Kapitola 7

Bill se ocitl v moři modrých očí, žádné z nich nebyly skutečné. Obvykle nemíval noční můry, kvůli svým případům a právě nyní také žádnou neměl – i když se zdálo, že ji má. Uprostřed obchodu s panenkami byly malé modré oči naprosto všude, všechny byly otevřené doširoka a jiskřily se a byly ostražité.

Malé rubínové rtíky panenek, které se u většiny usmívaly, také budily obavy. Stejně jako všechny pečlivě učesané nepravé vlasy, tak ztuhlé a nehybné. Bill si všímal všech detailů a právě přemýšlel, jak si jen mohl nevšimnout vrahova záměru – co možná nejvíce napodobit své oběti panenkám. Až Riley musela najít tu spojitost.

Díky Bohu, že je zpátky, pomyslel si.

Ale i tak si Bill nemohl pomoci a bál se o ni. Byl oslněn její vynikající prací v Mosbyho parku. Ale potom, když ji vezl zpět domů, se mu zdála vyčerpaná a bez nadšení. Sotva mu během celé cesty řekla pár slov. Možná to na ni bylo příliš.

I tak si Bill přál, aby zde nyní Riley byla. Rozhodla se, že pro ně bude nejlepší, když se rozdělí a pokryjí tak rychleji větší prostor. Musel s tím souhlasit. Požádala ho, aby prošel obchody s panenkami, které byly kolem, zatímco ona se vrátí na místo činu, na kterém byly před šesti měsíci.

Bill se rozhlédl, měl pocit, že to nemůže zvládnout, přemýšlel, co by si o tomto obchodu s panenkami pomyslela Riley. Byl nejelegantnější ze všech, které dnes navštívil. Tady, na vnějším silničním okruhu u hlavního města, měl obchod pravděpodobně mnoho nóbl nakupujících z bohatých okresů Severní Virginie.

Chodil dokola a díval se. Zaujala ho panenka pro malou holčičku. Její vzhůru vytažený úsměv a bledá barva mu velmi připomínaly poslední oběť. I když byla oblečená do růžových šatů se spoustou krajek kolem límečku, manžet a lemu, také seděla v děsivě podobné pozici.

Náhle Bill zaslechl zprava hlas.

“Myslím, že hledáte ve špatném oddělení.”

Bill se otočil a ocitl se, jak stojí před zavalitou malou ženou s vřelým úsměvem. Něco na ní mu okamžitě naznačilo, že tomu zde velí.

“Proč si to myslíte?” zeptal se Bill.

Žena se zachichotala.

“Protože nemáte dcery. Muže, který nemá dceru, poznám na míle daleko. Neptejte se mě proč, hádám, že to je nějaký instinkt.”

Bill byl v úžasu z toho, jak ho prohlédla, a byl hluboce dojatý.

Natáhla k Billovi ruku.

“Ruth Behnke,” řekla.

Bill si s ní potřásl.

“Bill Jeffreys. Hádám, že to je váš obchod.”

Znovu se zachichotala.

“Vidím, že máte také nějaký zvláštní instinkt,” řekla. “Ráda vás poznávám. Ale vy máte syny, že ano? Hádám, že tři.”

Bill se usmál. Její instinkt byl skutečně velmi bystrý. Bill se domníval, že by si s Riley rozuměla.

“Dva,” odpověděl. “Ale to bylo velmi blízko.”

Zachechtala se.

“Jak staré?” zeptala se.

“Osm a deset.”

Rozhlédla se kolem.

“Nevím, jestli tady pro ně něco mám. Ó, vlastně mám pár docela osobitých vojáčků v další uličce. Ale to už není to, s čím by si vaši chlapci hráli, že ano? Dneska už to jsou jen samé videohry. Násilné hry a tak.”

“Obávám se, že ano.”

Zkoumavě na něj zamžourala.

“Vy tady nejste proto, abyste koupil panenku, že ano?” zeptala se.

Bill se usmál a zakroutil hlavou.

