavačství vůbec, v trestnici obyčejně kvete. Udavači nehrozí v trestnici ani sebe menší potupa; ba ani nespokojenost s ním se nedá mysliti. Jeho se nestraní, s ním se přátelí, tak že, kdybyste se pokusili dokázati veškeru ohavnost udavačství, vůbec by vám ani neporozuměli. Onen zkažený a podlý trestanec, rodem šlechtic, s nímž jsem přerušil všeliký styk, byl v přátelských poměrech s majorovým sluhou Feďkou, sloužil mu za vyzvědače, a Feďka sděloval vše, co uslyšel o trestancích, majorovi. Všichni to u nás věděli, a nikoho nikdy ani nenapadlo potrestati, ba ani pokárati darebáka.

Ale opět jsem se uchýlil od předmětu. Stává se tedy, že vodka šťastně projde branou a dostane se do trestnice. Tu přijme podnikatel přinesená střeva, zaplativ za ně, co náleží, a počne rozvažovati. Dle rozvahy vychází na jevo, že přinesený tovar stojí jeho samého už slušný peníz; a proto, aby se výtěžek zvýšil, přelévá ho ještě jednou, při čemž ho znova rozředuje vodou div ne napolovic, a když se takovým způsobem náležitě přihotovil, očekává kupce.