KAPITOLA 8

Hned jak Riley a Lucy vystoupili z FBI letadla, po dráze za nimi vyrazil mladý policista v uniformě.

“Páni, jsem rád, že vás vidím,” řekl. “Velitel Alford je zralý na svázání. Jestli hned někdo nesundá tělo Rosemary, ranní ho mrtvice. Reportéři už po tom jdou. Jsem Tim Boyden.”

Když se Riley a Lucy představily, posmutněla. To, že byla média na místě činu tak rychle, byla jistě známka něčeho zlého. Případ měl svízelný začátek.

“Mohu vám pomoci něco nést?” Zeptal se strážník Boyden.

“Není potřeba,” řekla Riley. S Lucy měly jen pár malých tašek.

Strážník Boyden ukázal za dráhu.

“Auto je támhle,” řekl.

Všichni tři svižně kráčeli k autu. Riley nastoupila na místo spolujezdce, zatímco si Lucy sedla dozadu.

“Jsme jen pár minut od města,” řekl Boyden, když se rozjel. “Člověče, nemůžu tomu uvěřit. Chudák Rosemary. Všichni ji měli tak rádi. Vždycky lidem pomáhala. Když před pár týdny zmizela, všichni jsme se obávali toho nejhoršího. Ale nedokázali jsme si představit …”

Jeho hlas se vytratil a zakroutil vyděšeně a nevěřícně hlavou.

Lucy se naklonila ze zadního sedadla.

“Věřím, že už jste předtím měli takovou vraždu,” řekla.

“Jo, tenkrát, když jsem byl ještě na střední škole,” řekl Boyden. “Ale ne přímo tady v Reedsportu. Bylo to poblíž Eubanksu, dál na jih podél řeky. Tělo bylo v řetězech, přesně jako Rosemary. Také bylo ve svěrací kazajce. Má velitel pravdu? Jedná se o sériového vraha?”

“Nejsme připraveni to potvrdit,” řekla Riley.

Pravdou bylo, že si myslela, že má velitel pravdu. Ale mladý strážník se už tak zdál být dost rozrušený. Zdálo se, že není nutné ho víc znepokojovat.

“Nemohu tomu uvěřit,” řekl Boyden a znovu třásl hlavou. “Naše malé hezké město. Někdo tak milý, jako Rosemary. Nemohu tomu uvěřit.”

Jak vjížděli do města, Riley viděla několik vozů a na malé hlavní ulici byl personál z televizních novin. Nad městem kroužila helikoptéra s logem televizní stanice.

Boyden jel k zátarase, kde se shromáždila malá skupinka reportérů. Strážník zamával na auto, aby projelo. Za pár okamžiků Boyden zastavil podél úseku železniční tratě. Tady bylo tělo, viselo na elektrickém sloupu. Několik uniformovaných policistů postávalo pár yardů od něj.

Jak Riley vystoupila z auta, poznala velitele Raymonda Alforda, který k ní klusal. Nevypadal vůbec spokojeně.

“Doufám, že máte sakra dobrý důvod, nechat to tělo tady takhle viset,” řekl. “Potýkáme se tady s noční můrou. Starosta vyhrožuje, že mi odejme odznak.”

Riley a Lucy ho následovaly k tělu. V pozdně odpoledním slunci vypadalo ještě podivnější, než na fotkách, které si Riley prohlížela na svém počítači. Řetězy z nerezové oceli se ve světle třpytily.

“Věřím, že jste dali kolem místa činu pásku,” řekla Riley Alfordovi.

“Udělali jsme to jak nejlépe to šlo,” řekl Alford. “Odřízli jsme oblast páskou co nejdále to šlo, aby na tělo nikdo neviděl, vyjma pohledu z řeky. Odklonily jsme vlaky, aby město objížděly. Zpomaluje je to a dělá to neplechu v jízdních řádech. Nejspíš z toho televizní kanál Albany zjistil, že se něco děje. Je jisté, že se o tom nedozvěděli od mých lidí.”

Jak Alford hovořil, jeho hlas byl přehlušen televizní helikoptérou, která jim kroužila přímo nad hlavou. Vzdal to a nedořekl, co chtěl. Riley mu ze rtů odezírala nadávky, zatímco se díval na letoun. Bez toho, aniž by se vznesla, helikoptéra zakroužila a letěla pryč. Pilot měl zřejmě v úmyslu se tudy obloukem znovu vrátit.

