T O U Ž E N Í
(ZÁHADA RILEY PAIGE – KNIHA Č. 3)
B L A K E P I E R C E
Blake Pierce
Blake Pierce je autorem nejprodávanější mystery série RILEY PAGE, která obsahuje tajuplné thrillery, plné napětí, NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1), POSEDLOST (kniha č. 2) a TOUŽENÍ (kniha č. 3). Blake Pierce je rovněž autorem mystery série MACKENZIE WHITE.
NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1), která získala více než 100 pětihvězdičkových hodnocení, je zdarma ke stažení na Google Play!
Zapálený čtenář a celoživotní fanoušek mystery a thriller žánrů, Blake, se zajímá o názory svých čtenářů, a tak ho neváhejte kontaktovat na stránkách www.blakepierceauthor.com, abyste se dověděli více a byli s ním v kontaktu.
Copyright © 2016 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou případů povolených podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo žádnou formou či médiem vysílána nebo ukládána v databázích či úložných systémech, bez předchozího svolení autora. Tento ebook je licencován pro vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo předáván jiným osobám. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si, prosím, další kopie pro každého příjemce. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro vaše použití, vraťte ji prosím a zakupte si svou vlastní kopii. Děkujeme vám za respektování tvrdé práce tohoto autora. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, postavy, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorovy představivosti nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo zesnulými, je čistě náhodná. Obrázek na přebalu Copyright GoingTo použit s licencí od Shutterstock.com.
KNIHY OD AUTORA BLAKE PIERCE
RILEY PAIGE MYSTERY SÉRIE
NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)
POSEDLOST (kniha č. 2)
TOUŽENÍ (kniha č. 3)
VÁBENÍ (kniha č. 4)
MYSTERY SÉRIE MACKENZIE WHITE
NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)
MYSTERY SÉRIE AVERY BLACK
DŮVOD ZABÍJET (kniha č. 1)
OBSAH
PROLOG
Janine myslela, že dole u břehu spatřila něco tmavého. Bylo to velké a černé, a zdálo se, že se to v jemně šplouchající vodě pohnulo.
Dala si šluk z dýmky s marihuanou a podala ji zpátky svému příteli. Mohla to být nějaká hodně velká ryba? Nebo nějaký jiný tvor?
Janine se trochu otřásla a řekla si, že se nesmí svou představivostí nechat ovládnout. Kdyby se nechala vystrašit, zničilo by to její náladu po kouření. Jezero Nimbo byla ohromná umělá nádrž, dobře zásobená rybami pro rybaření, jako spousta dalších jezer v Arizoně. Příběhy o lochnesské nestvůře se tu nikdy nevyprávěly.
Slyšela, jak Colby řekl, "No teda, jezero hoří!"
Janine se obrátila a pohlédla na svého přítele. Jeho pihovatý obličej a zrzavé vlasy zářily v pozdním odpoledním slunci. Právě si šlukl z dýmky a idiotsky užasle zíral na vodu.
Janine se zahihňala. "Jen záříš, kámo," řekla. "V každém ohledu."
"Jo, ale jezero taky," řekl Colby.
Janine se otočila a rozhlédla se po jezeře Nimbo. I když ona sama ještě omamné účinky plně nepociťovala, pohled to byl nádherný. Pozdně odpolední slunce zažehlo stěny kaňonu planoucí rudou a zlatou barvou. Voda odrážela barvy jako velké hladké zrcadlo.
Vzpomněla si, že španělské slovo nimbo znamená svatozář. Ten název naprosto seděl.
Znovu si vzala do ruky dýmku a zhluboka natáhla, až v krku pocítila vítané pálení. Omamný účinek se každou chvílí musí dostavit. To bude legrace.
Co to ale bylo, ten černý stín dole u vody?
Jen světelný klam, říkala si Janine.
Ať už to bylo cokoliv, bylo nejlepší to ignorovat, než se tím nechat znepokojit nebo vystrašit. Vše ostatní bylo tak dokonalé. Toto bylo jejich oblíbené místo, její a Colbyho – tak nádherné, schované za jednou ze zátok na jezeře, stranou od kempů, pryč od všeho a od všech.
S Colbym sem obvykle chodívali o víkendech, ale dnes odešli dřív ze školy a vydali se sem. Počasí během pozdního léta bylo příliš lákavé. Tady bylo mnohem chladněji a bylo to tu mnohem hezčí než ve Phoenixu. Colbyho staré auto bylo zaparkováno u polní cesty za nimi.
