KAPITOLA PRVNÍ

Riley lezla po čtyřech špínou ve vlhkém stísněném prostoru pod domem. Obklopovala ji naprostá tma. Přemýšlela, proč si s sebou nevzala baterku. Konec konců už na tomto hrůzném místě předtím byla.

Opět uslyšela z temnoty volat hlas April.

"Mami, kde jsi?"

Zoufalství bodalo Riley u srdce. Věděla, že April je zavřená někde v této ďábelské temnotě. Byla týrána bezcitným monstrem.

"Já jsem tady," zavolala Riley. "Už jdu. Mluv dál, abych tě mohla najít."

"Já jsem tady," volala April.

Riley se plazila tím směrem, ale o chvíli později zaslechla hlas své dcery promluvit z jiného směru.

"Já jsem tady."

Pak se hlas rozléhal temnotou.

"Já jsem tady ... Já jsem tady ... Já jsem tady ..."

Nebyl to pouze jeden hlas a nebyla to jen jedna dívka. Mnoho dívek volalo o pomoc. A ona netušila, jak se k nim dostat.

Riley se probudila ze své noční můry stiskem ruky. Usnula, přitom držela April za ruku, a April se nyní začínala probouzet. Riley se posadila zpříma a pohlédla na svou dceru, ležící v posteli.

Obličej April byl stále poněkud nezdravý a bledý, ale její ruka byla silnější a už nebyla studená. Vypadala mnohem lépe, než včera. Noc na klinice jí velmi prospěla.

April se podařilo zaostřit oči na Riley. Pak vytryskly slzy, jak Riley očekávala.

"Mami, co kdybys nepřišla?" Řekla April přiškrceným hlasem.

Riley cítila, jak ji pálí oči. April tutéž otázku položila už nespočetně krát. Riley si ani nemohla odpověď představit, natož ji vyřknout nahlas.

Riley zazvonil mobilní telefon. Viděla, že to je Mike Nevins, forenzní psychiatr, který byl také její dobrý přítel. Riley dostal z mnoha osobních krizí a s radostí pomáhal i s touto.

"Jen volám, jak se daří," řekl Mike. "Doufám, že jsem tě nezastihl nevhod?"

Riley byla ráda, že slyší Mikův přátelský hlas.

"Vůbec ne, Miku. Díky za zavolání.

"Jak se jí vede?"

"Myslím, že lépe."

Riley netušila, co by si počala bez Mikovy pomoci. Poté, co včera Riley dostala April od Joela, následoval blázinec se záchrannou službou, lékařským ošetřením a policejními zprávami. Včera večer Mike zařídil, aby April umístili sem, do zdravotního a rehabilitačního centra Corcoran Hill.

Bylo to tu mnohem hezčí, než v nemocnici. I s veškerou potřebnou technikou byl pokoj atraktivní a pohodlný. Riley skrze okno viděla stromy na dobře udržovaném prostranství.

Právě v ten moment vstoupil do místnosti doktor April. Když vstoupil doktor Ellis Spears, vlídně vyhlížející muž s mladistvou tváří, ale několika šedými vlasy, telefonát ukončili.

Dotkl se Apriliny ruky a zeptal se, "Jak se cítíš?"

"Ne moc dobře," řekla.

"No, dopřej si čas," řekl. "Budeš v pořádku. Paní Paige, mohl bych si s vámi promluvit?"

Riley přikývla a následovala ho do haly. Doktor Spears se letmo podíval na nějaké informace na své podložce se svorkou.

"Heroin už je teď téměř pryč z její soustavy," řekl. "Ten chlapec jí dal nebezpečnou dávku. Naštěstí z krevního oběhu odchází rychle. Není pravděpodobné, že bude mít další fyzické abstinenční příznaky. Bolest, kterou právě teď prožívá, je spíše emotivní, než fyzická."

"Bude ...?" Riley se nedokázala přinutit dokončit tu otázku.

Naštěstí doktor pochopil, co si přeje vědět.

"Mít recidivu nebo mít touhu? To je těžké říct. Užívání heroinu poprvé může vytvořit nádherný pocit – jako nic jiného na světě. V tuto chvíli není závislá, ale pravděpodobně ten pocit nezapomene. Vždy bude existovat nebezpečí, že ji to bude lákat zpátky k silným pocitům, které to vyvolalo."