Alford vytáhl svůj mobilní telefon. Jak mu někdo odpověděl, zakřičel, “Já jsem vám říkal, abyste ten zatracený vrtulník drželi stranou. Řekněte hned svému pilotovi, aby se s tou věcí vznesl nad pět set stop. To je zákon.”

Z Alfordova výrazu Riley hádala, že osoba na druhém konci mu odporuje.

Alford nakonec řekl, “Jestli odtud okamžitě toho ptáka nedostanete, vašim reportérům bude odepřen přístup na konferenci, kterou dnes odpoledne pořádám.”

Jeho tvář se trochu uvolnila. Podíval se vzhůru a čekal. A skutečně, za okamžik se helikoptéra vznesla do rozumné výšky. Hluk jejích motorů stále zaplavoval okolí hlasitým a nepřetržitým hučením.

“Bože, doufám, že se tu neobjeví další,” zabručel Alford. “Možná, až tělo odřízneme, nebude je tu tolik věcí přitahovat.

I tak tu je, z krátkodobého hlediska, něco pozitivního. Hotely a penziony mají extra výdělek. A také restaurace – reportéři musí jíst. Ale z dlouhodobého hlediska? Bylo by špatné, kdyby to od Reedsportu odradilo turisty.”

“Odvedli jste dobrou práci, že jste je udrželi stranou od místa činu,” řekla Riley.

“Hádám, že to něco znamená,” řekl Alford. “Pojďte, ať to máme za sebou.”

Alford vedl Riley a Lucy blíž k visícímu tělu. Tělo bylo zadrženo provizorním postrojem ze řetězů, který byl kolem něj obmotán kolem dokola. Postroj byl upevněný k těžkému provazu, který byl provlečen ocelovou kladou, která byla připevněná k vysokému křižujícímu trámu. Zbytek provazu byl spuštěn k zemi v prudkém úhlu.

Riley nyní viděla obličej té ženy. Podoba s Marie s ní znovu otřásla jako elektrický šok – poté, co se oběsila, se ve výrazu její přítelkyně zračila stejná tichá bolest a stejné utrpení. Vypoulené oči a řetěz, kterým měla zacpaná ústa, činili ten pohled ještě více zneklidňujícím.

Riley se podívala na svou novou partnerku, aby viděla, jak zareaguje. Byla trochu překvapená, když viděla, že si Lucy už začala psát poznámky.

“Je to vaše první vražda?” zeptala se jí Riley.

Lucy jen pokývala, zatímco si dělala zápisky a pozorovala. Riley si pomyslela, že pohled na tělo zvládá neskutečně dobře. Mnoho zelenáčů by v tento okamžik zvracelo do křoví.

Alford, na druhou stranu, vypadal, že mu je jednoznačně zle. Dokonce i po tolika hodinách si na to ještě nezvykl. Riley pro jeho vlastní dobro doufala, že si na to nebude muset nikdy zvyknout.

“Ještě tu není takový zápach,” řekl Alford.

“Ještě ne,” řekla Riley. “Je ještě ve fázi autolýzy, z velké většiny se rozkládají vnitřní buňky. Není dost velké horko na to, aby se proces hnití urychlil. Tělo se ještě nezačalo rozkládat zevnitř. V ten okamžik začne být zápach skutečně zlý.”

Alford při tomto druhu konverzace vypadal stále bledší a bledší.

“A co posmrtná ztuhlost?” zeptala se Lucy.

“Jsem si jistá, že je v plné posmrtné ztuhlosti,” řekla Riley. “Pravděpodobně ještě bude přinejmenším dvanáct hodin.”

Lucy stále ještě nevypadala ani trochu vyvedená z konceptu. Jen si dělala další poznámky.

“Přišli jste na to, jak ji vrah tam nahoru dostal?” zeptala se Lucy Alforda.

“Máme docela dobrou představu,” řekl Alford. “Vyšplhal nahoru a upevnil na místo kladku. Potom tělo vyzvedl. Můžete vidět, jak je připevněno.”

Alford ukázal na svazek železných závaží, která ležela vedle trati. Provaz byl upevněný skrze otvory v závaží, pečlivě uvázán, aby se neuvolnil. Závaží byla stejného typu, jaká je možné najít v posilovacích strojích v posilovně.

Lucy se sehnula a podívala se na závaží zblízka.

“Je tady téměř dost závaží na vyvážení celého těla,” řekla Lucy. “Je divné, že s sebou táhl všechny tyto těžké věci. Jeden by si pomyslel, že mohl jednoduše uvázat provaz přímo ke sloupu.”