Když se podívala na jezero, pocítila záplavu nového rozpoložení - cítila se silně drogově omámená. Jezero se zdálo až příliš intenzivně nádherné, než aby se na něj dál dívala. A tak se podívala na Colbyho. On ale také vypadal intenzivně nádherný. Popadla ho a políbila. On jí polibek opětoval. Ten polibek byl úžasný. On celičký vypadal skvěle a měla z něj skvělý pocit.
Odtáhla své rty od jeho a podívala se mu do očí, udýchaně vyslovila, "Nimbo znamená svatozář, věděl jsi to?"
"Páni," řekl. "Panejo."
Jeho hlas zněl, jako by to byla ta nejúžasnější věc, kterou kdy v životě slyšel. Vypadal a zněl tak legračně, když to říkal, jako by to bylo posvátné nebo tak něco. Janine se začala smát a Colby se k ní přidal. Za pár okamžiků byli zamotaní v náručí toho druhého, jejich ruce tápaly a hladily.
Janine se podařilo vyprostit.
"Co se děje?" Zeptal se Colby.
"Nic," odpověděla Janine.
V mžiku ze sebe strhla své tričko. Colby vykulil oči.
"Co to děláš?" zeptal se.
"Co si myslíš, že dělám?"
Začala bojovat s jeho tričkem, snažila se ho z něj sundat.
"Počkej chvilku," řekl Colby. "Tady?"
"Proč ne tady? Je to lepší než zadní sedadlo tvého auta. Nikdo se nedívá."
"Ale co když se objeví loď..."
Janine se zasmála. "Když se objeví loď, tak co? Koho to zajímá?"
Colby nyní začal spolupracovat, pomáhal jí dostat se ze svého trička. Oba byli nemotorní vzrušením, které to rozechvění jen zesílilo. Janine nechápala, proč se tu na to nevrhli dřív. Nebylo to poprvé, kdy tu kouřili trávu.
Ale Janine si stále připomínala ten obrys u vody. Něco tam bylo a dokud nepřijde na to, co to je, bude se jí to připomínat a mohlo by to všechno pokazit.
Zatímco lapala po dechu, postavila se.
"Pojď," řekla. "Pojďme se na něco podívat."
"Cože?" Zeptal se Colby.
"Já nevím. Prostě pojď."
Vzala Colbyho za ruku a klopýtali po drsném svahu směrem k břehu. Janino opojení se nyní zkazilo. Nesnášela, když se to stalo. Čím dříve zjistí, že to je něco neškodného, tím dříve znovu získá svůj předchozí dobrý pocit.
Přesto si ale začínala přát, aby její pocit omámení byl býval nepřišel tak rychle a tak intenzivně.
S každým krokem bylo možné vidět objekt stále jasněji. Byl z černého plastu a tu a tam se černé bubliny objevovaly na vodní hladině. A hned vedle něj bylo něco malého a bílého.
Když byla Janine jen kousíček od vody, viděla, že to je velký černý pytel na odpadky. Na konci byl otevřený a z otvoru trčel tvar ruky, nepřirozeně bledé ruky.
Nejspíš figurína, pomyslela si Janine.
Sklonila se nad vodou, aby se podívala zblízka. Nehty byly namalovány křiklavě červenou barvou, která silně kontrastovala s bledostí. Janine jako by projel elektrický proud, uvědomila si něco hrozného.
Ruka byla skutečná. Byla to ženská ruka. Pytel obsahoval mrtvé tělo.
Janine začala křičet. Slyšela, jak Colby začal také vřeštět.
A věděla, že nebudou schopni přestat křičet ještě dlouhou dobu.
KAPITOLA PRVNÍ
Riley věděla, že snímky, které se chystala ukázat, budou její studenty FBI akademie šokovat. Někteří z nich je zřejmě nebudou schopní zpracovat. Očima přelétla po dychtivých mladých tvářích, které ji sledovaly z půlkruhu vedle sebe zarovnaných stolů.
Uvidíme, jak budou reagovat, pomyslela si. Mohlo by to pro ně být důležité.
Riley samozřejmě věděla, že v celé škále trestných činů jsou sériové vraždy vzácné. I tak se tito mladí lidé musí naučit všechno, co by měli vědět. Touží po tom stát se agenty FBI a brzy zjistí, že většina místních policistů nemá se sériovým případy žádné zkušenosti. A zvláštní agentka Riley Paige je na sériové vraždy odbornice.