Riley pochopila, co se jí doktor snaží říct. Od nynějška bude životně důležité, aby se April držela stranou od možnosti užívání drog. Byly to děsivé vyhlídky. April nyní přiznala, že kouřila marihuanu a brala prášky – některé byly zřejmě léky proti bolesti na předpis, velmi nebezpečné opioidy.

"Doktore Spearsi, já—"

Riley měla chvíli problémy utvořit otázku, která jí vytanula na mysl.

"Nechápu, co se stalo," řekla. "Proč by udělala něco takového?"

Doktor se na ni soucitně usmál. Riley hádala, že tuto otázku slyšel poměrně často.

"Útěk," řekl. "Ale já nemluvím o kompletním úniku od života. Ona není ten druh uživatele. Ve skutečnosti si nemyslím, že je od přírody uživatel. Jako všichni teenageři má impulsivní sebeovládání. To je prostě záležitost nezralého mozku. Opravdu se jí líbilo krátkodobé opojení, které jí drogy poskytly. Naštěstí neužila tolik, aby si sama způsobila nějaké trvalé poškození."

Doktor Spears se na chvíli tiše zamyslel.

"Její zkušenost byla neobyčejně traumatizující," řekl. "Mluvím o tom, jak se ji ten kluk snažil sexuálně zneužít. Jen ta samotná vzpomínka by mohla stačit na to, aby se nadobro stranila drogám. "Ale je také možné, že emocionální úzkost může být nebezpečným spouštěčem."

Riley zabolelo u srdce. Emoční stres se zdál být v těchto dnech nevyhnutelným faktem rodinného života.

"Musíme ji pár dní sledovat," řekl doktor Spears. "Poté bude potřebovat hodně péče, odpočinku a pomoci s analýzou sebe sama."

Lékař se a pokračoval a pokračoval ve své obchůzce. Riley stála v hale, cítila se sama a ustaraně.

To je to, co se také stalo Jilly? říkala si. Mohla April skončit stejně jako to zoufalé dítě?

Před dvěma měsíci ve Phoenixu, v Arizoně, Riley zachránila od prostituce dívku, ještě mladší než byla April. Mezi nimi se vytvořilo zvláštní emocionální pouto a Riley se snažila zůstat s ní v kontaktu po jejím umístění v azylovém domě pro dospívající. Ale před několika dny Riley oznámili, že Jilly utekla. Riley se nemohla vrátit do Phoenixu, a proto vyslala agenta FBI, aby pomohl. Věděla, že jí ten muž byl zavázán a očekávala, že se dnes ozve.

Mezitím byla Riley alespoň tam, kde ji April potřebovala.

Zamířila zpět do pokoje své dcery, když náhle v chodbě zaslechla, jak někdo volá její jméno. Otočila se a uviděla ustaranou tvář svého bývalého manžela, Ryana, který se k ní blížil. Když mu včera volala, aby mu řekla, co se stalo, byl v Minneapolis a pracoval na soudním případu.

Riley byla překvapena, že ho vidí. Ryanova dcera byla na jeho seznamu priorit až někde dole – daleko pod právnickou profesí a mnohem níž, než svoboda, kterou si teď užíval jako starý mládenec. Pochybovala, že se vůbec ukáže.

Ale nyní se vrhl k Riley a objal ji, jeho tvář byla plná obav.

"Jak je jí? Jak je jí?"

Ryan opakoval otázku, nenechával Riley prostor pro odpověď.

"Bude v pořádku," podařilo se Riley konečně říct.

Ryan se vymanil z objetí a podíval se na Riley s výrazem utrpení.

"Je mi to líto," řekl. "Je mi to tak líto. Říkala jsi, že má April problémy, ale já jsem neposlouchal. Měl jsem tu pro vás obě být."

Riley nevěděla, co říci. Omlouvat se nebyl Ryanův styl. Ve skutečnosti čekala, že přijde s haldou obviňování za to, co se stalo. To byl běžný způsob, jakým řešil rodinné krize. Zdá se, že to co se právě stalo April bylo dost hrozné i pro něj. Jistě už mluvil s doktorem a celý ten hrozný příběh si vyslechl.

Ukázal hlavou směrem ke dveřím.

"Můžu ji vidět?" zeptal se.

"Samozřejmě," řekla Riley.