“Jste dobrá,” odpověděl.

“Možná jste polda?” zeptala se.

Bill se tiše zasmál a vytáhl svůj odznak.

“Ne úplně, ale byl to dobrý pokus.”

“Bože můj!” řekla s obavami. “Co má FBI co do činění s mým malým obchůdkem? Jsem na nějakém seznamu?”

“Určitým způsobem,” řekl Bill. “Ale není to nic, čeho byste se měla obávat. Váš obchod se dostal na seznam obchodu v okolí, které prodávají staré panenky a panenky pro sběratele.”

Bill vlastně ani přesně nevěděl, co hledá. Riley navrhla, aby si prohlédl pár takových míst, hádala, že do nich vrah často chodil – nebo alespoň je příležitostně navštívil. Co čekala ale nevěděl. Čekala, že tu vrah bude? Nebo že se s vrahem některý ze zaměstnanců setkal?

O tom pochyboval. A i kdyby, nebylo pravděpodobné, že by v něm poznali vraha. Všichni muži, kteří sem přišli, byli pravděpodobně pochybní.

Bylo pravděpodobnější, že se Riley snažila o to, aby trochu nahlédl do vrahovy mysli, jeho způsobu nahlížení na svět. Jestli ano, Billovi došlo, že bude zklamaná. Prostě neměl stejnou mysl jako ona nebo talent, aby snadno vstoupil do vrahovy mysli.

Zdálo se mu, jako by šla na lov. V oblasti, kde prohledávali, byl tucet takových obchodů s panenkami. Bylo by lepší, pomyslel si, nechat vyšetřovatele, aby pokračovali v identifikaci výrobců panenek. I když to dosud nic neukázalo.

“Zeptala bych se, co je to za případ,” řekla Ruth, “ale to bych asi neměla.”

“Ne,” řekl Bill, “nejspíš ne.”

Ne, že by ten případ byl tajný – ne poté, co o něm lidé Senátora Newbrough vydali tiskové prohlášení. Média toho nyní byla plná. Jako vždy se Kancelář prohýbala pod útokem nesprávných telefonických tipů a internet byl plný bizarních teorií. Celá ta věc byla na obtíž.

Ale proč o tom říci té ženě? Zdála se být tak milá a její obchod tak blahodárný a nevinný, že Bill ji nechtěl rozrušit něčím tak neradostným a šokujícím jako sériovým vrahem, který je posedlý panenkami.

Ale i tak zde byla jedna věc, kterou se chtěl dozvědět.

“Řekněte mi,” řekl Bill. “Kolik toho prodáte dospělým – mám na mysli dospělým bez dětí?”

“No, těm prodávám ze všeho nejvíc. Sběratelům.”

Billa to zaujalo. Nikdy by ho to nenapadlo.

“A proč myslíte, že tomu tak je?” zeptal se.

Žena se usmála zvláštním, odměřeným úsměvem a promluvila jemným tónem.

“Protože lidé umírají, Bille Jeffreys.”

Nyní byl Bill skutečně zmatený.

“Prosím?” řekl.

“Jak stárneme, ztrácíme lidi. Naši přátelé a ti, které milujeme, zemřou. Truchlíme. Panenky nám zastaví čas. Pomáhají nám na náš smutek zapomenout. Uklidňují a utěšují nás. Rozhlédněte se. Mám zde panenky, které jsou staré jedno století a ty, které jsou téměř nové. Alespoň u některých z nich nelze spatřit rozdíl. Jsou nadčasové.”

Bill se rozhlédl, děsily ho všechny ty jedno století staré oči, které na něj hleděly, přemýšlel, kolik lidí tyto panenky přežily. Přemýšlel, co všechno zažily – lásku, zlobu, nenávist, smutek, násilí. A přesto se stále dívaly se stejně prázdným výrazem. Nechápal jejich smysl.