Stiskla dálkové ovládání. První snímky, které se na velké obrazovce objevily, neměly s násilím nic společného. Bylo to pět portrétů žen, nakreslených uhlem, od mladých až po střední věk. Všechny ženy byly atraktivní a usměvavé a portréty byly nakresleny dovedně člověkem, který miluje umění.
Jak Riley mačkala ovladač, pronesla, "Těchto pět kreseb bylo provedeno před osmi lety umělcem jménem Derrick Caldwell. Každé léto vydělal spoustu peněz kreslením portrétů turistů na Dunes Beach promenádě zde ve Virginii. Tyto ženy byly mezi jeho posledními klienty."
Po posledních pěti portrétech Riley znovu klikla. Další fotografie byl odporný snímek otevřené pultové mrazničky s torzem ženského těla. Slyšela, jak její studenti vyjekli.
"To se stalo s těmi ženami," řekla Riley. "Zatímco je kreslil, Derrick Caldwell nabyl přesvědčení, abych použila jeho vlastní slova, že jsou ´příliš krásné na to, aby žily." Takže jednu po druhé sledoval, zabil, rozřezal a uložil ve svém mrazáku."
Riley znovu klikla a snímky, které se vzápětí zobrazily, byly ještě více šokující. Byly to fotografie pořízené týmem ústavu soudního lékařství poté, co těla znovu sestavil.
Riley řekla: "Caldwell ve skutečnosti ´zpřeházel´ části těl tak, aby ženy byly k nepoznání."
Riley se obrátila k učebně. Jeden student se řítil k východu a držel se za břicho. Jiní vypadali, že budou každou chvíli zvracet. Někteří byli v slzách. Zdálo se, že jen hrstka vyhlíží nevzrušeně.
Paradoxně se Riley cítila docela jistá, že klidní studenti jsou ti, kteří by nepřežili školicí akademii. Pro ně to byly jen obrázky, nikoli něco skutečného. Nebyli by schopní zvládnout skutečnou hrůzu, když by jí museli čelit z první ruky. Nebyli by schopní zvládnout osobní šok, post-traumatický stres, kterým by následně trpěli. Vize planoucí pochodně se jí čas od času vkradla do jejího vědomí, ale její PTSD ustupovalo. Uzdravovala se. Ale byla si jistá, že je nejprve potřeba něco cítit, aby se z toho mohl člověk vzpamatovat.
"A teď," prohlásila Riley, "pronesu pár prohlášení a vy mi řeknete, jestli jsou mýtem nebo skutečností. Tady je to první. ´Většina sériových vrahů zabíjí ze sexuálních důvodů.´ Mýtus nebo skutečnost?"
Mezi studenty se zvedly ruce. Riley ukázala na obzvlášť dychtivě vyhlížejícího studenta v první řadě.
"Skutečnost?" zeptal se student.
"Ano, skutečnost," potvrdila Riley. "Ačkoliv mohou existovat jiné důvody, sexuální motiv je nejčastější. To může mít různé formy, někdy poněkud bizarní. Klasickým příkladem je Derrick Caldwell. Lékař stanovil, že spáchal na oběti nekrofilní čin předtím, než je rozporcoval."
Riley viděla, že si většina jejích studentů píše na laptopech poznámky. Pokračovala, "A tady je další prohlášení. ´Sérioví vrazi na svých obětech působí postupem času stále více násilí.´"
Ruce se opět zvedly. Tentokrát Riley ukázala na studenta, který byl o pár řad dál.
"Skutečnost?" řekl student.
"Mýtus," řekla Riley. "I když jsem už samozřejmě viděla nějaké výjimky, většina případů nevykazují v průběhu času žádné takové změny. Úroveň násilí Derricka Caldwella zůstala během jeho zabíjení konzistentní. Ale byl bezohledný, stěží by se dal nazvat strůjcem zla. Stal se chamtivým. Zmocnil se svých obětí během měsíce a půl. Takovým vzbuzením pozornosti se jeho zadržení stalo nevyhnutelným."
Podívala se na hodiny a viděla, že její hodina vypršela.
"To je pro dnešek vše," uzavřela. "Ale o masových vrazích stále koluje mnoho mylných domněnek a mýtů. Úřad pro analýzu chování data shromáždil a analyzoval a já jsem pracovala na sériových případech po celé zemi. Stále máme mnoho informací, které musíme probrat."