Riley stála ve dveřích a sledovala, jak Ryan spěchal k Aprilině posteli a vzal ji do náruče. Chvíli svou dceru pevně držel. Riley si pomyslela, že viděla jak se jeho záda nadzvedla vzlykem. Pak si sedl vedle April a držel ji za ruku.

April se znovu rozplakala.

"Ach, tati, já jsem to tak zpackala," řekla. "Víš, chodila jsem s jedním klukem –"

Ryan se dotkl jejích rtů, aby ji utišil.

"Ššš. Nemusíš mi nic říkat. To je v pořádku."

Riley pocítila sevření v krku. Najednou měla poprvé po velmi dlouhé době pocit, jako by všichni tři byli jedna rodina. Bylo to dobře nebo špatně? Bylo to znamení, že přijdou lepší časy nebo že se schylovalo k dalšímu zklamání a zlomenému srdci? Neměla ani tušení.

Riley ode dveří sledovala, jak Ryan jemně hladil vlasy své dcery a April zavřela oči a uvolnila se. Byl to dojemný pohled.

Kdy se to všechno pokazilo? říkala si.

Ocitla se, jak si přeje, aby mohla vrátit čas do nějakého zásadního okamžiku, kdy udělala nějakou hroznou chybu, všechno by udělala jinak, aby se to všechno nikdy nestalo. Byla si docela jistá, že Ryan myslí na totéž.

Byla to ironická myšlenka a ona to věděla. Vrah, kterého předevčírem zatkla, byl posedlý hodinami, pózoval své oběti jako ručičky na ciferníku. A teď byla tady, se svými vlastními touhami o čase.

Kdybych ji jen dokázala uchránit od Petersona, pomyslela si a otřásla se.

Stejně jako Riley i April byla uvězněna v kleci a trýzněna tím sadistickým monstrem a jeho propanovou pochodní. Od té doby chudinka holka zápasila s post traumatickou stresovou poruchou.

Ve skutečnosti však Riley věděla, že problém se táhne mnohem déle.

Možná kdybychom se s Ryanem nikdy nerozvedli, zauvažovala.

Ale jak by bylo možné tomu předejít? Ryan byl odměřený a neúčastnil se jako manžel i jako otec, kromě toho to byl záletník. Ne, že by všechnu vinu házela na něj. Sama udělala mnoho chyb. Nikdy nedosáhla správné rovnováhy mezi prací u FBI a rolí matky. A příliš si nevšimla varovných signálů, že se April žene do problémů.

Ještě víc posmutněla. Ne, nemohla přijít na jeden konkrétní okamžik, ve kterém by mohla všechno změnit. Její život byl plný chyb a promarněných příležitostí. Kromě toho moc dobře věděla, že nemůže vrátit čas. Nebyl důvod toužit po nemožném.

Zazvonil jí telefon a ona znovu vyšla na chodbu. Její srdce bilo rychleji, když viděla, že hovor je od Garretta Holbrooka, agenta FBI, který si vzal na starost pátrání po Jilly.

"Garrette!" odpověděla na telefonát. “Co se děje?"

Garrett odpověděl svým charakteristickým monotónním hlasem.

"Mám dobrou zprávu."

Riley se okamžitě dýchalo snadněji.

"Sebrali ji policajti," řekl Garrett. "Celou noc byla na ulici bez peněz a neměla kam jít. Chytili ji při krádeži v obchodě. Právě teď jsem s ní na policejní stanici. Propustím ji na kauci, ale ... "

Garrett se odmlčel. Riley se nelíbilo to slovo, "ale".

"Možná by sis s ní měla promluvit," řekl.

O pár vteřin později, Riley uslyšela známý zvuk Jillyna hlasu.

“Ahoj, Riley."

Nyní, když Rileyna panika polevovala, začala se zlobit.

"Ne, žádný ´ahoj´. Co sis myslela, když jsi takhle utekla?"

"Já už se tam nevrátím," řekla Jilly.

"Ale vrátíš."

"Prosím nenuť mě jít zpátky."

Riley chvíli nic neříkala. Nevěděla, co říci. Věděla, že azylový dům, kde byla Jilly ubytovaná, má dobré, pečující prostředí. Riley poznala část personálu, který byl velmi nápomocen.

Ale Riley také chápala, jak se Jilly cítí. Když spolu naposledy hovořily, Jilly si stěžovala, že ji nikdo nechce, že si jí náhradní rodiče neustále nevšímají.