“Co vám to naznačuje?” zeptala se Riley.

Lucy se na okamžik zamyslela.

“Že je malý a ne příliš silný,” řekla Lucy. “Kladka mu nestačila. Potřeboval si pomoci závažím.”

“Velmi správně,” řekla Riley. Potom ukázala na protější stranu trati. Auty částečně vyjeté koleje na zemi se v krátkém úseku odklonily od nedalekého chodníku. “A můžete si všimnout, že svým vozidlem přijel hodně blízko. Musel. Sám tělo nemohl dotáhnout daleko.”

Riley si prohlédla zem u elektrického sloupu a našla tam ostré důlky.

“Vypadá to, že použil žebřík,” řekla.

“Jo a my jsme ten žebřík našli,” řekl Alford. “Pojďte, ukážu vám ho.”

Alford vedl Riley a Lucy přes koleje z vroubkované oceli do omšelého skladiště. Z petlice na dveřích visel rozbitý zámek.

“Můžete vidět, jak se sem vloupal,” řekl Alford. “Bylo to dost snadné. Stačily k tomu kleště. Toto skladiště není moc používané, jen jako dlouhodobý úložný prostor, takže není moc zabezpečené.”

Alford otevřel dveře a zapnul zářivá světla nad hlavou. Prostory byly skutečně povětšinu prázdné, vyjma několika přepravek, hemžících se pavučinami. Alford ukázal na vysoký žebřík, který se opíral o zeď vedle dveří.

“Tady je ten žebřík,” řekl. “V jeho nohách jsme našli čerstvou zeminu. Pravděpodobně patří sem a vrah o něm věděl. Vpáčil se dovnitř, vytáhl ho ven a vyšplhal po něm, aby upevnil kladku. Jak dostal tělo, kam potřeboval, odtáhl žebřík zpátky. Potom odjel.”

“Možná kladku získal také ze skladiště,” navrhla Lucy.

“V noci je předek skladiště osvětlen,” řekl Alford. “Takže je chytrý a vsadím se, že je taky dost rychlý, i když není příliš silný.”

V ten okamžik venku zazněl ostrý, hlasitý, praskavý zvuk.

“Co to k čertu?” vykřikl Alford.

Riley okamžitě věděla, že to byl výstřel.

KAPITOLA 9

Alford vyndal svou zbraň a vyrazil ze skladu. Riley a Lucy následovaly s rukami na svých zbraních. Venku se něco vznášelo dokola kolem sloupu, na kterém viselo tělo. Vytrvale to bzučelo.

Mladý strážník Boyden měl připravenou pistoli. Právě na malý dron, který kroužil kolem těla, vystřelil a chystal se to udělat znovu.

“Boydene, dejte tu zatracenou zbraň pryč!” vykřikl Alford. Svou vlastní zbraň zasunul do pouzdra.

Boyden se překvapeně otočil na Alforda. Právě, když dal svou zbraň stranou, dron vystoupal výš a odletěl.

Velitel zuřil.

“Co k čertu myslíte, že děláte, střílet takhle zbraní?” zavrčel na Boydena.

“Chráním místo činu,” řekl Boyden. “Je to nejspíš nějaký blogger, který si dělá fotky.”

“Nejspíš,” řekl Alford. “A mně se to nelíbí o moc víc, než vám. Ale je nelegální sestřelit je. Kromě toho je tato oblast obydlená. Měl byste to vědět.”

Boyden provinile svěsil hlavu.

“Promiňte, pane,” řekl.

Alford se otočil k Riley.

“Drony, k čertu!” řekl. “Nesnáším dvacáté první století. Agentko Paige, prosím, řekněte mi, že už můžeme to tělo sundat.”

“Máte víc fotek, než ty, co jsem viděla?” zeptala se Riley.

“Spoustu s každičkým detailem,” řekl Alford. “Můžete se na ně podívat v mé kanceláři.”

Riley pokývala. “Viděla jsem tu, co jsem potřebovala. A vy jste udělal dobrou práci, že jste udržel místo činu pod kontrolou. Můžete ji odříznout.”

Alford řekl Boydenovi, “Zavolejte krajského koronera. Řekněte mu, že už si může přestat hrát s prstíky.”

“Rozumím, veliteli,” řekl Boyden a vytáhl svůj mobil.

“Pojďte,” řekl Alford Riley a Lucy. Vedl je ke svému policejnímu vozu. Když nastoupili a byli na cestě, policista nasměřoval gestem přes zábranu na hlavní silnici.