Třída se rozešla a Riley začala balit své materiály a chystala se jít domů. Tři nebo čtyři studenti se shlukli kolem jejího stolu a chtěli jí klást otázky.
Student se zeptal, "Agentko Paige, nezabývala jste se případem Derricka Caldwella?"
"Ano," řekla Riley. "To je příběh na jindy."
Byl to také příběh, který netoužila vyprávět, ale to neřekla.
Mladá žena se zeptala, "Byl Caldwell za své zločiny někdy odsouzen?"
"Ještě ne," pronesla Riley.
Riley se snažila nebýt nezdvořilá, protáhla se kolem studentů a zamířila k východu. Caldwellova poprava nebylo něco, o čem chtěla diskutovat. Pravdou bylo, že čekala, že bude každým dnem naplánována. Jako člověk, který ho zajal, obdržela nabídku přihlížet jeho usmrcení. Ještě se nerozhodla, jestli půjde.
Riley měla dobrý pocit, zatímco vycházela z budovy do příjemného zářijového odpoledne. Konec konců byla stále na dovolené.
Trpěla PTSD od chvíle, kdy ji maniakální zabiják držel v zajetí. Utekla a nakonec svého mučitele dostala. Ale ani v ten okamžik si dovolenou nevzala. Vrhla se rovnou na dokončení dalšího případu. Byl to hrozný případ v severním New Yorku, který skončil tím, že vrah spáchal sebevraždu přímo před ní tak, že si podřízl krk.
Ten okamžik ji stále pronásledoval. Když se na ni její vedoucí, Brent Meredith, obrátil s jiným případem, odmítla ho přijmout. Místo toho na návrh Mereditha souhlasila s výukou třídy na FBI Akademii v Quanticu.
Jak nasedla do svého auta a vyrazila domů, Riley si pomyslela, jak moudré to bylo rozhodnutí. Konečně měl její život nádech míru a klidu.
A přesto, jak jela, začal ji zaplavovat známý pocit, který jí dokázal rozbušit srdce uprostřed jasně modrého dne. Byl to pocit očekávání a ona si uvědomila, že se chystá něco zlověstného.
A i když si sama sebe představovala, jak v tomto klidu žije už navždy věděla, že nebude trvat věčně.
KAPITOLA DRUHÁ
Riley pocítila záchvěv hrůzy v momentě, když jí začalo bzučet v kabelce. Zastavila se před vchodem svého nového domu a vyndala svůj telefon. Rozbušilo se jí srdce.
Byl to vzkaz od Brenta Mereditha.
Zavolejte mi.
Riley začala mít obavy. Její šéf se možná jenom chce zeptat, jak se jí vede. To poslední dobou dělal často. Na druhé straně by po ní mohl chtít, aby se vrátila do práce. Co by pak dělala?
Samozřejmě, že řeknu, že ne, říkala si Riley.
To by ale nemuselo být zrovna snadné. Svého šéfa měla ráda a věděla, že dokáže být velice přesvědčivý. Bylo to rozhodnutí, které nechtěla udělat a tak telefon odložila.
Když otevřela domovní dveře a vstoupil do světlého, čistého prostoru svého nového domova, momentální úzkost Riley opustila. Od doby, co se sem nastěhovala, se všechno zdálo být správné.
Zazněl příjemný hlas.
"¿Quién es?"
"Soy yo," zavolala Riley. "Jsem doma, Gabrielo."
Zavalitá guatemalská žena středního věku vyšla z kuchyně a sušila si ruce utěrkou. Bylo dobré spatřit Gabrielinu usmívající se tvář. Byla letitá rodinná hospodyně, dlouho předtím, než se Riley rozvedla s Ryanem. Riley byl vděčná za to, že Gabriela souhlasila, že se k Riley a její dceři nastěhuje.
"Jak ses měla?" Zeptala se Gabriela.
"Skvěle," řekla Riley.
"¡Qué bueno!"
На этой странице вы можете прочитать онлайн книгу «Toužení », автора Блейка Пирс. Данная книга имеет возрастное ограничение 16+, относится к жанрам: «Триллеры», «Современные детективы». Произведение затрагивает такие темы, как «расследование убийств», «психологические триллеры». Книга «Toužení » была издана в 2019 году. Приятного чтения!
О проекте
О подписке