"Nelíbí se jim moje minulost," řekla Jilly.

Ten hovor skončil špatně, s Jilly v slzách, žádající Riley, aby ji adoptovala. Riley nebyla schopná vysvětlit tisíc důvodů, proč to není možné. Doufala, že tento rozhovor neskončí stejným způsobem.

Předtím, než Riley vymyslela co říct, Jilly řekla: "Tvůj přítel s tebou chce mluvit."

Riley znovu zaslechla hlas Garretta Holbrooka.

"Pořád říká, že – nechce jít zpátky do azylového domu. Ale já mám nápad. Jedna z mých sester, Bonnie, uvažuje o adopci. Jsem si jistý, že by ona i její manžel byli rádi, kdyby mohli Jilly adoptovat. Tedy pokud Jilly – "

Přehlušil ho Jilly nadšený vřískot, která křičela, "Ano, ano, ano!" znovu a znovu.

Riley se usmála. Byl to přesně ten okamžik, který teď potřebovala.

"To zní to jako dobrý plán, Garrette," řekla. "Dej mi vědět, jak to dopadne. Díky moc za pomoc."

"Kdykoli," řekl Garrett.

Telefonát ukončili. Riley znovu vešla do dveří a viděla, že Ryan a April nyní vedou bezstarostnou konverzaci. Všechno jí najednou připadalo mnohem lepší. Přes všechny její nedostatky a Ryanovy také, dali April mnohem lepší život, než jaký mělo mnoho jiných dětí.

Vtom ucítila na rameni ruku a uslyšela hlas.

“Riley.”

Otočila se a spatřila Billovu přátelskou tvář. Když odstoupila ode dveří, aby s ním promluvila, Riley si nemohla pomoci a pohlížela střídavě na svého dlouholetého partnera a svého bývalého manžela. I ve svém momentálním rozrušení Ryan vypadal jako úspěšný právník, kterým také byl. Jeho blonďaté vzezření a uhlazené způsoby mu všude otevíraly dveře. Na druhou stranu vypadal Bill, jak si často uvědomovala, spíš jako ona. Jeho tmavé vlasy byly prošedivělé a byl pevnější a pomuchlanější než Ryan. Ale Bill byl kompetentní ve své odbornosti a v životě se na něj mohla více spolehnout.

"Jak se jí vede?" Zeptal se Bill.

"Je to lepší. Jak to jde s Joelem Lambertem?"

Bill zavrtěl hlavou.

"Ten malý kriminálník je opravdu kus," řekl. "Aspoň ale mluví. Říká, že zná nějaké kluky, kteří vydělali spoustu peněz na mladých dívkách, a on si myslel, že by to sám taky zkusil. Žádná známka po lítosti, je to sociopat až na kost. Každopádně ho rozhodně odsoudí a bude sedět ve vězení. Pravděpodobně se přizná výměnou za dohodu o délce trestu."

Riley se zamračila. Nenáviděla u žaloby dohody. A tato byla obzvláště zneklidňující.

"Já vím, co si o tom myslíš," řekl Bill. "Hádám, že bude hodně mluvit a my budeme moci polapit spoustu zmetků. To je dobrá věc."

Riley přikývla. Pomáhalo jí vědomí, že z tohoto strašného utrpení vzejde něco dobrého. Ale bylo tu něco, co potřebovala s Billem probrat a nebyla si jistá, jak to říct.

"Bille, ohledně mého návratu do práce..."

Bill ji poplácal po rameni.

"Nemusíš mi nic říkat," řekl. "Nemůžeš chvíli pracovat na případech. Potřebuješ si vzít volno. Neboj, já to chápu. A v Quanticu to také všichni pochopí. Vezmi si tolik volna, kolik budeš potřebovat."

Podíval se na hodinky.

"Omlouvám se, že musím pryč, ale –"

"Jen jdi," řekla Riley. "A díky za vše."

Objala Billa a on odešel. Riley stála v chodbě, přemýšlela o blízké budoucnosti.

“Vezmi si tolik volna, kolik budeš potřebovat," řekl Bill.

To by ale nemuselo být zrovna snadné. Co se právě stalo April bylo připomínkou zla, které venku číhá. Její prací bylo zastavit tolik zla, kolik jen mohla. A pokud se v životě naučila jednu věc, pak to bylo, že zlo nikdy neodpočívá.