Lidé by měli stárnout, pomyslel si. Měli by zestárnout a mít vrásky a zešedivět jako on, vzhledem k té temnotě a hrůze, která na světě je. Vzhledem ke všemu, co spatřil by byl hřích, pomyslel si, kdyby stále vypadal stejně. Místa činu se do něho vryla jako by byly živou věci, přinutily ho nechtít už zůstat mlád.

“Také jsou - neživé,” řekl nakonec Bill.

Její úsměv zhořkl, stal se téměř litujícím.

“Je to skutečně pravda, Bille? Většina mých zákazníků si to nemyslí. A já si nejsem jistá, jestli o tom jsem také přesvědčená.”

Následovalo podivné ticho. Žena se rozchechtala. Nabídla Billovi malou barevnou brožuru, která byla celá pokrytá obrázky panenek.

“Shodou okolností mám namířeno na blížící se konferenci v okresním městě. Možná byste tam také chtěl zajít. Možná vám poskytne odpovědi na některé z otázek, které hledáte.”

Bill jí poděkoval a opustil obchod, byl vděčný za tip o konferenci. Doufal, že s ním půjde Riley. Bill si vzpomněl, že dnes odpoledne má provést interview se Senátorem Newbrough a jeho ženou. Bylo to důležité setkání – nejen proto, že by senátor mohl mít dobré informace, ale z diplomatických důvodů. Newbrough záležitosti Kanceláře opravdu vyhrocoval. Riley byla jen agentkou, která ho chtěla přesvědčit, že se dělá vše, co je v lidských silách.

Ale opravdu tam půjde? přemýšlel Bill.

Zdálo se skutečně bizarní, že si nemůže být jistý. Ještě před šesti měsíci byla Riley jedinou spolehlivou osobou v jeho životě. Ve všem jí plně důvěřoval. Ale její zjevné utrpení ho trápilo.

A co víc, chyběla mu. Někdy ho lekala jeho nepředvídatelná mysl, potřeboval ji na případu, jako byl tento. Během posledních šesti týdnů si také uvědomil, že potřebuje její přátelství.

Anebo to někde hluboko bylo něco víc?

Kapitola 8

Riley jela po dvouproudé dálnici, upíjela svůj energetický nápoj. Bylo slunné, teplé ráno, okna v autě měla stažená dolů, a ve vzduchu byla teplá vůně čerstvě nabalíkovaného sena. Okolní nevelké pastviny byly poseté dobytkem a údolí ohraničovalo po obou stranách pohoří. Líbilo se jí tu.

Ale připomněla si, že tu není kvůli dobrému pocitu. Má před sebou těžkou práci.

Riley odbočila na oježděnou štěrkovou cestu a za jednu nebo dvě minuty dojela na křižovatku. Zahnula do národního parku, ujela krátkou vzdálenost, a zastavila auto na svažujícím se okraji cesty.

Vystoupila a přešla přes otevřený prostor k vysokému, silnému dubu, který stál v severovýchodním rohu.

Toto bylo to místo. Tady bylo nalezeno tělo Eileen Rogers – nemotorně opřené o strom. S Billem tu byli společně před šesti měsíci. Riley si v mysli začala znovu vybavovat tu scénu.

Největší rozdíl byl v počasí. Tenkrát byla polovina prosince a bylo velmi chladno. Zem zakrývala slabá pokrývka sněhu.

Vrať se, řekla si. Vrať se a vciť se do toho.

Dýchala zhluboka, dovnitř a ven, až si představila, že cítí pronikavý chlad, který jí prochází hrdlem. Téměř viděla husté mrazivé obláčky, které se s každým jejím dechem formovaly.

Nahé tělo bylo zmrzlé na kost. Nebylo snadné říci, které z mnoha řezných ran byly od nože, které byly praskliny a pukliny, způsobené mrazivým chladem.

Riley vyvolala představy scény až do posledního detailu. Paruku, nakreslený úsměv. Přišité otevřené oči. Umělou růži, která ležela ve sněhu mezi roztaženýma nohama těla.

Ten výjev v její mysli byl dostatečně živý. Nyní musí udělat to, co udělala včera – získat náhled do vrahovy zkušenosti.

Znovu zavřela oči, uvolnila se a vstoupila do propasti. Uvítala, že se jí točí hlava, ten euforický pocit, když vstoupila do vrahovy mysli. Brzy byla s ním, uvnitř něj, viděla přesně to, co viděl on, cítila to, co on.

Jel jsem v noci, nevěřil si. Nervózně sledoval silnici, měl obavy z ledu pod koly. Kdyby ztratil kontrolu, sklouzl by do příkopu? Měl tělo na palubě. Jistě by ho chytili. Musí jet opatrně. Doufal, že jeho druhá vražda bude snazší, než ta první, ale i tak byl nervózní.

Zastavil svůj vůz právě tady. Vytáhl tělo ženy – už nahé, hádala Riley – ven. Ale už upadla do posmrtné ztuhlosti. S tím nepočítal. To ho frustrovalo, otřáslo to jeho sebedůvěrou. A co bylo horší, neviděl dobře, co dělá, dokonce ani ve světlech reflektorů auta, které nasměroval na strom. Noc byla příliš tmavá. Řekl si, že si zapamatuje, aby toto příště provedl za světla, pokud to půjde.

Táhl tělo ke stromu a snažil se ho upravit do pozice, kterou si plánoval. Ale nedařilo se mu. Hlava ženy byla nakloněná doleva, zmrzlá posmrtnou ztuhlostí. Trhl s ní a otočil. Dokonce i potom, co jí zlomil vaz, stále nemohl dosáhnout toho, aby se dívala vpřed.

A jak má pořádně roztáhnout nohy? Jedna noha byla beznadějně pokřivená. Neměl na výběr a musel vyndat z kufru železné páčidlo a zlomit jí koleno. Potom nohu vykroutil, jak to jen šlo, ale neuspokojilo ho to.

Nakonec pečlivě zanechal na jejím krku stuhu, na její hlavě paruku a ve sněhu růži. Potom nastoupil do auta a odjel. Byl zklamaný a smutný. Také se bál. Nenechal ve své neobratnosti nějaké fatální stopy? Posedle si přehrál v hlavě každou činnost, ale nemohl si být jistý.

Věděl, že to musí příště udělat lépe. Přísahal si, že to udělá lépe.

Riley otevřela oči. Nechala vrahovu přítomnost vyprchat. Nyní se sebou byla spokojená. Nedovolila si, aby jí to otřáslo nebo přemohlo. A získala hodnotný pohled na věc. Získala náhled do toho, jak se vrah učil svou dovednost.

Pouze si přála, aby něco věděla – cokoli – o té první vraždě. Byla si více než jistá, že už jednou zabil. Toto byla práce učence, ale ne úplného začátečníka.

Když se Riley chystala otočit a vrátit se ke svému autu, něco ji na stromě zaujalo. Byl to kousíček žluté, která koukala z místa, kde se kmen rozděloval na polovinu, kousek nad její hlavou.

Došla na vzdálenou stranu stromu a pohlédla vzhůru.

“On se sem vrátil!” zalapala Riley hlasitě po dechu. V těle jí zamrazilo a nervózně se kolem rozhlížela. Zdálo se, že nyní nikdo poblíž není.

Vysoko na větvi stromu byla usazená nahá panenka s blond vlasy, která pohlížela dolů na Riley, byla posazená přesně tak, jak vrah plánoval naaranžovat svou oběť.

Nemohla zde být dlouho – nanejvýš tři nebo čtyři dny. Nepohnul s ní vítr a nebyla opršelá. Vrah se sem vrátil, když se připravoval na vraždu Reby Frye. Stejně jako to udělala Riley, vrátil se sem, aby se ohlédl za svou prací, aby kriticky zhodnotil své chyby.

Udělala si na mobilu pár snímků. Okamžitě je pošle Úřadu.

Riley věděla, proč zde panenku nechal.

Je to omluva za předchozí nedokonalost, uvědomila si.